Kamenní strážci - bonus IV.

23.02.2017 18:55

A je čas na finální bonus ke Kamenným strážcům. Jak už jsem avizoval minulý týden, tentokrát se v něm zaměřím hlavně na záporáka Namtara. Všechny tyhle pasáže původně patřily do závěrečné šesté části Kamenných strážců a byly z nich odstraněny až v průběhu redakční úpravy. A teď spoilery - pokud jste román ještě nečetli a chcete, tak raději dál nepokračujte :-).

Namtar původně přežil zřícení vrtulníku v páté části a aktivně se zapojil do závěrečného dění v Orongu. Nicméně redaktorka mi sdělila, že už po několikáté vstal takřka z mrtvých a vykoukl tam jako pověstný "čertík z krabičky", a že je díky tomu závěr strašně natahovaný, čemuž jsem já sám dal nakonec za pravdu, takže jsem tyhle pasáže odstranil a v knize se neobjevily. Nicméně zase dávají závěru jiný rozměr, tak vás o ně nechci připravit :-). Nuže, nechť tedy promluví Namtar a jeho dýky :-).


Žil.

To bylo jediné, co Namtar věděl jistě. Když vrtulník náhle ztratil výšku a střetl se se zemí, dokázal se jako jediný dostat z hořících trosek. Jakmile se odplazil do bezpečné vzdálenosti, zvrátil hlavu vstříc nebi a zhluboka oddechoval.

Čekal, až zemře, až jeho život ukončí megatsunami, která se přelije přes ostrov. Ale když se přestala zem otřásat, poznal, že selhal - že svět zůstane takový, jaký byl. Přesto však nebyl ještě důvod ztrácet hlavu. K plánu A vždy existuje plán B. Nefilové si určitě nějak poradí. To, že se tenhle plán nezdařil, možná bylo nakonec bezvýznamné.

Nyní ho však čekal další úkol.

Jenže byl těžce raněný. Věděl to. Měl zle pohmožděný pravý kotník, silně krvácející tržnou ránu na boku a ohořelou polovinu obličeje. Někdo jiný by na jeho místě bez pomoci upadl do šoku, možná by i zemřel.

Jenže on nebyl obyčejný člověk.

On byl Namtar. Patřil k Vyvoleným. Byl velitelem Utukků.

Díky Enkimu, tomu, jenž byl zván také jako Ea a byl pánem země a skrytých moudrostí, věděl, že se v lidském těle skrývá neuvěřitelná síla hojení, kterou běžní lidé nedokáží využít. Že lze za jistou cenu, úpravou DNA, velice rychle zregenerovat buňky, zacelit zranění. On tím procesem kdysi prošel.

Zavřel oči. Z vteřin se staly minuty. Jeho mysl byla volná, bloudila dálavami, celým vesmírem.

Nevěděl, kolik uběhlo času, než začal znovu vnímat. Ale cítil se mnohem lépe. Silněji.

Pomalu se postavil na nohy. Pravý kotník už ho téměř nebolel. Dokázal jít, i když trochu kulhal. I tržné zranění na ruce se téměř zhojilo. Dotkl se obličeje. I jeho tvář, i když to zřejmě nezůstane bez následků. Už navždy na ní bude mít jizvy, aby mu připomínaly tento den, kdy byl málem poražen, a byly mu mementem pro budoucnost.

Pohlédl k Rano Kau. Věděl, že místo, které se Demare pokoušel odkrýt, je právě tam. To moudrost Nefilů mu to kdysi odhalila. A nyní mu to potvrdila i dvojice džípů, jež se objevila na jižním pobřeží Rapa Nui a zamířila tam.

Profesor Demare stále žil. A chtěl dokončit to, co započal.

A na něm je, aby mu v tom zabránil.

Za každou cenu.

Vydal se ke kráteru.


Nikdo se nemůže rovnat Pánu smrti.

Namtar kráčel ke svému cíli, k vrcholu Rano Kau. Brzy spatřil první z Demarových džípů, blokující cestu. Stála u něj dvojice Millerových žoldáků.

Uviděli ho už zdálky. První na něj namířil pušku. "Lehni si na zem a dej ruce za hlavu!" vykřikl.

Namtar se ušklíbl. Stalo se přesně to, co předpokládal. Demara napadlo, že se ještě může objevit na scéně této hry - a přesto, že ho zradil, ho nechtěl zabít, stále k němu choval jistou sentimentální náklonnost.

Jsem jako jeho syn, kterého nikdy neměl, napadlo ho. A on by svého syna nikdy nezabil.

Učinil, co muži chtějí.

Proč vlastně ne?

Lehl si čelem k vrcholu Rano Kau, cítil vůni vlhké půdy, slunce opírající se mu do zátylku i vítr ve vlasech. I obě dýky, které spočívaly v pouzdrech na jeho lopatkách. Znovu zpívaly svou píseň o touze po krvi. A on jim jí poskytne. Protože tak to má být. Protože splní úkol, jímž ho Nefilové pověřili.

Ale nejdřív zabije ty, co mu stojí v cestě. Všechny.

Slyšel kroky mužů, jejich oddechování.

Byli tak slabí. Tak neobratní. Tak nervózní, plní strachu...

Počítal vteřiny.

Pak stanul první z nich vedle něj a záhy i druhý, každý z jedné strany. "Poma...," začal první.

Větu už nikdy nedokončil.

Protože Namtar sáhl oběma rukama k pouzdrům na lopatkách, tasil dýky a zaťal je mužům do nohou. Oba vykřikli, první spadl na zem, puška mu vyletěla z rukou a přepadla přes hranu kráteru, druhý však zůstal stát a chtěl vystřelit. To už byl ale Namtar na nohách, jednu dýku mu zaťal do podbřišku a druhou mu vrazil do oka. Ještě dřív, než žoldák spadl na cestu, vytrhl zbraně, opsal jimi široký oblouk a téměř mu jimi oddělil hlavu od těla. Vzduchem prolétly stříkance krve. Jednu z dýk Namtar vzápětí vrhl proti muži na zemi, který vytáhl z pouzdra na opasku pistoli a chystal se střílet. Zasáhl ho přímo do krku, jak plánoval. Muž nevěřícně vykulil oči, chvíli chroptěl, cukal sebou. Brzy už se nepohnul.

Namtar se ušklíbl.

Dokonáno jest.

Vrátil obě dýky na jejich právoplatné místo v pouzdrech a pak se ozbrojil. Když byl hotový, vyrazil po stezce kvrcholu Ranu Kau.

Zapojit se do bitvy o Orongo.


Potřetí během dvou dnů měli stanout proti sobě.

A jejich souboj se odehraje na tom nejúžasnějším místě na světě, na hraně kráteru, který z jedné strany strmě spadal do oceánu, z druhé k Rano Kau.

Denis si byl jistý, že protentokrát Namtara nepodcení, že udělá vše pro to, aby zvítězil. Sledoval, jak jeho protivník odhodil pouzdra s dýkami do trávy. I Denis se zbavil pušky.

Nyní byli oba beze zbraní. Tahle bitva se totiž vybojuje ručně.

Namtar rozpřáhl ruce jako by mu říkal: jen pojď!

Denis proti němu vyrazil, myslel si však, že Namtar před jeho úderem uskočí. Až v poslední vteřině, když mu došlo, že to neudělá, se proti němu vší silou rozpřáhl. Jeho protivník však rychle ukročil vzad, srazil jeho úder stranou a tvrdě ho zasáhl do žeber.

Denis se odpotácel stranou.

Dřív, než se vzpamatoval, se kolem něho Namtar obtočil, vrazil mu pěst do ledvin, druhou rukou ho udeřil do hrdla a pak mu podkopl nohy.

Denis se ocitl v trávě.

Namtar kroužil kolem něj. "Ty se nikdy nepoučíš, Scotte. Jsi stejný jako Whitaker. Navenek silný, ale jinak slabý. Víš, že mi důvěřoval - natolik, že se mi svěřil s tím, jak zemřela jeho žena? Brečel přitom. Jako malé dítě. Jste stejní, Scotte. Stejní ubožáci."

Rozhodl se, že bude jeho řeči ignorovat. Už nepodlehne vzteku. Nenechá se vyvést z rovnováhy. Bude ledově klidný. A pokusí se vzpomenout si na vše, čemu se během služby ve speciálních silách amerického letectva naučil.

Postavil se.

Jeho protivník byl sotva pět metrů od něj, téměř na okraji útesu, kde se v dáli rýsovalo několik ostrůvku. Až nyní Denisovi došlo, že má Namtar spálenou polovinu tváře. I jeho oblečení bylo na mnoha místech zčernalé a potrhané. I přes to, co prodělal, však byl silný, pod jeho tričkem se rýsovaly provazce svalů. A připravený ho zabít.

Denis zaťal zuby.

Tváří v tvář protivníkovi a jeho odhodlání si připadal slabý. A zranitelný. Vlastně až teď si uvědomil, že ho bolí celé tělo. Že by nejradši na místě ulehl a usnul.

Sakra, došlo mu. Vždyť jsem nespal téměř šestatřicet hodin.

Bylo to neuvěřitelné, ale ještě včera ráno byl na pláži v Punta Cana, v Dominikánské republice, v jiném světě. A užíral se, nenáviděl celý svět.

Věděl, že když tohle přežije, už se to nebude opakovat.

Teď jen, abych to uskutečnil, napadlo ho.

V dalším okamžiku Namtar znovu zaútočil.


Henryk Miller se probral z bezvědomí a rozhodil rukama. Bylo mu nevolno a cítil, jak mu krev buší ve spáncích.

Co se to, kruci, stalo?

Posadil se. Jakmile to udělal, ucítil, jak mu zaprotestovalo rameno. Sáhl si na něj - na ruce mu ulpěla krev. Scott ho střelil, ale kulka prošla čistě skrz. To přežije.

Rozhlédl se. Ležel vedle jednoho z těch srandovních domů na vrcholu útesu. Spatřil také jejich džíp, anebo trosky, které z něj zbyly, leželo u něj ohořelé tělo. A kousek od něj, téměř na hraně útesu, se právě odehrával souboj na život a na smrt mezi Namtarem a Scottem. Nevšimli si ho - ani jeden z nich. Mohl to skončit - jednou provždy.

Usmál se a zvedl pušku.

Tak který z nich půjde na řadu jako první?


Denis nikdy neviděl rychlejšího a houževnatějšího člověka, než byl Namtar. Dřív, než vůbec stačil jeho útok odrazit, byl znovu na zemi a vyrazil si dech. Rána, kterou schytal do boku, mu nalomila jedno z žeber.

Namtar už nečekal, až vstane. Místo toho mu uštědřil kopanec do ledvin. Denis se prohnul bolestí. Rychle se překulil, aby unikl druhému - a snažil se najít pušku, kterou předtím odhodil. Byla trestuhodně daleko. Byl hlupák - měl ho odstřelit, dokud byl čas, a vykašlat se na tenhle "férový" souboj beze zbraní.

Namtar se ho chystal dorazit, ale vzápětí se otočil a bránil se proti dalšímu muži, který na něj zaútočil.

Denis překvapením zamrkal.

Byl to Miller.

Žoldák byl na rozdíl od Namtara ozbrojený, několikrát po něm sekl armádním nožem - jenže dřív, než se Denis vůbec stačil vyškrábat na nohy, ležel Miller vedle něho v trávě.

"Tak jo," procedil žoldák skrz zaťaté zuby. "Půjdeme na něj společně - a třeba ho dostaneme."

Denisovi přišlo směšné, že by po to všem ještě měli spolupracovat. Ale přesto se nehodlal jen tak slepě vzdát nabízené pomoci. Jakže se to říká - nepřítel mého nepřítele...

Zvedl se. Stejně tak Miller.

"Divím se, žes nás všechny nepostřílel," zamumlal Denis.

Miller se zašklebil. "Chtěl jsem to udělat, věř mi, Scotte, ale zasekla se mi puška." Odplivl si. "Šmejd jeden zatracenej."

Zaútočili proti Namtarovi. Oba současně. Namtar však zvládal jejich rány s přehledem blokovat. Trvalo to jen pár vteřin - a Miller skučel na zemi s nadvakrát zlomenou rukou a se zkrvaveným obličejem.

Denis vyrazil proti Namtarovi a zasypal ho řadou ran, které by dokázaly kohokoliv dostat do kolen. Byl brutální a rychlý, jeho protivník však zvládl většinu z nich odrazit, a i když ho Denis několikrát zasáhl do krku, hrudi i slabin, nezakolísal. Ještě se přitom smál.

Potom přišel Namtarův čas. Využil toho, že byl Denis z předchozího útoku vysílený, rozbil mu nos a prudce ho nakopl do kolene. Denis podklesl. Měl zle pohmožděnou čéšku.

Namtar přišel k pouzdrům s dýkami a vytáhl jednu z nich. "Je načase to skončit," zamručel.

Otupělý a bezmocný Denis sledoval, jak Namtar popadl Millera za kštici vlasů. Žoldák se snažil bránit, ale byl příliš vysílený, navíc mu příliš nepřidal ani průstřel, který předtím utrpěl. Namtar mu přiložil dýku ke krku a podřízl ho; z rány se vyvalila rudá krev. Miller klesl kzemi.

Teď přišel můj čas, napadlo Denise.

Chtěl se postavit, ale byl příliš slabý a potlučený. Znovu upadl.

Namtar se k němu blížil jako zosobnění smrti. Někde v cynickém koutku mozku si Denis vzpomněl na to, co mu říkala Jennifer o jeho jménu. Že patřilo menšímu sumerskému božstvu smrti. Asi dobře věděl, proč si ho dává.

Pak práskl výstřel a Namtar se se zkrvaveným břichem odpotácel vzad.

Denis se otočil.

Zjistil, že se k nim blíží Eric s puškou v rukách, v těsném závěsu za ním byla Jennifer.

"Teď si lehni na zem, kámo!" křikl Eric na Namtara. "A žádný hlouposti, jasný?"

Namtar pomalu ustupoval k okraji útesu.

"Řekl jsem, že máš hodit držkou o trávu!" vyjekl Eric. "Tak to udělej!"

Namtar se usmál. A skočil dolů.


Eric doběhl k okraji útesu a prudce zabrzdil - nerad by se už podruhé během jednoho dne ocitl tam dole. Zývala na něj jen nekonečná hlubina, svah klesající tři sta metrů do oceánu. Čekal, že uvidí Namtarovo tělo rozlámané někde na patě útesu, ale nikde ho nespatřil. Jako by se propadl do země. Anebo do podsvětí, kam patřil.

Zřejmě se mu podařilo dopadnout až do oceánu. Ať tak či tak, tohle nemohl přežít. Bylo by to, jako by skočil na beton. Hlavně, že byl ten parchant mrtvý.

Vrátil se zpátky k Denisovi. "Seš celej, kámo?"

Klečela u něj Jennifer a snažila se mu ošetřit krvácející nos.

Denis potřásl hlavou. "Nikdy by mě nenapadlo, že právě tobě budu vděčit za život."

Eric se usmál. "Už podruhý během jednoho dne. Jednou si to vyberu."

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode