Druhá šance

24.03.2017 15:30

V rámci "Března se Ztraceným městem" zveřejňuji krátkou povídku Druhá šance. Vznikla tak, že jsem v době, kdy jsem psal Ztracené město, potřeboval rychle nějaký text kvůli jedné literární soutěži - a tak mě napadlo jednoduše upravit prolog knihy tak, aby z něho vznikla povídka. Jen jsem trochu změnil zápletku, udělal pár úprav (například ve jménu hlavní postavy), přidal pár pasáží, špetku historie a romantiky a bylo to :-).

Přeji příjemné počtení :-).


Druhá šance


Nový svět, hlubiny horské džungle, léta páně 1524

"Done Migueli!"

Z přemýšlení ho vyrušil vzrušený hlas jednoho z conquistadorů. Miguel de Almagro upřel oči na onoho muže. "Ano, Fernando?"

"Pohleďte, pane!" vykřikl conquistador a odhrnul větvičky pokroucené vegetace.

Miguel zcepeněl na místě a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Klesl na kolena a začal se křižovat. Bůh vyslyšel jeho prosby!

Byl to měsíc, co opustil Panamu a vydal se s Franciscem Pizarrem na nebezpečnou výpravu, jejímž cílem bylo podrobit si jižní národy Nového světa a získat jejich zlato. A to s pouhou třístovkou mužů. Miguel něco takového považoval za šílenství - a pak od jednoho z indiánských otroků z kmene Tairona vyslechl příběh o dávno opuštěném městě Teyuna, skrytém hluboko v džungli a oplývajícím bohatstvím. Po krátké roztržce s Pizarrem opustil jeho karavelu a společně se svými muži se vydal bájné město hledat. Po několika vyčerpávajících dnech pochodu nehostinnou pustinou dorazili do vysočiny hustě pokryté džunglí a z posledních sil se začali vléct do kopců. Včerejšího dne jeden z conquistadorů podlehl vyčerpání, upadl do silné horečky a skonal. Morálka ostatních byla špatná, a když se začal vzdávat samotný Miguel...

Tak právě tehdy narazili na schody, vedoucí po úpatí hory hluboko do temné džungle. Miguel nepochyboval, že je to cesta do bájného města...

"Oro," vydechl Fernando. Zlato. To byla jejich motivace.

Miguel si sundal helmu a pročísl si uhlově černé vlasy. "Věnujeme několik chvil odpočinku, přátelé." A pak... Pohlédl do temné džungle a přes své vyčerpání se nemohl zbavit vítězoslavného pocitu.

Jsem blízko.


Kastilie, zámek Almagro nedaleko Madridu, léta páně 1523

Ten muž měl jedny z nejuhrančivějších očí, které kdy Miguel viděl - před ním stál vysoký osmačtyřicátník s pečlivě sčesanými prošedivělými vlasy a knírem zastřiženým podle nejnovější módy.

Francisco Pizarro González, markýz de los Atabillos.

"Ten mladík je ti skutečně hodně podobný, Diego," oslovil Pizarro Miguelova otce, který oba muže seznámil. "A stejně jako ty bude jistě silný a houževnatý. Takových je v Novém světě zapotřebí."

"Mám to brát tak, drahý příteli, že je můj syn pozván na tvou další výpravu?"

"Vskutku," usmál se Pizarro. "Španělský král a římský císař Karel rád udílí tituly a vyznamenání, nemluvě o značných finančních prostředích a nově dobité půdě, těm, kteří přicházejí bojovat do Nového světa a obracet tamní pohany na křesťanskou víru." Pak se zadíval na Miguela. "Ty ani nevíš, co se skrývá v temných pralesích, jaká bohatství jsou v opuštěných městech, která vystavěli indiáni. Pojeď se mnou, drahý příteli. Získej slávu a uznání!"

Ta slova byla vábivá. Avšak... Miguel pohlédl na mlčenlivou dívku, která stála opodál. Jejich pohledy na okamžik splynuly - a i když byl v zámeckém sále ruch, neboť otec uspořádal ples právě na počest návštěvy Francisca Pizarra, Miguelovi na okamžik připadalo, že tu jsou sami. On a jeho snoubenka Isabela.

"No tak," zaslechl Pizarra, když se kouzlo oné chvíle prolomilo. "Co ty na to, Migueli? Zítra opouštím Španělsko a s císařovým požehnáním mířím vstříc Novému světu. Přidáš se ke mně?"

Otec, který se díval na Miguela, náhle promluvil - poznal totiž, proč váhá. "Isabela na tebe počká, synu, to mi věř. Nebudeš pryč déle než rok a po boku mého přítele se dočkáš velké slávy."

O mě ti vůbec nejde, napadlo Miguela, jde ti jenom o prestiž pro náš rod.

Zhluboka se nadechl a představil si zlato, ukryté v temných džunglích Nového světa. "Dobrá," kývl na souhlas.


Nový svět, hlubiny horské džungle, léta páně 1524

Byla temnota.

Miguel seděl na vyvráceném kmeni a snažil se ignorovat hejno moskytů, které mu bzučelo kolem hlavy. Měl by spát stejně jako jeho muži, kteří se rozložili kolem ohně praskajícího vysoko k noční obloze, ale on nemohl - celé jeho tělo jako by čekalo, že se něco stane.

Po schodech, které našli, stoupali celé odpoledne - vedly zcela nahodile po hřebeni hory, celé stovky kamenných stupňů. Ani do soumraku conquistadoři nedošli na jejich konec, a tak se rozhodli utábořit.

Miguel upřel oči do plamenů a na okamžik, utopený v jejich záři, pomyslel na svou Isabelu...


Kastilie, zámek Almagro nedaleko Madridu, léta páně 1523

"Proč se chceš účastnit toho šílenství. Proč? Copak tě omrzel život?"

Isabela ho zasypávala výčitkami, které bolely - a Miguel nevěděl, jak ji má utišit, říct jí, že bude všechno v pořádku.

"Isabelo, má lásko..." Snažil se ji chytit za ruku, ale vysmekla se mu a vběhla do zámecké zahrady.

"Za měsíc jsme měli mít svatbu," vyhrkla plačtivě. "A nyní... Nyní mi říkáš, že mám čekat rok, než se vrátíš. A možná... Možná, tam už zůstaneš navždy, položíš život za sny, které nejsou tvoje."

Ano, i to se mohlo stát, Miguel to dobře věděl. Jeho přítel Juan se vydal do Nového světa před dvěma roky a nikdy tam nedorazil. Jeho karavela se potopila na rozbouřeném oceánu.

Miguel se snažil vymyslet chabou výmluvu, kterou by jí ulevil od bolesti. "Je to moje povinnost," pronesl tiše. "Žádá se to po mně."

"Povinnost je pro tebe důležitější než má láska?" zeptala se ho nevěřícně. "Migueli, ty..."

Nestačila dokončit větu, protože ji políbil. Něžně, vášnivě - a dal jí tím na srozuměnou vše. To, že ji miluje a že se o něj nemusí obávat, i hloubku citu, který bouřil v jeho srdci.

Potom ji k sobě přivinul a políbil ji do vlasů. "Zítra odjedu," zašeptal. "A jsem si jist, že jsem se rozhodl správně."

Zadívala se na něj a on v jejích očích spatřil slzy. "Budu se modlit," zašeptala. "Budu se modlit za to, aby ti Bůh dal druhou šanci, pokud by ses mýlil."


Nový svět, hlubiny horské džungle, léta páně 1524

Miguel se neubránil slzám, když si na ty hořkosladké chvíle vzpomněl.

Možná... Možná jsem měl přece jenom zůstat doma...

To byla bolestná myšlenka.

Zvuk. Možná zapraskání.

Trhl sebou a pohlédl do neprostupné změti ořešáků, cedrů a kapradin. Byla tam jenom tma. Nic víc.

Začal ten zvuk přikládat své unavené mysli, když tu se náhle cosi oslnivě zablesklo mezi stromy vysoko na hřebeni hory. To nebyl sen. Skutečnost.

Miguel opatrně vstal z kmene, ozbrojil se mečem a mušketou, vzal si od ohně zapálenou větev - a zmizel v džungli. Sám. Nehodlal budit své muže, protože si stále nebyl jistý tím, zda to není pouze sen.

Prodíral se hustou změtí stromů a kapradin, dávaje pozor, kam šlape. Málem zakopl o jeden ze schodů, které vedly do husté temnoty převalující se nad horou. Pohlédl vzhůru a pak spatřil kousek nad sebou ono světlo. Bylo tam. A pak zhaslo.

Co je to za čertovinu? proletělo mu hlavou a na kratičký okamžik přemýšlel, že by se vrátil - poté si však vynadal do zbabělců a s nově nabytým pocitem neohroženosti začal klopýtat po schodech k místu, kde se poprvé objevilo světlo.

Po několika desítkách metrů se zastavil, naprosto zbrocený potem. Oheň na konci větve bláznivě plápolal při každém jeho pohybu.

Zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu a pohlédl do temnoty nad sebou.

A pak zaslechl šepot. Jako by nepřicházel odnikud, jako by stromy kolem něho šuměly, jako by se převaloval vzduchem v podobě mlhy. Miguela polil studený pot a nohy mu zmrtvěly. Nemohl se ani pohnout.

Pak šepot náhle ustal a vzduchem prolétl nelidský řev - a právě ten Miguela přinutil k tomu, aby posvítil pochodní do podrostu. Nic tam nebylo. Další výkřik. A pak mu došlo, odkud přichází...

Z jejich tábora.

Pevně uchopil mušketu do levičky a rozběhl se nazpět. Zakopl na jednom z křivolakých schodů, začal se kutálet a jen s vypětím všech sil se zastavil. Pochodeň zhasla. Obklopila ho temnota. A znovu zaslechl šepot.

"Kdo jste?" vykřikl Miguel. "Kdo?"

Odpovědí mu bylo ticho - a další výkřiky z tábora.

Ježíši Kriste, stůj při nás, projela Miguelovi hlavou krátká motlitba.

Postavil se na nohy a řítil se do temnoty, jediným vodítkem mu byl plápolající oheň v táboře.

Seběhl ze schodů a hnal se džunglí, větvičky cedrů ho nepříjemně švihaly přes tváře. A pak zaslechl řev - někdo se k němu blížil. Poklekl a připravil se k výstřelu. Křoviny se rozhrnuly a v odražené záři blízkého ohně se objevil Fernando.

Miguel sklonil zbraň.

Fernando vykřikl hrůzou, ale pak poznal, s kým má to dočinění. Vrhl se k Miguelovi. "Done Almagro!"

"Co se děje?"

Conquistadorovi se horečnatě leskly oči. "Stíny!" zavřeštěl. "Stíny z pekel přišly pro naše duše! Musíme pryč!" Popadl Miguela za rukáv kabátce a snažil se ho odtáhnout nazpět ke schodům.

Almagro se vyprostil. "Co to, proboha, provádíš?!" vykřikl. "A co ostatní?!"

"Jsou mrtví! Pojďte!"

"Nemohu je opustit!"

"Pak zhyňte!" Fernando se rozběhl do džungle - ve stejném okamžiku cosi proletělo vzduchem a zaseklo se mu to do šíje. Conquistador se zastavil a pohlédl na Miguela, oči rozšířené hrůzou. Pak se mu z úst vyvalila bílá pěna, svalil se na zem a začal sebou škubat v silných křečích. Po několika vteřinách znehybněl.

Miguel věděl, co má tak hroznou smrt na svědomí: otrávené šípky, smrtící zbraň v rukou zdejších indiánů.

Miguel ignoroval nevolnost a otočil se k místu, odkud šipka vyletěla. Kolem se něco mihlo. Jako stín - během vteřiny to dokonale splynulo s temnou džunglí.

Zapraskání ve křoví.

Miguel na nic nečekal a rozběhl se k táboru, srdce mu bilo v hrudi tak divoce, jako kdyby mu chtělo vyskočit z těla. Pak zcepeněl hrůzou - chtěl od toho masakru odvrátit oči, ale nemohl. Všude kolem něho ležela mrtvá těla jeho druhů, v hrůzné scenérii rozeseta všude kolem: jeden z conquistadorů byl přibodnutý oštěpem k velkému cedru, další se smažil v plamenech ohně, třetí bezvládně visel na větvi jednoho ze stromů a dolů kapala jeho krev prýštící z mnoha ran.

Znovu se ozval šepot.

Miguel se prudce otočil, pohlédl do hlubin džungle a vykřikl. Blížily se k němu stíny. Ze všech stran. Pak svit ohně ozářil indiány s hrozivě pomalovanými tvářemi. Byli všude.

Miguel poklekl, namířil mušketou na jednoho z útočníků a vystřelil. Ozvala se rána a indián se sesul se zkrvaveným hrudníkem k zemi.

A pak Miguelovi došla hrůzná pravda - nedokáže podruhé zbraň nacpat střelným prachem. Tasil meč. Jeden z indiánů proti němu vyrazil s oštěpem, ale Miguel jeho ránu srazil a proklál mu hrudník. Další muž se proti němu rozpřáhl dřevěným kyjem, ale Almagro uskočil a nakopl indiána do holeně. A pak ho někdo zezadu udeřil mezi lopatky - Miguelovi se zatočila hlava a klesl k zemi. Meč mu vypadl z ruky.

Kruh indiánů se kolem něho uzavřel.

"Bože, ochraňuj mou duši," zašeptal, když se smiřoval s nevyhnutelným.

V ruce indiánského náčelníka se objevilo kopí, které Miguelovi mířilo přímo k srdci. Almagro na okamžik spatřil krásnou dívku ozářenou světlem svící, uslyšel její zvonivý smích a vzpomněl si na její jemnou pokožku.

Má Isabela.

Věděl, že se už nikdy nevrátí, nikdy ji znovu nesevře v náručí.

Džunglí prolétl jeho výkřik a pak nastalo hrobové ticho.


***


"Done Migueli!"

Almagro otevřel oči a zjistil, že hledí do tváře ani ne patnáctiletého chlapce.

"Co se stalo?" zeptal se ho ochraptělým hlasem. "Kde to jsem?"

"Na zámku vašeho otce," odpověděl chlapec vystrašeně, jako by ho snad Miguel zkoušel. "Křičel jste ze spaní."

Ze spaní?

Pak se Miguel konečně vzpamatoval - jako kdyby clona, zastírající jeho mysl, náhle opadla. Poznával toho chlapce, svého sluhu, i otcův zámek. A to všechno... To všechno byl jenom bláznivý sen.

Miguel se usmál. Nyní toužil pouze po jediném člověku. "Připrav mi koně, chlapče. Navštívím svou snoubenku."

"Právě dorazila," ubezpečil ho chlapec. "Stejně jako ostatní hosté."

Miguel zpozorněl. "Hosté, říkáš?"

"Čekáme už pouze na markýze Pizarra."

"Markýze Pizarra?"

"Ano," odvětil chlapec - a pak přešel do důvěrnějšího tónu. "Proslýchá se, že vám chce dnes učinit nabídku, abyste se účastnil jeho výpravy do Nového světa."

Miguel na něj vrhl planoucí pohled a sluha o krok ustoupil. "To bude vše," zachroptěl Almagro. "Můžeš jít."

Když chlapec opustil komnatu, zadíval se Miguel do zrcadla - skorem se ani nepoznal. Tvář měl tak strhanou, zbrocenou potem. A ten sen. Pořád na něj musel myslet.

No tak, uklidni se, Migueli, proletělo mu hlavou.

Rozhodl se, že se omyje a obleče do čistého. V té chvíli jím zkroutila silná bolest, jejíž ohnisko bylo mezi lopatkami. Přivlekl se k zrcadlu, natočil se bokem a pohlédl na svá záda. Zalapal po dechu.

To není možné!

Mezi lopatkami se mu skvěla řezná rána, kolem byla zaschlá krev. Pak mu hlavou bleskla vzpomínka na ten sen. Tam přece schytal úder...

"Ne!" vykřikl. "Tomu nevěřím!"

A pak se mu vybavil okamžik, který strávil s Isabelou - který s ní má strávit dnes večer - v zámecké zahradě.

"Budu se modlit. Budu se modlit za to, aby ti dal Bůh druhou šanci, pokud by ses mýlil."

Jako kdyby slyšel její slova...

Druhou šanci... To všechno bylo skutečné a on... On nyní dostal druhou šanci.

Věděl, že se tentokrát rozhodne správně.


Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode