Kamenní strážci - bonus II.

28.11.2016 18:53

Před časem jsem zveřejnil bonusové pasáže ke Kamenným strážcům, s nimiž jsem se při úpravách jejich finální verze jen těžko loučil. Nyní jsem se rozhodl, že na web umístím další. Tentokrát se jedná o pasáže, v nichž se Jennifer Donovanová potká v peruánském Cuscu se svou první láskou, Michaelem van Campem. Některé se v knize objevily, původně se však jednalo o plnohodnotný flashback, který nyní zveřejňuji v nezkrácené podobě.

Takže vzhůru za dobrodružstvím a romantikou :-)!



Nechala za zády proslulou cuskou čtvrť řemeslníků San Blas s jejími úzkými uličkami, a vydala se po stezce k Saksaywamanu, obrovské kamenné pevnosti - anebo sakrální stavbě, jak věřili jiní -, čnící vysoko nad městem. Celé Cusco - tedy to incké Cusco, ne to, které později vystavěli Španělé na jeho monumentálních troskách poté, co ho zbořili -, bylo stylizováno tak, aby tvořilo tělo pumy. A Saksaywaman byl jeho hlavou. Směrem od města se nacházely zuby oné šelmy - tři rozsáhlé stupňovitě uspořádané megalitické zdi. Některé jejich bloky vážily více než sto tun.

Existovaly desítky mnohdy šílených teorií, kdy a jak byla ona fantastická zeď postavena. Oficiálně prý dal podnět k její výstavbě Inka Pachacuti a její vybudování trvalo několik desítek let.

Zastavila se, zastínila si oči proti slunci a několik chvil si prohlížela celé to velkolepé dílo.

"Člověk si říká, jak to dokázali, když nepoužívali kolo a ani neměli žádná tažná zvířata," ozval se za ní hlas. Neznámý, a přesto povědomý.

Otočila se. A uviděla ho, třicátníka s dozlatova opálenou pletí a dlouhými, světlými vlasy. Byl oblečený do sepraných džínsů a košile s vyhrnutými rukávy.

"Ano," vykoktala. "Máte pravdu." Až potom jí došlo, že ho vlastně zná. Ty jeho rysy... Oči... "Panebože, Michaeli, jsi to ty?"

Nikdy nevěřila na náhody. Ale ten den se jedna z nich udála. Michael byl stejně překvapený jako ona.

Společně stoupali k pevnosti.

"Takže ty jsi opravdová archeoložka, jak jsi vždycky snila," usmíval se Michael. "A vidíš to, já jsem vždycky chtěl být právníkem." Uchechtl se. "Přiznávám, trošku se mi to vymklo z rukou."

"Tak proč ses jím nestal?"

"Na právech jsem strávil rok," odpověděl. Pak se k ní naklonil. "Nikomu to neříkej, ale byla to strašná nuda."

Vyprskla smíchy. Michael se prostě nezměnil.

Saksaywaman si prohlédli společně. Byl obrovský, ale pustý. Všechny stavby, které tam byly, conquistadoři před staletími strhli. Zbyly jen základy několika chrámů a tří věží, z nichž nejznámější se jmenovala Muja Marca.

"Tak po čem pátráš?" zeptal se jí Michael. Dřív, než stačila odpovědět, se šibalsky zašklebil: "Slyšel jsem, že se pod Saksaywamanem nacházejí rozlehlé tunely, které vedou do hlubin Cusca až k Chrámu slunce, Coricanche, a některé prý mnohem, mnohem dál, možná až do sousedního Quenka. To by bylo něco, na nějaké z nich natrefit."

Zasmála se. Někteří dokonce tvrdili, že podobná tunelová soustava vede až do Limy anebo že provrtává celé Andy. O další se šuškalo i v sousedním Ekvádoru. Ale to byly jen legendy.

"Určitě by to bylo něco pro tvůj pořad," konstatovala.

Pokrčil rameny. "Možná." Na okamžik se odmlčel. "Ale nebudu ti lhát - jsem v Peru pracovně. Dole ve městě se právě ubytovává můj štáb a snaží se rozdýchat nadmořskou výšku. Zajímalo by mě, co budou dělat, až se zítra vydáme na Inca Trail."

"Takže se chystáte pěšky až do Machu Picchu?"

Přikývl. "Osobně chci slanit Huyanu Picchu. Doufám, že mě přitom nechytnou a nepošlou do peruánského vězení. Slyšel jsem, že je nic moc." Pohlédl na město, choulící se pod nimi. Jennifer chvíli sledovala jeho pravidelný, přitažlivý profil. Tak dobře jí už s nikým dlouho nebylo.

"Jak se na to dívá tvůj přítel, když jsi tak často mimo domov?" nadhodil náhle.

To bylo bolestivé téma. "Vlastně jsem teď sama."

"Neříkej." Neušla jí jiskřička v jeho očích.

Chvíli se jen kochali výhledem na tepající andskou metropoli pod nimi, změť uliček a kamenných domů s doškovými střechami, jíž vévodilo náměstí Plaza de Armas s katedrálou. Nakonec ticho prolomil Michael. "Víš, jak se Cuscu kdysi říkalo?"

Samozřejmě že to věděla - kdyby ne, musela by se hanbou propadnout do země. "Pupek světa." Protože to bylo podle jedné z legend právě zde, kde se podařilo prvnímu Inkovi Manco Capacovi zarazit do země bájnou zlatou hůl, kterou ho prý obdaroval sluneční bůh Inti - to zde mělo vyrůst středisko jejich nové říše.

Michael se usmál - tak, jak to dokázal jen on. "Je zajímavé, že po celém světě existuje spousta dalších Pupků světa - jedním z nich je například Rapa Nui, Velikonoční ostrov. Ale nejsou to jen Pupky světa. Jsou to i různá Srdce světa."

Přikývla. "Sieře Nevadě de Santa Martě v Kolumbii říkají místní kogijští indiáni Srdce světa."

"Občas si říkám, co za tím vším vězí - za těmi Pupky anebo Srdci světa. Je to jen náhoda? Svědčí ta pojmenování o nabubřelosti nás lidí, snažíme se tím dokázat svou výjimečnost? Anebo to snad byl nějaký vzor, cíl či záměr? A v tom případě koho?"

Pokrčila rameny. "To netuším."

Otočil se a chytil ji za ruku. "Možná je to znamení, Jennifer. Možná je dobře, že jsme se po letech setkali právě tady. Co si o tom myslíš?"

"Já...," zakoktala.

Nedal jí možnost větu dokončit. Políbil ji. A ona ke svému překvapení jeho polibky opětovala.

Eric se stal na okamžik jen minulostí. Dalekou a vzdálenou.

Společně s Michaelem strávila v Cuscu následující večer. A byla tam i tehdy, když se vrátil z Machu Picchu...

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode