Mrtvé zahrady - část I.

13.06.2017 16:11

Jelikož se nám pomalu blíží okurková sezóna, rozhodl jsem se zveřejnit jednu ze svých dávných dosud nepublikovaných povídek, které mi leží v šuplíku (jsou asi tak dvě, tři). Nakonec jsem zvolil hororovou povídku Mrtvé zahrady (pokud by vás zajímalo, odkud jsem vzal ten název, tak je to podle písničky Dead Gardens od Nightwish :-) ), již jsem napsal v roce 2006 a mírně ji upravil v roce 2007. Odehrává se ve středověku, konkrétně ve 14. století, a dalo by se říct, že je to tak trochu předstupeň toho, co přišlo později - mých historických románů Znamení rodu a Temnota rodu. Pokud tyto mé romány znáte, určitě postřehnete nějaké podobnosti. Povídku jsem se snažil moc neupravovat, abyste viděli, jaký jsem měl styl cca před deseti lety, i když někdy tam bylo tolik hlušiny, že už jsem to psychicky nevydržel a musel jsem vymazat pár odstavců :-). A jelikož je setsakra dlouhá, rozhodl jsem se ji rozdělit na tři díly, které tu postupně zveřejním - nyní přináším první z nich. Takže pokud máte nervy ze železa, pusťte se směle do čtení :-).

Od nepaměti existují na tváři světa místa, která si pamatují, kde zlo přežívá v té nejhrůznější podobě. Stačí se tam ocitnout jen na malou chvíli a ucítíte to nevysvětlitelné mrazení v zádech, a jakoby šestým smyslem začnete tušit, že se tam kdysi dávno stalo něco strašného, něco, co mělo být dávno zapomenuto, ale stále to existuje. Je to všude kolem - ve vzduchu, ve vodě i v půdě. Dotýká se vás to jako lepkavé prsty tajemné mlhy, které se ovíjejí kolem vašeho těla. A pokud s tím nic neuděláte, nakonec vás dostanou, protože duše zemřelých si žádají odplaty a spravedlnosti. Spravedlnosti, které musí být učiněno za dost, spravedlnosti, za niž musí platit potomci vinných. Ta místa nikdy nezapomenou. Nikdy...


Mrtvé zahrady

14. říjen 1380

Bylo pozdní říjnové odpoledne a slunce se sklánělo nad majestátními korunami stromů v Bromptonském hvozdu. Podzim se již chopil své vlády, ale i přesto bylo zatím počasí mírné a teploty se rovnaly skorem letním.

Jonathan Travis si otřel zpocené čelo a opět se chopil rukojeti velké železné sekyry. Pořádně se rozpřáhl a uhodil vší silou do stromu. Dřevo zapraskalo a ozvalo se dlouhé teskné zavrzání, jako by se starý velikán loučil s místem, kde odjakživa rostl. Ohromný kmen se poroučel k zemi a Travis měl zrovna tak dostatek času na to, aby se padlému stromu klidil z cesty.

"Jsi dneska ve formě, Wille," zavolal na Travise obtloustlý muž, který stál opodál a osekával z jiného kmene větve. "Je vidět, že ti manželství svědčí."

Travis si otřel ruce do kalhot a pousmál se. Se svou ženou nebyl opravdu nijak dlouho, vzali se teprve před měsícem. Pro celou vesnici to byla velká sláva, obřad se uskutečnil ve starém normanském kostele, okolo něhož byl Brompton kdysi dávno vystavěn.

"Nejspíš mi svědčí Sářina strava. Její pšeničné placky jsou nejlepší široko daleko. Mimochodem, proto jsem si ji taky vzal."

"A taky pro to, jak vypadá, co?" zahlaholil vesele druhý muž. "Já jsem vždycky říkal, že je to nejhezčí děvče z Bromptonu. Měl jsi velký štěstí, že se ti takový poklad podařilo ulovit."

"Jo, to měl," odpověděl Jonathan a posadil se na kmen. Při vzpomínce na svou ženu úplně zapomněl na starosti, které ho tížily. Už od samého rána, kdy počal s prací v lese, bedlivě zkoumal obzor, zda se odněkud nevalí mlha. Od té doby, co se přestěhoval se ženou do usedlosti vzdálené půl míle od Bromptonu, z ní měl strach. Žili totiž blízko místa, na které často padala mlha, a když se tak stalo, děly se tam divné věci. Místní mu říkali Mrtvé zahrady. Jonathan sám nevěděl proč, ale prý se to vázalo k nějaké staré pověsti.

Zanechal přemýšlení a vstal, aby si uklidil svoje náčiní do připravené torby. Jakoby mimoděk se zahleděl směrem k Yorkshirským blatům a všiml si, že se u obzoru kumuluje cosi šedého a hustého. Se zamrazením v zádech si uvědomil, že v noci padne mlha. A kdo ví, co přijde z Mrtvých zahrad...


O hodinu později stál Travis konečně před svojí chalupou. Bylo to nevzhledné stavení, které jen velmi těžce splývalo s okolní panenskou přírodou, ale byl to jediný dům, který si mohl za své těžce vydřené peníze koupit.

Cesta, kterou přišel, vedla z Bromptonu a pokračovala dál, přes Mrtvé zahrady až do Yorku. Kdysi to prý bývala obchodní stezka, která tu byla i za dob, kdy celé Britské ostrovy patřily Keltům. Nyní to byla jenom blátivá zarostlá cesta, a nikdo po ní nejezdil, jenom odvážní, kteří se nebáli projet územím, které prý bylo prokleté. Ano, Mrtvé zahrady strašily v hlavách místních lidí už po staletí a nedávaly jim spát. Jonathan sám nevěděl, jestli je to, co se o nich povídá, pravda anebo pouhý výmysl, ale instinktivně tušil, že místům, o kterých starousedlíci říkali, že jsou zlá, je lépe se vyhnout.

O to více byl zklamán, že se nemýlil. Mlha opravdu přijde. Už teď se hrnula z Mrtvých zahrad do kraje a Travis si s hrůzou uvědomil, že už ani prakticky nevidí své boty. Rychle přidal do kroku a stanul před zápražím svého domu. Otevřel dveře a vstoupil do jedné jediné místnůstky, jež byla uvnitř. Všiml si Sáry, která seděla v rohu u otevřeného ohně a něco vyšívala. Jonathan čekal na její přivítání, ale jeho žena mu věnovala jen mdlý úsměv.

"Jsem ráda, že jsi tady," řekla roztřeseným hlasem. "Mám strach. Opět se sem žene mlha, a kdo ví, co s ní přijde."

Travis k ní přistoupil a objal ji kolem ramen. "Já vím, že se bojíš, a slibuji ti, že hned, jak si vydělám na prodeji toho dříví z lesa, koupíme si nový dům, možná v Bromptonu, možná někde mnohem, mnohem dál. Už to nebude dlouho trvat a dostaneme se odsud."

Jeho žena vypadala konečně mnohem klidněji. "To jsem ráda, nemohla bych na tomto hrozném místě vychovávat naše dítě."

Travis se vztyčil a zatvářil se nechápavě. "Dítě, my nějaké máme?"

"Ne, ale brzy budeme. Bůh nám seslal to nejlepší, co můžeme mít. Budeš otcem."

Pro Jonathana to byla snad nejhezčí chvíle jeho života. Už se viděl, jak to zítra zapíjí v místní putyce s ostatními dřevorubci. Zítra. Už zítra...


Travis se znenáhla probudil. Pomalu otevřel oči a zabodl je do tmy, která se rozprostírala jeho stavením jako hustý povlak. I oheň už dávno uhasnul a zbyly jenom dvě doutnající polena, která přece jenom osvětlovala malou část místnosti.

Jonathan se však cítil nesvůj. Bylo to jako když se pozdě v noci probudíte z nějakého děsivého snu. Realita kolem vás je pak uklidňující. Avšak Jonathan se cítil podivně i po probuzení. Nevěděl, co se to s ním děje, a také netušil, co ho vzbudilo. Vždycky totiž spal jako špalek.

Zadíval se na manželku, která vedle něho pokojně oddychovala. Zakroutil hlavou a pomyslel si, že je to jenom dozvuk nějaké noční můry. Znovu chtěl zalehnout, když ho podivný zvuk zvenčí úplně probral.

Kroky. Kolem chalupy někdo kráčel.

Jonathan si tím byl smrtelně jistý. Slyšel čvachtání nohou v kalužích. Znovu se kněmu jako odporný červ připlazil pocit strachu. Kdo tu může takhle pozdě v noci být?

Travis sebral všechnu svoji odvahu, stáhl ze sebe houni a sklouzl ze slamníku na zem. Z dubového stolu sebral lojovou svící a rožnul ji tím, že jí přiložil k doutnajícímu polenu. Vydávala měkké světlo, které ho uklidňovalo.

Zaposlouchal se do nastalého ticha, zda ty podivné kroky neuslyší znovu, ale jako by ten dotyčný náhle zmizel. Až po chvíli se ozval tlukot na dveře.

Jonathan odstranil petlici a rázně je otevřel. Čekal, že za nimi bude někdo stát, avšak nikde nebylo nic, jenom hustá mlha, která vnikla do místnosti, a začala se obtáčet i kolem něho samého, přičemž se svými studenými prsty dotýkala jeho obličeje, jako by byla živá.

Travis vystoupil ven z chalupy a posvítil svící do mlhy, ale nic v ní nespatřil. Byla opravdu hustá.

"Hej, je tam někdo! Ozvi se neznámý!" vykřikl, ale odpovědi se mu nedostalo. Jako by tu ani nikdo nebyl. Už už se chtěl otočit a vejít zpátky dovnitř, když se mu hlavou rozezněl ženský hlas.

"Ty, ty nejsi on. Přiveď ho. Čekám na něj už dlouho."

Jonathanovi se znněho roztlouklo srdce. Probouzel v něm totiž zvláštní pocity. Byl tak klidný a plný něhy, ale zároveň tak mrazivý...

"Paní, jste tu někde, co potřebujete?!" zakřičel znovu do mlhy, ale odpovědi se mu nedostalo. Místo toho se začalo dít něco zvláštního. Mlha se vzdouvala, kroutila, a vytvářela podivné obrazce.

Jonathan si až příliš pozdě uvědomil, že se dostal do střetu se silami, které nepocházejí z tohoto světa, a lidé s nimi mají jen málo co dočinění.

Rychle zmizel v chalupě a zavřel za sebou dveře. V tom okamžiku se do nich opřela nějaká neviditelná síla, stejná, která začala cloumat i s okenicemi. Jonathan si uvědomil, že to nebude dlouho trvat a dveře se vylomí. Rychle k nim přišoupl těžký dubový stůl a modlil se, aby nápor vydržel.

Za sebou uslyšel vyděšený hlas. "Jonathane, já mám strach. Co se to děje? Pojďme odsud pryč."

Travis přišel ke své ženě a pevně ji objal. Snažil se mluvit uklidňujícím hlasem. "Nevím co si počít. Něco je venku. Nedovedu to vysvětlit, ale má to tvar a podobu. Snad se to nedostane dovnitř."

Cítil, jak se mu jeho žena sesypala na rameno a začala vzlykat. Měla stejný strach jako on. Snažil se ji utišit, avšak vzápětí zjistil, že už nepláče. Odtáhla se od něj a on ke svému zděšení spatřil zvláštní jiskry v jejích očích.

"Každý bude platit," promluvila mužským hlasem, což Travise úplně ohromilo. "Čekám tu na něj, dokud on sám nepřijde."

Jonathan na ni zíral a nevěděl, co si má myslet. "Sáro," oslovil ji. "Co se to s tebou děje?"

Jeho žena neodpověděla. Místo toho se začala smát nepříčetným smíchem, který se Travisovi vtíral až do morku kostí. Jeho trpělivost dostoupila vrcholu. Pořádně ji uchopil za ramena a začal s ní třást. "No tak, vzpamatuj se!"

Avšak vzápětí, jako by celou místnost zalil děsivý klid. Travis si uvědomil, že tlak na dveře i na okna přestal. Neznámá síla, která byla venku, odešla. Konečně. Je po všem.

Znovu se otočil na svou ženu, a sledoval úsměv na její tváři. "Už jsem tady!" řekla pomalu a zřetelně. Následovala obrovská rána a Travis si s úlekem uvědomil, že dveře povolily. Něco se vehnalo dovnitř a zalilo to celou místnost. Temnota. Mlha. Smrt. Smích jeho ženy. A pak se něco dotklo jeho mysli. Něco tak strašného, že si začal přát, aby to všechno rychle skončilo.


2. listopad 1381

Překrásná Yorkshirská krajina byla s nadcházejícím podzimem oděna do pestrobarevného hávu spadaného listí, jež ve vší tichosti pokrývalo meze i rozoraná pole. Nad touto přírodní scenérií, jež byla složena s nepřeberné kakofonie lesů, jezer a vesnic, vládlo zádumčivé ticho. Z nedalekých blat v tomto období často přicházely husté mlhy a svou lepkavostí osahávaly všechno kolem, jako by se chtěly zmocnit každé lidské duše.

Avšak i přes trýzeň počasí nebyla polní cesta, vinoucí se zoraným polem a několika remízy, prázdná. Hnalo se po ní několik jezdců.

Vůdce družiny, vysoký vzpřímený muž s aristokratickými rysy ve tváři, prudce zastavil koně, přičemž tak učinila i skupinka devíti jezdců, která ho doprovázela. Jeden z nich, rytíř oblečený v lesklé zbroji vonící téměř novotou, předjel ostatní a připojil se k mlčenlivému mladíkovi.

"Co se děje Wille?" zeptal se ho téměř familiérně. "Stalo se něco?"

William de Hornet ukázal k Yorkshirským blatům, nad nimiž se kupila nízká mračna. "Ty to nevidíš, Olivere? Tu zvláštní šeď těsně nad obzorem?"

"Myslíš tohle?" zeptal se Oliver de Grey. "Tak toho bych si opravdu asi nevšiml. Takové věci jdou prostě mimo mě."

Hornet neodpověděl a jenom se ušklíbl. Taky proč by se Grey podobnými věcmi zabýval. Celý svůj život myslel jen na to, jak se někde pořádně napít, popřípadě svést nějakou ženu, ne-li lépe šlechtičnu. William mu to nevyčítal, protože o tom sám věděl svoje, dávné vzpomínky se prostě nedaly zapřít. Avšak nyní se ve svých devětadvaceti letech usadil, oženil se s krásnou ženou a vystavěl si sídlo jen pro svoji rodinu. Jako přímý dědic Cumbrijského hraběte si to mohl ostatně dovolit.

Ne, jediné, co ho na Greyovi mrzelo, bylo to, že své rytířské povinnosti bere tak trochu na lehkou váhu. Na této výpravě byl vlastně z donucení a Hornet si uvědomil, že on sám tak trochu taky. Vzhledem ktomu, že Anglie už dlouhou dobu vede válku s Francií a schopní bojovníci umírají na bitevních polích na kontinentu, byl Cumbrijský hrabě samotným anglickým králem - pokud se tedy takové označení hodilo pro desetileté dítě - Richardem II. požádán, aby vyslal jednotku, která by mohla zakročit proti selskému povstání, jež se v té době rozmohlo v Yorku. Samozřejmě si byl hrabě vědom toho, že úspěchem celé akce může stoupnout i jeho prestiž u dvora, a tak povolal toho, komu mohl věřit nejvíce, svého synovce. Bohužel s ním musel jet další šlechtic, jenž by v Yorkshiru reprezentoval jejich zájmy, a tak jediné, co Williamovi zbylo, bylo to, že se obrátil na svého nechvalně známého vzdáleného bratrance - jak by ho jenom slušně nazval - švindlíře, lháře a podvodníka. A taky neuvěřitelného zbabělce, který dosud ani pořádně nebojoval a celý svůj život trávil zavřený v krčmách, kde si užíval dámské společnosti.

Hornet ho raději ignoroval a otočil se v sedle, aby se mohl podívat na svého kapitána, muže postaršího zevnějšku, vlastníka prošedivělých vlasů a dlouhé zubaté jizvy, jež mu přecházela přes pravou tvář. "Johne, je nějaká možnost, že bychom někde poblíž nalezli nocleh, před tím, než padne mlha?"

Muž, zocelený nepřebernými zkušenostmi z mnoha bitev, pokýval hlavou. "Ano pane, kousek odtud by měla ležet malá vesnice, myslím, že se jmenuje Brompton."

"Tak Brompton," vychutnal si pachuť toho místa v ústech Hornet. "Máme nějaké informace, že se tam pohybují vzbouřenci, anebo se na tom místě můžeme ukázat beze strachu?"

"Myslím si, že se nemusíme obávat. Je to jenom malá bezvýznamná osada. Kolem dokola nic není a místní ji opouštějí jen zřídka. Usuzuji, že se o povstání zatím nic nedozvěděli."

"Výborně, to jsem chtěl slyšet. Dneska se snad vyspíme v suchu a vteple. Po tom, jak jsme včera strávili noc u řeky, se ještě teď necítím dobře." Věnoval úsměv zhýralci po svém boku "A ty se tam chovej slušně. Víš, že jsi přece rytíř, a ne nějaký sprostý nádeník."

Oliver de Grey se zatvářil opovržlivě. "Jsem svůj v každé situaci a to mi bohatě stačí."

"Jak myslíš," zasmál se Hornet a prudce pobodl koně do cvalu.

Skupina jezdců vyrazila po polní cestě vstříc vzdálené vesnici a v jejich patách se začala pomalu ale jistě vydávat i mlha, linoucí se zmlčenlivých Yorkshirských blat.


Krátce před soumrakem vjeli jezdci do Bromptonu. Byla to typická vesnice, jakých se v té době nacházely po Anglii stovky - chudá a ubohá. Jediné, čím se lišila od svých souputnic, byl velký normanský kostel, který zde byl vystavěn před více než sto padesáti lety a jenž vypínal svoji mocnou kamennou věž vstříc nebesům, zastřeným temnými mraky. V samotné vsi bylo jen pár domů, tedy spíše špinavých chatrčí, a něco, co mohla být hospoda, ale klidně dobře i maštal.

To ubohé místo vyvolalo ve Williamově nitru jakýsi blíže neidentifikovatelný pocit, který začal hlodat někde uvnitř jeho břicha a svíral mu žaludek pevnými kleštěmi. Na malý, velmi malý okamžik, se mu zdálo, že tu už někdy byl, jako kdyby celou krajinu jaksi vnitřně poznával.

"Vilíku!"

Podíval se na Olivera de Greye, jenž se v tu chvíli tvářil jako přitroublý pitomec. "Ale ale, ty vypadáš jako sama smrt. Co se to s tebou děje?"

"Nic!" odsekl stroze Hornet a už nejméně po sté si přál, aby s ním ten idiot nebyl. Raději začal jednat, než aby snášel jeho další žvásty. Jemným zamlaskáním zastavil koně u dítěte, oděného do roztrhaných šatů, sedícího na holé zemi a hrajícího si s jakýmsi neurčitým předmětem vyřezaným ze dřeva. Pomalu se k němu nahnul a přiměl se k tomu, aby na tváři vykouzlil ten nejdobrotivější úsměv, jehož byl v té chvíli schopen.

"Hej chlapče, nevíš, kde bychom tady mohli najít nocleh?"

Dítě zvedlo pomalu svou plavou hlavu, upřelo velké vyděšené oči na družinu jezdců, dalo se do křiku a zmizelo ve dveřích nejbližší chalupy.

"Co se mu stalo?" zeptal se nechápavě Oliver, kterému se pomalu, ale jistě, začalo dělat z toho špinavého a po hnoji vonícího místa špatně.

Hornet se nejdříve také zatvářil překvapeně, avšak vzápětí se zasmál. "Co by, nikdy neviděl žádné rytíře. Ty by neměl strach z deseti po zuby ozbrojených jezdců na válečných koních?"

"No, to záleží na tom, za jaké situace bych je potkal," odpověděl žoviálně Grey a krčil přitom rameny. "Kdyby byl jedním z nich manžel ženy, s kterou bych si začal, vzal bych dozajista nohy na ramena."

"A pak by sis ještě týden pral spodky, to by byla vůně," zakončil to vtipem Hornet, přičemž se všichni muži vesele zasmáli, s výjimkou Greye, který to doprovázel obludnou grimasou, již by mu záviděl i sám pán pekel.

"Jestli hledáte ubytování, můžete to zkusit v kostele," ozval se zponenáhla za jejich zády dívčí hlas.

Hornet se otočil a spatřil neznámou mladou ženu, jejíž tvář lemovala kaskáda havraních vlasů. I když na sobě měla špinavou sukni a na tváři velkou šmouhu, musel uznat, že je na zdejší poměry až výjimečně krásná. Zároveň si také uvědomil, že Greyovi se tu okamžitě začalo líbit.

Jako by to přivolal, Oliver se chopil slova. "V kostele? Není to příliš svaté místo pro otřelé válečníky, kteří prošli hrůzou nesčetných válečných polí. Nebylo by tu lepší místo, někde, v dámské společnosti, u takového kvítka, jako jste vy?"

Dívka se dala do smíchu a Hornet uchopil Greye pevně za rameno, aby jím zacloumal. "Tak dost, Olivere," pokáral ho, i když mu bylo spíše do smíchu. "Jede se do kostela. To je rozkaz!"


Páter kostela U svatého Tomáše, abbé Jacob, byl veskrze milý a přívětivý člověk. A také velmi vzdělaný. William by v takovém zapadákově někoho takového nečekal. Přesto, anebo právě proto tu ale páter byl, aby pečoval o duchovní zdraví svých oveček. K jeho dalším vlastnostem, už méně ctnostným, patřila také zvědavost. Snažil se z příchozích vymámit úplně všechno, kdo jsou, proč jsou tu a kam mají namířeno. Hlavně ho zajímala slova o vzpouře rolníků a také o Cumbrii, z níž rytíři pocházeli.

Jacob si rukou promnul vous a už poněkolikáté zopakoval svou oblíbenou větu. "Ano, Cumbrie, ta je krásná. Vyrůstal jsem tam, stejně jako vy, jste mí krajané."

"To je ale náhodička," řekl neotesaně Oliver, přičemž zívl na celou místnost, jako by tím chtěl dát najevo, že je celý rozhovor více než nudný.

Hornet se jeho počínání jenom pousmál. Jeho samotného také páter nudil, ale bylo zdvořilostí, že když u někoho mají spát, musí strpět i jeho výstřednosti, tedy u abbého zvědavost.

"Takže vy tedy máte namířeno do Yorku?" zeptal se Jacob ještě jednou, jako by se chtěl ubezpečit.

"Přesně tak," odpověděl trpělivě Hornet. "Slyšel jsem, že tam odtud vede nějaká cesta. Nemám pravdu? Zítra bychom se po ní vydali."

Abbé se chytil pozlaceného křížku, který se mu houpal na krku, a řekl si pro sebe rychlou modlitbičku. "Být vámi, pane, raději bych tudy nejezdil. Tu cestu už nikdo dlouhou dobu nepoužívá a říká se, že tam sídlí zlo."

Hornet se tomu musel zasmát. "Vy, muž církve tomu opravdu věříte, těmto pohanským báchorkám?"

Abbé se zatvářil vážně. "Ano, věřím, a vy byste měl také. Ta stezka totiž vede přes Mrtvé zahrady."

"Mrtvé zahrady," vychutnal to slovo vústech Hornet a pak ho vyplivl jako nezralou třešeň. "Proč se to jmenuje zrovna tak?"

"Tak to opravdu nevím, ale místní z něho mají strach. Slyšel jsem o něm jenom z povídání těch, kteří se tam vydali, a věřte mi, nebyly to hezké příběhy."

Oliver se chopil slova, protože tohle téma ho začalo zajímat. "A kdo by nám o tom mohl říct více?"

Abbé pokrčil rameny. "Jděte do krčmy a vyhledejte Wilfreda. Ten ví o zdejším kraji všechno."

Oliver se zasmál. "Do krčmy, tak to se mi líbí, tobě ne Williame?"

Hornet neodpověděl, neboť v něm to podivného jméno vyvolalo nepříjemný pocit, který stále sílil.

Mrtvé zahrady? Co je to vůbec za místo?


O necelou hodinu později seděli jeho muži ve velkém sále kamenné hospody, jíž spatřili už při příjezdu, před sebou měli máz piva a u stolu s nimi byl vrásčitý stařec, tedy lépe špinavý pobuda, kterého místní nazývali Wilfred. Muž si nervózně usrkl piva, které mu jeho štědří hostitelé koupili, a rozhlédl se po napjatých tvářích kolem stolu, jako kdyby si pečlivě rozmýšlel, co jim všechno může říct.

"Tak povídejte!" vyštěkl netrpělivě Grey. Místní zkazky ho vždycky zaujaly, pivo se u nich pilo zvláště dobře a dobré bylo i to, že v putyce byla dámská obsluha, která měla i na Oliverův vkus nadmíru vyvinuté přednosti.

Wilfred se ještě jednou zadíval na tváře mužů, s nimiž trávil večer, a pak spustil obhroublým hlasem. "Tak jo páni. Mrtvý zahrady. To je nadmíru nebezpečný místo. Už po staletí se tam dějou moc divný věci, hlavně pak, když tam padne mlha. To se pak lidem zdá, že se odsud linou divný nadpozemský hlasy, který někoho hledají."

Stařec na malý okamžik zmlknul, jako kdyby chtěl zvýšit napětí u těch, jež ho poslouchali, a zahleděl se z okna. Venku se rozprostřela tma, která byla nezvykle hustá. Kdybyste v ní rožnuli louči, nebylo by nic vidět, neboť celý kraj pokryla zrádná mlha z blat.

"Děje se to za nocí, jako je právě tahle," pokračoval stařec. "Mlha je už i tak sama od sebe divná, a mnohem divnější je na Mrtvých zahradách. Něco v ní sídlí. Něco strašnýho. Lidi, který se na to místo za podobný mlhy vypraví, se už nikdy nevrátí. Ztratí se. Už je nikdo nenajde a nikdo neví, co se s nima děje.

Jo, co já pamatuju, už hodně lidí se tam ztratilo. Jeden sedlák vezl brzo ráno zeleninu na trh do Northallertonu a vzal to přes Mrtvý zahrady. Nikdo už ho pak neviděl. Našel se po něm jenom jeho povoz. Nic víc, jako by se po něm slehla zem. No a zrovna před rokem se stala vůbec ta nejstrašnější událost. Kousek od zahrad bydlel ve starý usedlosti jeden z místních dřevorubců se svojí pěknou ženou. Jednoho dne, když padla obzvlášť hustá mlha, se odtud začaly linout podivný skřeky. Nikdo z místních neměl odvahu se tam přijít podívat, až ráno, když mlha opadla. Byl jsem mezi těma, co tam byli první. Dřevorubce i jeho ženu jsme našli bez života v jejich domě. Nikdo nevěděl, jak mohli umřít."

William se neklidně zavrtěl. Nevěděl proč, ale byl ten večer nervózní, a podobné zkazky mu na klidu moc nepřidávaly. Na blatech se vždycky ztrácelo hodně lidí, nejenom tady, ale kdekoliv v Anglii - všechno šlo však racionálně vysvětlit. Nešťastní poutníci mohli v husté mlze snadno sejít zcesty a bloudit pak pustými vřesovišti několik dní, aby nakonec zemřeli hladem a žízní, anebo prostě zapadli do bažiny, která je bezezbytku vcucla. To bylo celé.

Avšak i přes to, že toto všechno věděl, ho celá historka více než jen děsila.

"A co koroner hrabství, co určil jako příčinu jejich smrti?" zeptal se Grey, kterého celá historka více než zaujala, a William byl rád, že ho na chvíli oprostil od jeho sžíravých myšlenek.

"Jo, ten přijel až za týden," odpověděl po chvíli váhání Wilfred. "Měl prej hodně práce někde jinde. Ale i on nevěděl, na co vlastně umřeli. Ale já jsem si jistej, že to nebylo vůbec přirozený. Viděl jsem ty jejich oči. Oni viděli něco strašnýho. Umřeli strachem..."

Do místnosti vlétl průvan a zhasil několik svící, které stály na stole. Stařec si zakryl tvář, jako by se něčeho zalekl, jako kdyby byl vítr poslem nějaké vyšší moci, která ho chce ztrestat za to, že vypráví věci, o nichž by měl raději mlčet.

Hornet mu položil ruku na rameno a snažil se ho uklidnit. "To nic, příteli, to je jenom vítr. Avšak ještě jste nám neřekl, proč se to místo vlastně jmenuje Mrtvé zahrady."

Stařec se trochu uklidnil, zvláště po tom, co před něj hospodský postavil další máz piva. Častokrát se mu nenaskytla ta příležitost, aby mohl sedět u stolu s takovými štědrými a vznešenými hostiteli, jako tentokrát.

"Tak jo," řekl nakonec a spokojeně se zavrtěl na dřevěné stoličce. "Povídá se už po generace, že dřív to místo vůbec strašný nebylo, naopak tam bylo moc hezky. Je to asi tři sta let, co se tam usadil jeden normanskej šlechtic, kterej dostal panství od tehdejšího krále, Viléma Rufuse, jehož byl oblíbencem. Vystavěl si tu kamennou tvrz a kolem dokola si nechal udělat zahrady, kde by mohla odpočívat jeho překrásná žena, kterou nadevše zbožňoval. Ona ho ale nikdy nemilovala.

Všechno začalo ve chvíli, kdy se ten šlechtic účastnil společně s královým bratrem Robertem První křížový výpravy. Jeho žena zůstala doma sama a říkalo se, že se zamilovala do nějakýho jinýho chlapa. Po pěti letech se její manžel, zničenej protrpěnýma strastma ve Svatý zemi, vrátil, jenom aby ji našel v náručí jinýho muže. Nikdo neví, co se tu osudnou noc stalo, ale prej tam jednoho rána našli ji a jejího manžela bez života, oba zabitý mečem a mrtvolu chlapce, jehož společně měli, s rozseknutou lebkou. Mezi lidmi se začalo šuškat, že je vrahem ten chlap, kterej si s ní začal. Ostatně pravda je ta, že už ho tu nikdo nikdy neviděl, vypařil se po tom incidentu jako pára nad hrncem.

Ale jedno je jistý. To místo od tý doby bylo špatný, nikdo tam bydlet nevydržel a nakonec zpustlo, stejně jako ty nádherný zahrady, kterým se nakonec začalo říkat mrtvý. Přicházela tam mlha a děly se tam divný věci. Dodnes se říká, že to dělaj duše zemřelejch, co nemůžou nalízt klid a hledaj viníka."

V místnosti nastalo hrobové ticho. Nikdo nebyl schopen slova, a i samotný Grey, který byl všude znám svou nevymáchanou hubou, ani nedutal. Vyprávění toho starce bylo působivé a ve chvíli, kdy všichni seděli nacpaní v potemnělém lokále, za okny mlha, bylo opravdu děsivé.

A tehdy to začalo - Hornetovi se udělalo špatně. Nevěděl, zda to bylo z té historky, anebo z toho, že měl už od rána žaludek jako na vodě.

Zvedl se od stolu s omluvným výrazem ve tváři. "Nechám vás tu chvíli o samotě, půjdu trochu na vzduch."

Grey se zatvářil škodolibě. "Ale Wille, snad tě vyprávění našeho přítele nějak nerozrušilo. No jen běž, my se zatím budeme bavit dalšími děsuplnými historkami."

Hornet neodpověděl, protáhl se kolem dvou tří stolů, kde seděli místní štamgasti, vytrvale vstřebávající zlatavý mok, a vyšel před hospodu. Úleva, kterou na chladném vzduchu očekával, ale nepřišla. Spíše naopak. Ještě se mu přitížilo. Přímo cítil chladné prsty mlhy, které se ho dotýkaly na obličeji, jako by byly živé. Snažil se vymanit z jejich sevření, když se mu cosi prodralo do mysli. Jakýsi cizí hlas. Hlas ženy, který neustále opakoval jen jedno jediné slovo.

"Isabel, Isabel, Isabel."

"Isabel," vyslovil to jméno nahlas. Nevěděl proč, ale něco to v něm probudilo, jakousi vzdálenou vizi, zasunutou někde v hlubinách jeho mozku.

Nevolnost, kterou dlouhou dobu cítil, se trochu zmírnila, jako by ji odvál chladný vzduch, jenž ho obklopoval, avšak ten hlas nezmizel. Byl tak krásný, ale zároveň i mrazivě ledový.

"Pojď. Pojď a najdi mne."

Zmateně se otáčel v kruhu, pátral po neviditelné ženě skrývající se v temnotě, ale nespatřil nic, snad jenom zrádnou mlhu, která vířila kolem něho, jako by ji cosi oživovalo.

"Co se děje, co se to se mnou děje?" zašeptal zmučeně William a rukama se chytil za hlavu. Vycítil, že dnešní noc bude delší, než si původně myslel, a zároveň si začal uvědomovat, že se na tomto místě dějí opravdu podivné věci.

Kéž mě ochraňuje Bůh.


To be continued... :-)


Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode