Kamenní strážci - bonus I.

27.10.2016 14:51

Od vydání Kamenných strážců uplynuly už tři měsíce (to ten čas letí :-) ), takže jsem si řekl, že bych mohl zveřejnit nějaký ten bonus. A že je z čeho vybírat! Kamenní strážci jsou má doposud nejdelší kniha, ale v původní verzi byli ještě nimimálně o padesát normostran delší. A s některými úseky jsem se loučil opravdu nerad...


Jako první bonus zveřejňuji scénu, izolovanou od zbylých dějových linií, která byla původně v páté části a popisuje průběh výbuchu podmořského supervulkánu u ostrova Sala y Gómez.

Přeji příjemné počtení :-).


Chile, ostrov Sala y Gómez, 250 mil od Velikonočního ostrova

4. dubna, současnost

Byl to nejšťastnější den v životě profesora Marcuse Webbera. Ale když ráno vstal a nadšeně vyběhl ze své kajuty, nenapadlo by ho ani ve snu, že bude zároveň i jeho posledním.

Tehdy stál na přídi postarší výzkumné lodi, kterou jim zapůjčil Chilský námořní institut, do tváře mu fičel studený vítr - který ovšem nevnímal - a před ním se z vln oceánu zvedalo osamělé černé torzo půldruhého kilometru dlouhého ostrova, zvaného Sala y Gómez. Byla to opuštěná skála uprostřed ničeho, kterou po staletí obrušoval oceán a kde hnízdili ptáci.

Všichni by nad ním mávli rukou. Pro Webbera byl však svatým grálem geologie.

Bylo to jedno z mála míst na světě, kde mohl sledovat umírající ostrov. Ještě v sedmnáctém století referovaly zprávy námořníků o tom, že byl pokrytý hustou vegetací. Od té doby na něm zapracoval oceán; nyní se jednalo jen o rozeklanou skálu, sotva vystupující nad hladinu. Za dalších sto let možná zmizí docela a postupně se z něho stane guyot, podmořská stolová hora.

Trvalo mu pět let, než se sem vůbec dostal. Nejdřív musel sehnat peníze. Hromadu peněz. Přesvědčoval sponzory, jak jen to šlo, až se mu po dvou letech lezení do řitě nejrůznějších zámožných lidí podařilo získat příslušnou sumu. Pak musel obstarat různá povolení - Sala y Gómez a její bezprostřední okolí se totiž roku 2010 stala chráněným územím. A chilští úředníci nebyli právě milostiví. A když bylo všechno hotovo, zbývalo sehnat loď. S tím mu pomohli jeho přátelé ze Santiagské univerzity.

A nyní byl konečně tady.

Pro něho a jeho studenty teď nastane několikadenní tvrdá práce: každý den vystoupí na břeh a budou tam pracovat, bioložka, která je s nimi, se zase zaměří na hnízdiště ptáků.

Přešel k palubní nástavbě a po zrezivělých schůdcích vystoupal do kormidelny. Vargas, chilský kapitán, který lodi velel, byl nerudný nemluva, ale podle všeho své práci rozuměl - a to Webberovi stačilo.

"Už jsme zakotvili?" zeptal se ho.

Vargas neodpověděl. Jen koukal na oceán, na vlny se zpěněnými hřebínky, tříštící se o bok lodi.

Webber otázku zopakoval.

"Si," promluvil kapitán. Nic dalšího neřekl.

"Děje se něco?"

Vargas se na něj podíval a nakrčil huňaté obočí. "Netuším. Oceán je nějaký divný."

Webber pokrčil rameny. "Nic zvláštního nepozoruji."

Kapitán si něco zamumlal pod vousy ve španělštině. Webber byl celkem rád, že mu nerozumí ani slovo. Spěšně opustil kormidelnu a zamířil k zádi, kde spouštěl Hans, jeden z jeho nejlepších studentů, malý motorový člun.

Vejde se do něj pouze čtveřice lidí. Jich bylo osm. Bude muset pečlivě volit, koho vybere na první plavbu na Sala y Gómez.

Vlastně to nebylo až zas tak těžké. Každý by si logicky myslel, že to bude on sám - vždyť tomu zasvětil několik let a expedici vedl. Jenže takový Webber nebyl. Nestál o zásluhy. Proto zvolil, že pojede Hans, jeho kamarád Kai, botanička Uta a její přítel Leonard. Ti stráví na ostrově celý den tvrdou prací - zatímco on a ostatní studenti budou na palubě lodi získaná data vyhodnocovat. Zítra se situace obrátí. Takhle to po celou dobu plánoval.

O několik minut později už sledoval, jak si člun se čtveřicí studentů v křiklavě oranžových záchranných vestách razí cestu k Sala y Gómez. Webber se vzrušeně tiskl k zábradlí a usmíval se od ucha k uchu.

Tohle je sen...

Během následujících hodin střídavě dalekohledem sledoval vzrušenou práci na opuštěném ostrově, střídavě vyhodnocoval první data a koordinoval studenty vysílačkou. Našel si čas pouze na malý oběd a na odpolední kávu s oplatkou - svůj malý, soukromý rituál. Možná bych si měl dát pivo a pořádný wurst, když jsem z Bavorska, napadlo ho vždycky. Jenže on časy svého studia nestrávil v Mnichově, ale ve Vídni, kde se naučil vyhledávat pohodlí zdejších kaváren.

Stalo se to krátce po jedné hodině odpolední. A zcela náhle.

Zatím vcelku poklidný oceán se rozbouřil, velké vlny začaly zmítat lodí a pohazovat si s ní. Webber měl co dělat, aby na palubě neupadl. Pocítil nevolnost. Během prvních dnů bojoval s mořskou nemocí, ale myslel si, že už ji překonal. Zjevně se mýlil.

Pohlédl na ocelově šedé nebe - a usoudil, že se nejspíše jedná o nějakou hříčku přírody, možná o pasátový vítr. Takže to nechal být. Kapitán Vargas byl však ještě nervóznější než ráno, dokonce natolik, že opustil kormidelnu, ve které se obvykle zdržoval po celý den, a přecházel po palubě lodi sem a tam. Chvílemi se nakláněl přes zábradlí, chvílemi hleděl do dáli.

V jeden okamžik se zastavil i u Webbera, oči starostlivě upřené ke čtveřici studentů, pohybujících se po holých skalách Sala y Gómez. "Měl byste je odvolat."

"Proč? Hrozí jim snad něco?"

"Nevím."

Vargas znovu odešel.

A Webber na něj během několika vteřin zase zapomněl.

Když se o něco později jedna z vln přelila přes bok lodi, rozhodl se Webber, že své přístroje raději přesunou do stísněného, ale přece jen mnohem suššího podpalubí. Společně se studenty pracoval další půl hodiny, během níž stále více bojoval se svým žaludkem.

Potom se náhle dveře kajuty rozrazily a dovnitř vtrhl Vargas, výraz v jeho tváři Webbera vyděsil. "Musíme pryč - hned!"

Sotva to dořekl, loď se zazmítala takovou silou, že všichni v kajutě popadali na hromadu. Webber si bolestivě narazil loket. Vargas byl ihned u něho, pomohl mu na nohy a společně vyklopýtali na palubu.

První pohled Webber upřel na Sala y Gómez. Ostrov se chvěl, oceán kolem něj bouřil. Některé vlny už byly tak vysoké, že se přes něj přelily. Jedna z nich smetla Kaie do oceánu. Ostatní se mu snažili pomoci, Hans právě spouštěl člun, sotva se však na něj nalodil, převrhl se, takže ve vodě skončil i on.

Webber úzkostlivě vykřikl.

To byla jeho chyba. Měl dát na Vargasovo varování a odvolat je, dokud byl čas. Teď mohl jen sledovat, jak to s Kaiem mrštilo o útesy - a pak už nevyplaval.

Webber se konečně vzpamatoval a vrhl se k zádi, kde bezradně stála dvojice chilských námořníků. "Spusťte další člun!" křikl na ně Webber.

První z nich zavrtěl hlavou. "To nejde, seňore. Vlny by ho převrhly."

"Ale musíme něco dělat!"

Potom Hans, který byl stále ve vodě, začal neartikulovaně křičet. Webber netušil, co se děje. Vzal si od jednoho z Chilanů dalekohled - a sledoval, jak Hansovi červená kůže, která se vzápětí sloupává, odhaluje maso pod ní. S hrůzou mu došlo, že se student vaří zaživa.

Pak už to nevydržel a vyzvracel se. Když klečel na palubě, zmítané oceánem, a díval se na své vlastní páchnoucí zvratky, došlo mu to. Zvedl se a pohlédl dalekohledem na jih, k obzoru, který začínal být zamlžený. Díky páře, stoupající z oceánu.

Nebyl o tom pochyb. Někde pod jejich nohama se k životu probudila podmořská sopka.

Vzápětí se přes něj přelila vlna horka - a nebe rozerval hluboký dunivý zvuk, který mu pronikl až do morku kostí. Sala y Gómez přímo před jeho očima pukala, uprostřed ní se objevilo několik příčných, stále se rozšiřujících prasklin, ze kterých se vyhrnula pára. Leonarda, který stál jen kousek od jedné z nich, částečně zasáhla. S křikem, jenž dokonce přehlušil i běsnící oceán, se svalil na zem, Uta se k němu vrhla a snažila se ho odtáhnout pryč. Hanse už nikde neviděl, zřejmě už podlehl vroucímu oceánu.

Webber ucítil, jak se loď pod jeho nohama náhle pohnula. Ulevilo se mu. Kapitán Vargas jistě míří na pomoc studentům, pokusí se dostat co možná nejblíže a pak vyšlou člun k rozpadajícímu se ostrovu.

Vydržte, mí přátelé!

Náhle s hrůzou zjistil, že loď nemíří k nim, ale naopak od nich.

"Co to dělá?!" vykřikl. "Co to, ksakru, dělá?!"

Chilští námořníci jen krčili rameny.

Zamířil do kormidelny. Vargas v ústech drtil cigaretu a pevně svíral kormidlo.

"Mí studenti!" rozkřikl se Webber, ale kapitán ho přerušil.

"Jsou mrtví, seňore!" zavrčel. "Smiřte se s tím. I my možná budeme, pokud se rychle nedostaneme pryč!"

Webber udělal tu nejšílenější věc ve svém životě. Vždycky se považoval za mírného člověka, který by neublížil ani mouše, ale nyní se vrhl na Vargase a začal se s ním tahat o kormidlo. Chilský kapitán byl silnější než on. Odtrhl ho od kormidla a ranou pěstí mu přerazil nos.

Webber skončil na zemi a skučel bolestí. I přesto se znovu chystal vstát - když lodí zarezonovala silná exploze. Jako by někdo poblíž odpálil tisíce tun TNT.

Webber vyhlédl z kormidelny. A sledoval, jak se vrcholek Sala y Gómez sesouvá do oceánu, pára, stoupající všude okolo, mu málem zastínila výhled. Dopad tisíců tun skály do vody byl ničivý. Vzedmul několik metrů vysokou vlnu, která se řítila vstříc lodi.

Vargas ji za šťavnatého klení začal obracet, ve snaze vlnu prorazit přídí. Webber cítil, jak se motory na zádi rozeřvaly.

Chytil se madla a sledoval, jak se k nim vlna blíží. Byla šíleně rychlá. A obrovská.

Vargas něco mumlal španělsky - až po chvíli Webberovi došlo, že se modlí. To nebyl vůbec špatný nápad. Začal také.

"Otče náš, jenž jsi na nebesích..."

Vlna už byla téměř u nich - a on věděl, že se nemohou včas otočit. Ucítil, jak se bok lodi zvedá, klouže po vlně, která se přes ně začala přelévat.

Zaťal zuby.

Pak nastal na okamžik klid. Jako když uděláte fotku. A přes hučení tam venku zaslechl Webber zcela zřetelně Vargasova slova.

"Setkáme se na onom světě, seňore."

Pak se vlna převalila přímo na ně a roztříštila okna kormidelny. Loď se vzápětí převrhla a proudy vody, které se vevalily dovnitř, odhodily Webbera stranou. O něco se praštil. Byl ve vodě. Nemohl dýchat. Znovu to s ním smýklo.

Potom milostivě ztratil vědomí.

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode