Mrtvé zahrady - část II.

25.06.2017 17:31

Přináším druhou část své historicko-hororové povídky Mrtvé zahrady. Tu první naleznete zde. Upozorňuji, že i protentokrát jsem se snažil zachovat svůj původní styl psaní, byť některé do očí bijící věci jsem upravit prostě musel :-).

Přeji příjemné počtení :-).

Když se Hornet vrátil do lokálu, byl už trochu klidnější a dokonce vrhl na své spolubojovníky mírný úsměv.

Grey ho přivítal se širokým úšklebkem, rozpřáhl ruce, aby jimi obkroužil ve výmluvném gestu celou místnost a zafuněl blahem. "No že ses taky ukázal! Už jsem myslel, že tam strávíš celou noc. Tady je to mnohem zajímavější. Historky, pivo, ženy. Nádhera."

Hornet se posadil. "Je to divná noc. Opravdu divná." Otočil se na Wilfreda. "Neznáte náhodou nějakou Isabel?"

"Isabel?" zopakoval stařec. "Bohužel, nikdo takovej tady nebydlí, to bych musel vědět. Kde jste k tomu jménu vůbec přišel?"

Hornet pokrčil rameny. "Nevím, jako by se mi vynořilo v mysli nebo jako by mi ho mlha sama našeptala."

Ostatní se zasmáli, až na staříka, který se zatvářil zděšeně. "Pak vám teda radím, pane, nikam dnes už nechoďte. Zůstaňte raději celou noc tady v lokálu. Bude to tak lepší. Mrtvý zahrady jsou poblíž a mohou to bejt zrovna ty, co vás lákají."

William nevěděl proč, ale staříkovi věřil, věřil mu celý příběh o Mrtvých zahradách. Tušil, že venku je něco zlého, něco, s čím by nebylo radno si zahrávat - přesto ho to začalo přitahovat. Jako by nějaký skrytý hlas v jeho hlavě neustále opakoval jedno jediné slovo - pojď.

"Máte pravdu. Dnes v noci zůstanu tady," řekl nakonec.

"Wille, vidíš to co já!" vykřikl náhle Oliver vzrušeně.

Hornet se otočil. Ve dveřích do hospody, zahalena závojem mlhy, stále tmavovlasá žena překrásné tváře a postavy, a upírala na ně tmavé oči, jako by chtěla nahlédnout někam do jejich útrob a vpálit jim tam své znamení. Hornet si byl vědom toho, že už ji někdy viděl, a pak mu v mysli vytanula dívka, kterou potkali při příjezdu do vesnice. Opravdu to byla ona, avšak přesto nyní vypadala nějak jinak, možná ještě krásněji, smyslněji, i když zároveň zlověstněji.

Jak se na ni tak díval, kývla hlavou a pokynula rukou ve výmluvném gestu, které naznačovalo jediné - pojď se mnou.

William se prkenně otočil na Greye a spatřil v jeho očích tančící jiskřičky. "No teda, ta holka je vážně naprosto k sežrání, a pokud se můj zrak nemýlí, kynula ti, abys ji následoval, ty šťastlivče."

"Jsem ženatý," odpověděl William odměřeně.

Oliver bouchl rukou do stolu, až lahodný mok vylétl z nádoby a skrápěl jeho desku. "Tohle není žádná výmluva a ty to dobře víš." Zdvihl se. "Když ne ty, tak já ano."

Chystal se k odchodu, když ho někdo prudce chytil za paži. Oliver se překvapeně otočil a zjistil, že hledí do tmavých Wilfredových očí naplněných hrůzou.

"Pane, nechoďte ven, zapřísahám vás, může se vám stát něco zlého."

"S tou dívkou?" odfrkl si Grey. "Neříkej mi, že je nebezpečná. Dozajista ji musíš znát, neboť je z vaší vesnice."

"Ano, znám ji. Jmenuje se Morwena a je to sirotek, její rodiče zemřely před několika lety, ale přesto..."

Oliver ho nenechal domluvit. "Tohle hovoří za všechno a teď mě pusť, ty pobudo, protože jinak můžeš špatně skončit." Prudce se vytrhl ze starcova sevření a brzy zmizel v temném otvoru dveří, jak zákeřná mlha pohltila jeho tělo.

Wilfred si povzdechl a upřel oči na Williama. "Jste moudrý, pane, že jste nepodlehl svodům mlhy, které mnohé dovedou na scestí. Bůh ochraňuj duši toho nebožáka."

"Jak jste to myslel?"

"Sám nevím," pronesl rozvážně stařec, zdvihl se od stolu a odešel, aby zanechal Williama napospas myšlenkám, drtícím ho jako mlýnská kola obilí.


Oliver de Grey, značně posilněn pivem, jež v Bromptonu vařil místní sládek, nedbal na žádná nebezpečí a ignoroval vše, i svůj pud sebezáchovy. Nač by ho měl vlastně poslouchat? Procházel se mlčenlivou zamlženou krajinou a vedle sebe měl dívku, kterou mohl považovat za jednu z nejhezčích, kterou kdy viděl. I krása mnohých šlechtičen a urozených paní bledla před její panenskou nádherou.

A také z ní sálalo něco, co ho velmi přitahovalo svou živočišností, jakýsi vnitřní plamen nezkrotnosti. Ne, ona nebyla typickou vesnickou dívkou, která uteče, jakmile zahlédne rytíře na koni, ona byla něco víc.

Možná je to dar od Boha, projelo Oliverovou myslí. Pěkně vyvinutý dar.

Již dávno opustili vesnici a nyní kráčeli polní cestou, pokud mohl tedy Grey věřit svým očím. Vůbec ho nezajímalo kde je a kam mají namířeno, plně se odevzdal Morweně, která ho vedla stále hlouběji do mlhy. Od té doby, co vyšli z hospody, vůbec nepromluvila a jenom se smála, příjemným smíchem, který Olivera téměř rozžhavil do běla, neboť si uvědomoval, co tenhle jejich tajný noční výlet může znamenat - už se velmi těšil na dávku tělesné rozkoše, kterou potřeboval jako sůl.

Morwena se zponenáhla zastavila a Grey si na okamžik pomyslel, že snad zabloudila v husté mlze, pak si však uvědomil, že jsou zřejmě na místě. Ale na jakém? Nikde nebyla ani stopa po nějaké chalupě, o stavení ani nemluvě.

Jakmile si to uvědomil, začala mlha kolem nich houstnout, až nespatřil vůbec nic, ani své vlastní nohy, pouze tmavovlasou dívku, jež stála kousek od něj a v ruce držela zažehnutou louči.

"Myslela jsem si, že půjde on," promluvila sametovým hlasem a Oliverovi několik cenných okamžiků trvalo, než si uvědomil, o kom že to vlastně hovoří.

"Na něj se neohlížej, je to zatrpklý ženáč, ale já jsem jiné sousto, to mi můžeš věřit, drahoušku."

"Nevadí, i ty posloužíš svému účelu," zasmála se zvonivým smíchem.

Nejdřív ho to znejistilo, pak si však uvědomil, že s ním nejspíše hraje jen nějakou hru, a tak se zcela podvolil jejím záměrům. Přistoupil k ní tak blízko, až se téměř dotýkali, a líbezně se zadíval do jejího obličeje.

"Jaký účel máš na mysli, srdíčko?"

Neodpověděla. Upírala na něj své hluboké tmavé oči, jako kdyby se jimi snažila proniknout do jeho nitra, aby mohla zjistit, co je vůbec zač.

Tohle oťukávání už začínalo Olivera unavovat, a tak se raději sám chopil iniciativy a rozhodl se jednat podle svých nejlepších zkušeností. Pravda, občas končilo jeho počínání katastrofálně, nemohl zapomenout na to, když musel utíkat před rozzuřeným manželem jedné ženy zcela v nedbalkách trnkovým křovím. Ale tohle bylo jiné. Ta dívka se mu sama nabízela, chtěla, aby si ji vzal, aby ji sevřel ve své náruči a radoval se z jejího pevného těla. S radostí tak učinil.

Pravičkou ji chytil kolem pasu a sjel rukou k jejím hýždím, aby je mohl pevně stisknout a zároveň se nedočkavě přisál k jejím plným rtům. Lačně opětovala jeho polibky s neukojitelnou radostí a on si plně užíval její mladistvé krásy a svůdných křivek jejího těla. Opustil její přízračná ústa a začal ji jemně laskat na šíji, přičemž cítil její teplou pokožku a příjemnou vůni heřmánku. Vydala z úst hluboký povzdech a on s přívalem vzrušení zjistil, že ho začíná hladit po zádech, snažíc se ho zbavit bavlněné tuniky.

A v tom okamžiku se to stalo. Pocítil na bedrech spalující bolest. Odtrhl se od ní a rukou sjel ke svým zádům. Zjistil, že krvácí - cítil lepivou tekutinu prýštící skrz rozedranou látku své tuniky. Ona ho poškrábala!

"Ty děvko!" zaryčel a obrátil se na ni, když strnul hrůzou.

Dívku, na niž hleděl, nepoznával. Byla to stále ona, ale i nebyla - v jejím výrazu bylo něco ďábelského a v jejích očích plály zvláštní jiskřičky, až se zdálo, že ani nepatří člověku.

"Panebože," vysoukal ze sebe a začal ustupovat. Chtěl se obrátit na útěk, zmizet z tohoto prokletého místa, ale všechno se proti němu spiklo. Mlha ho ovinula jako smrtonosná pavučina a pohrávala si s jeho tělem - rázem byla tak hustá, že vytvořila stěnu, která mu bránila v ústupu.

S hrůzou v očích se zadíval na dívku, která se k němu blížila pomalými kroky, a v tom okamžiku to pochopil - pokud je mlha pavučinou on je bezbrannou mouchou, pak ona je... Ona je pavoukem.

Sjel rukou k opasku a ulevilo se mu, když nahmatal dobře známý jílec svého meče. Tasil a namířil zbraň proti dívce. Několik okamžiků zírala na špičku meče a pak se začala smát. "Myslíš, že mě můžeš zastavit?" pronesla hrubým hlasem, který byl velmi podobný mužskému. "Nikomu se to ještě nepovedlo a ani tobě. Vím, že tu je s tebou, nelži mi."

Oliver se třásl hrůzou, neboť si uvědomil, že tu chuděru musel posednout nějaký démon. Vůbec nevěděl, o čem ta dívka, nebo spíše ta věc, jež okupovala její krásné tělo, mluví.

Docela dobře však tušil jediné - pokud chceš přežít, uteč odsud. Jediná cesta byla skrz ni. Musí ji zabít, aby prošel, to bylo nesporné. Odhodlal se k činu - napřáhl meč k ráně, která by ji poslala tam, odkud vzešla, avšak jakmile tak učinil, projela mu dlaní ostrá bolest, jež ho donutila k tomu, aby meč upustil. Zbraň skončila na zemi a Oliver si uvědomil, že celý jílec žhne narudlým plamenem. Když se zadíval na svou dlaň, s hrůzou zjistil, že ji pokrývají velké spáleniny.

"Všechno je marné," promluvila dívka a pak, jako kdyby ji obklopila mlha a vířila kolem jejího těla, až to vypadalo, že se vznáší ve vzduchu. Zároveň do Oliverovy mysli vstoupilo cosi cizího, cosi zlého, něco, co ho chtělo ovládnout. Snažil se proti tomu bránit, bojovat, ale vše bylo marné.


Hornet otevřel ztěžklá víčka, jenom proto, aby si uvědomil, že stále ještě neusnul. Naskytl se mu pohled na vyprázdněný lokál a na svíčku, plápolající na dubovém stole, u něhož seděl. Její záře osvětlovala dobře známou Johnovu tvář, na níž byla patrná únava, jak rytíř potlačoval spánek.

"Kdy už bude ráno, starý příteli?" otázal se William, aby zapředl nit hovoru.

John pokrčil rameny. "Bude to ještě trvat, můj pane. Je listopad a noci jsou dlouhé. Raději spěte, to vám mohu poradit."

William se zatvářil kysele. Opravdu by velmi rád usnul, ale bohužel skutečnost byla taková, že milosrdný spánek ne a ne přijít. Pomyslel na své druhy - rytíři spí na pohodlných matracích na faře a Oliver... No, ten se ještě nevrátil a Hornet si dokázal představit, co asi tak musí dělat, zatímco on tu jako hlupák sedí v téhle putyce a čeká na ráno. Bál se ale jít ven. Cítil, že ten hlas by se vrátil, a pak by ho možná přepadlo nutkání ponořit se do mlhy a dostat se do Mrtvých zahrad.

Znovu zívl, když se náhle odněkud zvenčí ozval srdcervoucí výkřik. Hornet málem vyletěl z kůže, a i John se zatvářil poplašeně.

William kývl. "Ano, byl to Oliver."

Oba muži se sebrali a vyšli před hospodu. John posvítil loučí do tmy, ale mlha byla opravdu hustá, viděli jenom na pár kroků.

"Hej, Olivere, co se děje!" vykřikl Hornet, ale odpovědi se mu nedostalo. Až po chvíli se ten křik ozval znovu.

"Nemýlím se, odkud to jde?" otočil se William na Johna.

"Ne nemýlíte, pane," souhlasil s ním rytíř smutně. "Ozývá se to odněkud za vesnicí, myslím zrovna tím směrem, co leží Mrtvé zahrady."

"Nesmíme ho tam jen tak nechat. Vyjedeme na koních a budeme doufat, že se neztratíme."

John zavrtěl hlavou. "Ne pane, já vyjedu, vy zůstaňte tady, víte přece, co vám řekl ten stařec."

Hornet chtěl už už souhlasit, když mu do hlavy znovu vtrhl ten neznámý hlas, jenž ho začal sužovat svou smyslností.

"Pojď, čekám na tebe. Už dlouhou dobu."

Projížděl jeho mozkem jako nůž máslem, neodbytně se zarýval do jeho podvědomí a donutil ho k tomu, že ignoroval vše, i pud sebezáchovy. Zapomněl na svůj strach, zapomněl na Wilfredovo varování, zapomněl prostě na všechno. Musel se dostat tam, do mlhy, za jakoukoliv cenu a Oliver k tomu mohl být dobrým důvodem.

Položil Johnovi ruku na rameno, aby ho uchlácholil a zároveň přesvědčil o svých záměrech. "Jedu s tebou, příteli, ať se ti to líbí nebo ne. Společně máme mnohem větší šanci ho nalézt."


Vesnici nechali daleko za sebou a vjeli do spárů husté mlhy. John, který jel první, držel zapálenou pochodeň, ale i tak díky jejímu světlu viděli pouze na dva metry dopředu. Mlha byla opravdu hustá, a oni museli dávat pozor, aby nesjeli z polní cesty, protože pak by se do Bromptonu vraceli jenom stěží.

Hornet stále slyšel v mysli ten hlas, avšak netušil, co ho na něm tak upoutalo. Byl tak krásný, jako libozvučná melodie slavíka, ale zároveň tak chladný a mrazivý, jako ozvy řetězů na kamenné dlažbě podzemní kobky.

Isabel.

I kdyby se sebevíc snažil, nemohl na to jméno zapomenout. Vrylo se mu do paměti jako ohnivé znamení, které zaplálo vždy, když zavřel svá únavou ztěžklá víčka. Možná to bylo i nedostatkem spánku, ale připadalo mu, jako by v mlze všude kolem něj byly neviditelné oči, které sledují každý jeho krok, každičké jeho gesto.

"Greyi, ozvěte se!" zahulákal John do mlhy, ale odpovědi se mu nedostalo. Oni však věděli, že musí být někde v těchto místech.

Náhle John zastavil koně a Hornet zjistil, že před nimi leží schoulená lidská postava. Oliver to nebyl, byla to ta dívka, Morwena.

Hornet seskočil z koně a John ho následoval. Dívka ležela stočená na boku a tvář měla zakrytou dlouhými temnými vlasy, až to téměř vypadalo, že spí. Avšak William někde hluboko v duši tušil, že je mrtvá, i když se o tom zatím ještě ani nestačili přesvědčit.

John se k ní přikrčil a nahmatal jí krční tepnu. "Již není mezi živými," konstatoval.

"Ano máš pravdu," přisvědčil Hornet. "Ale jak zemřela? Vypadá to, že na těle nemá žádná zranění. Mohla by být jedině uškrcena, i když pochybuji, že by toho byl Oliver schopen. Je to sice nezodpovědný zhýralec a zvrhlík, ale nikdy by nikoho takto chladnokrevně zabít nedokázal."

John pokrčil rameny, neboť už za svůj život viděl mnohé výstřelky ze strany jinak počestných mužů, převrátil Morwenu na záda a rukou jí odstranil vlasy zobličeje.

William si na dívku dobře pamatoval, neboť byla překrásná, nyní ji však jenom těžko poznával. Obličej, kontrastující s jejími havraními vlasy, byl až průsvitně bledý, tvář měla zkřivenou do hrůzné grimasy strachu a oči... Ano, ty oči. Vytřeštěné v náznaku hrůzy, kterou viděla v posledních okamžicích svého života.

"Pane bože," ulevil si John. "Jak se jí to mohlo stát? Vypadá to, že zemřela strachem, stejně jako ten dřevorubec se svojí ženou, o nichž nám vyprávěl Wilfred."

William se od mrtvoly odvrátil a začal potlačovat nevolnost, která ho náhle přepadla. Ostrý bodavý pocit v jeho žaludku, pocit hnusu a odporu, se změnil ve jméno, jež na něj křičelo všechno - mlha, polní cesta i jeho kůň.

Isabel. Isabel. Isabel.

"Co s ní budeme dělat?" zeptal se John. "Tady ji nemůžeme nechat."

"Ano, já vím. Měl bys ji vzít na koně a odvést do vesnice k páteru Jacobovi."

"Ale co sir Grey, někde tu dozajista bloudí. Kdo ví, co se stalo jemu, pokud není ovšem mrtev, stejně jako ona."

Hornet se zamyslel. Nikdy dříve ve svém životě si nebyl tak jistý tím, co musí udělat, jako teď. Musí jet dál a najít Greye, anebo to, co na něj čeká až tam vzadu, v mlze, která se rozprostírala po Mrtvých zahradách. Nevěděl, co to je, jaká zrůdnost, ale něco jej ustavičně pohánělo kupředu, nějaká neznámá síla, jež ho k sobě lákala svou mocí.

Pohlédl na mrtvolu dívky, která ležela na zemi. Byla tak mladá, tak překrásná, že mu na okamžik bylo líto jejího zmařeného života. Ovšem jak se na ni tak díval, její bledé rty se pohnuly.

"Je to tvůj osud," vyslovily hlasitě.

Hornet sebou úžasem trhl. "Ona, ona je živá," vykoktal a vytřeštěnýma očima se zadíval do Johnovy mlčenlivé tváře.

"Ne pane, je mrtvá, to mi můžete věřit."

"Ty jsi neslyšel, co právě řekla?"

John vstal od mrtvoly a přišel blíž k Hornetovi. "Ne, nikdo nic neřekl, a už vůbec ne ona. Pane, je vám špatně a máte vidiny. Vrátíme se do vesnice a po siru Greyovi budeme pátrat až ráno. Bude to tak lepší. Věřte mi."

Ve Williamovi vzkypěl vztek, neboť už vůbec nevěděl, co si má o tom všem myslet.

Co se to proboha děje? Je to snad sen? Anebo jsem se doopravdy zbláznil?

Nejistota, která svírala jeho tělo, byla tak tísnivá, že ji již nemohl vydržet, musel udělat něco, cokoliv, aby zjistil pravou podstatu těchto podivných událostí. Musí vyjet do mlhy, kde možná najde Olivera a možná i - sám nevěděl co.

Rozhodl se. Prudce odstrčil Johna, až zavrávoral, přiskočil ke svému hnědákovi a vyhoupl se na jeho hřbet. Rytíř, jenž si ihned uvědomil, co chce jeho pán provést, se mu v tom snažil zabránit, ale Hornet byl rychlejší.

Pobodl koně a otočil se. "Jeď do vesnice, příteli, a vyčkej tam, než se rozední a mlha se rozplyne. Já musím pokračovat dál."

Nečekal na Johnovu odpověď a tryskem zamířil do husté mlhy, která se za ním uzavřela jako obrovská tlama neznámé nestvůry.


Projížděl mlhou, aniž by vůbec věděl, kam míří. Celá šedivá stěna se kolem něho motala a točila a jemu se zdálo, že vytváří podivuhodné obrazce. Byl si tím téměř jistý. Je v ní život. Něco ji pohání, něco jí propůjčuje tvar.

Hornet cítil, že se jeho kůň chvěje a slyšel jeho nepravidelné frkání. Byl stejně vyděšený, jako on. Snažil se ho uklidnit a naklonil se k jeho uším, aby mu do nich pošeptal povzbudivá slova. Nestačil tak ale učinit. Kůň se náhle strašlivě vzepjal a Hornet cítil, že se mu noha vysmekla z třmenu a že padá k zemi. Vyrazil si dech a pocítil prudkou bolest v boku. Snažil se ji však ignorovat a znovu se vydrápal na nohy. Kůň stál vedle něho a jenom netrpělivě pofrkával. Hornet se kněmu přiblížil a rukou se snažil dotknout jeho uzdy.

"To bude v pořádku, starý brachu," uklidňoval koně.

Ten však jednal, jako by ho posedl samotný ďábel. Znovu se vzepjal a prudce svými kopyty nakopl Horneta. Ten se svalil na zem.

"Ty jedna bestie!" vykřikl, ale to mu už kůň zmizel z dohledu. Odcválal někam do husté mlhy a už se vůbec neukázal.

Ta mlha, mrtvá a přízračná krajina kolem něj, to vše bylo tak neskutečné, že si opět na malý okamžik myslel, že je to všechno jen podivný sen, noční můra, z níž se nemůže vzbudit. Přesto ho však studené prsty na jeho tváři neustále utvrzovaly o tom, že se tohle všechno skutečně děje. Byl ztracen v mlze, bez koně, aniž by vůbec věděl, kde je.

Těžce se postavil na nohy a s úžasem si uvědomil, že se šedivá clona všude kolem něj začíná rozplývat. Viděl dokonce na pár metrů před sebe, avšak čekaná úleva se nedostavila, spíše smrtonosný děs. Všude kolem něho vyrůstaly ze země obludné pahýly stromů, znetvořené věkem, s pokroucenými větvemi, natahujícími se k černočernému zamlženému nebi. To místo bylo tak hrozivé, tak bezútěšné, že si byl jistý, že se dostal až do Mrtvých zahrad.

"Jsi to ty, můj drahý?"

Hlavou mu zaduněl ženský hlas, jenž zaslechl již v Bromptonu, znovu ho svázal svou krásou, ale zároveň hluboce zasáhl svou mrazivou aurou.

Potom před sebou uviděl přibližující se postavu. Ne, nebyla to ta žena, jež k němu tajně promlouvala, ale někdo jiný, jehož poznal téměř okamžitě díky světlé tunice a dlouhým rusým vlasům.

Oliver de Grey.

William k němu vykročil a položil mu ruku na rameno. "Jsem rád, že jsem tě našel, Olivere. Co se ti stalo?"

Grey pomalu pohnul hlavou a upřel pohled na Williama. Ten sebou trhl, když spatřil jeho oči - oči blázna. Jako by jimi viděl něco, co jeho duše nedokázala přijmout, něco, co ho nadobro uvrhlo v šílenství.

Oliver se rozesmál nepříčetným smíchem. "Konečně, konečně jsi tady, drahý Williame. Už na tebe čekám."

Horneta zamrazilo někde hluboko v kostech. Odstoupil od Greye a sáhl na jílec meče, připraven kdykoliv tasit.

"Už se ke mně nikdy nepřibližuj!" vykřikl Oliver, aniž z Horneta spustil svůj planoucí pohled. "To ty jsi je zavraždil. To ty."

Williama jeho slova bodla hluboko do srdce. Isabel. I když mu opět v mysli vyvstalo její jméno, vůbec netušil, kam tím jeho bratranec míří. "Nevím, o čem to mluvíš. Není ti dobře. Co se stalo, Olivere?"

Grey se znovu zasmál. "Viděl jsem pravdu. Pravdu tak strašnou, že ji žádný smrtelník kromě jediného nedokáže unést. Pravdu takovou, že zabíjí na potkání. Pravdu, z které zešílíš, která ti nedá spát ani ve dne, ani v noci, dokud nebude odčiněno to, co se stalo."

Hornet pozorně poslouchal Oliverova slova, ale nedávala mu vůbec žádný smysl. Spíš cítil sílící zmatek. "Co je to za pravdu?"

"Je to ta, že neseš znamení, pro které zemřeš!" vykřikl Grey a tasil meč.

Hornet učinil totéž a vyčkával. "Olivere, uklidni se," řekl pozvolna. "Já se s tebou bít nebudu. To co říkáš, nedává..."

Nestačil dokončit větu, protože se Grey proti němu rozpřáhl mečem a on měl co dělat, aby ráně uskočil. Oliver provedl nový výpad a zbraně třeskly o sebe. V ten okamžik stanuli oba protivníci proti sobě a mohli si pohlédnout do očí.

"Ty ses zbláznil, Olivere!" vykřikl Hornet.

Grey se hystericky zasmál. "Ne, mýlíš se, naopak jsem prohlédl. To Morwena mi to dovolila. To ona mě sem přivedla, a já jsem sem přivedl tebe. Je to tvůj osud."

Hornet si vybavil dívčino mrtvé tělo a její rty, které pronesly neslyšně, jenom pro něj stejnou větu. Je to tvůj osud. Isabel.

Zakolísal a to malé zaváhání stačilo Greyovi na to, aby vyprostil meč a seknul. Rána jenom lízla Hornetovu drátěnou košili, ale i přesto byl otřesen. Oliver se prudce otočil a hotovil se k další ráně. William ji kryl mečem a prudce Greye nakopl do slabin. Ten se svalil na zem, ale zároveň podkopl Hornetovi nohy a ten ho následoval.

Oba znovu vstali. Grey bojoval jako smyslů zbavený, přičemž se vůbec neobával o svůj život. Oliver provedl nový výpad a prudce vyrazil meč Hornetovi z ruky, až proletěl vzduchem a skončil ve vlhké trávě. William se těžce otřesen svalil na zem a z posledních sil se snažil nahmatat svou zbraň, jedinou spásu, záchranu svého života, avšak bylo pozdě.

Grey, vědom si svého vítězství, se zasmál. "To je tvůj konec. Vinní musí platit." Snažil se vrazit ostří své zbraně Williamovi do těla, ale ten v poslední chvíli nahmatal svůj meč, skulil se na bok a prudce bodl vzhůru. Uslyšel Oliverův výkřik.

A pak nastal klid.

Hornet si uvědomil, že ho Greyův meč minul. Žije. Avšak Oliver se nabodl na jeho zbraň. Zhroutil se vedle něho. Z rány na břiše proudila temně rudá krev.

Hornet k němu poklekl a otočil ho. Jeho bratranec ještě žil.

"Proč?!" vykřikl William. "Proč jsi to udělal, Olivere?"

Grey se rozkuckal. "O... odpusť mi." Znovu se dal do kašle a jeho tělo se zazmítalo v poslední křeči. Potom zemřel.

"Bůh, nechť dobře soudí tvoji duši, Olivere," zašeptal William a zatlačil bratranci oči.

Mlha kolem něj znovu zhoustla a vířila, jako by ji poháněla nějaká neviditelná síla.

"Co po mně chceš?" vykřikl, přičemž se mu vzlyky zadrhávaly vhrdle. "Tak co?"

Mlha, jako by se stávala stále hustší a hustší. "Co po mě chceš?" ozval se ženský hlas, který nepřicházel odnikud. "Tak co?"

Hornet nevěděl, co se přesně děje, ale zdálo se mu, že se beztvará nicota chopila jeho těla. Vůbec necítil zem pod nohama, ani už neviděl Oliverovo tělo. Nic. Jenom tu šedivou bestii. Vířila kolem něho a jemu se zdálo, jako by se jí někam propadal. Propadal zemí, propadal věky, propadal do neznáma. Pryč z tohoto světa.


Mlha před jeho očima se rozplynula a on si uvědomil, že se ocitl na místě, které podvědomě poznával, i když tu nikdy předtím nebyl. Nacházely se tu ruiny mocných kamenných zdí, které se pyšně tyčily do výšky, a společně s pokroucenými kořeny stromů tvořily přízračnou atmosféru.

Už nebyla tma, spíše jenom plíživé šero. Mlha se držela při zemi, těsně u jeho nohou byla stále hustá, ale ve výši hlavy už byla úplně průhledná. William se otočil v kruhu, a i přesto, že nikde nebylo ani živáčka, cítil, že ho někdo pozoruje. Až po chvíli si uvědomil, že po schodišti, které vedlo těsně kolem západní zdi, schází žena oděná do dlouhých bílých šatů. Vypadala, jako by se právě zrodila z nějakého snu. Hornet musel uznat jedno, byla překrásná. Tvář měla sice průsvitně bledou, ale její smaragdově zelené oči by dokázaly zmást hlavu každému muži, a její dlouhé, plavé vlasy byly více než k zbožňování.

Žena sestoupila z posledního schodu a zůstala stát několik metrů od něho, jako by se k němu bála přiblížit. Na tváři se jí objevil skoro neznatelný úsměv.

William nevěděl co se děje, ale tušil, že je tady kvůli ní. "Isabel," vyslovily jeho rty jméno, které ho nenechávalo v klidu.

Žena přikývla a přišla k němu blíže. Její nohy, jako by pluly v mlze, která se rozprostírala všude po zemi.

Teď, když stála těsně u něho, byl Hornet ještě více okouzlen její krásou. Měla nádherné rysy, nádherné oči, nádherné vlasy, nádhernou postavu. Uvědomoval si, že by nebylo těžké se do ní zamilovat. Jak tak nad tím přemýšlel a díval se na její krásu, uvědomil si, že i jeho dech se v její přítomnosti zrychlil. Chtěl něco říci, ale nebyl schopen slova.

Žena pozvedla ruku a jemně se dotkla jeho čela. "Jsi to ty," zašeptala. "Vypadáš jinak, ale já tě poznávám. Neseš stejné rodové znamení jako on."

Uchopila ho za ruku a Hornet si uvědomil, že mluví o velkém zlatém prstenu s pečetním znakem, který nosil a jenž si jeho rodina předávala už po generace.

Stále to nechápal. Věděl, že je někde blízko, ale jeho mozek nebyl schopný reagovat. "Vůbec vás neznám a nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostal."

Žena se smutně usmála. "Zase mi lžeš, Richarde. Slíbil jsi mi, že mě budeš milovat. Slíbil jsi, že se postaráš o mě a o mého syna. Slíbil jsi, že mě odvedeš daleko odsud. Tak proč? Proč jsi to neudělal?"

William zakroutil hlavou. "Já vůbec nevím, o čem mluvíte. A nejmenuji se Richard..." Nevěděl, jak ho to napadlo, ale pak si vzpomněl na tradovaný příběh o příjezdu do Cumbrie. Richard... Richard de Hornet...

Nestačil tu myšlenku dokončit, protože ucítil, jak se k němu ta žena přimkla. Dotek jejích plných rtů byl tak fascinující, že nikdy ve svém životě nic takového nepocítil. Náhle se však od něho odtáhla a on spatřil v její tváři děs.

"On přichází!" řekla vyděšeně. "Musíš pryč, nebo tě zabije! Odejdi! Prosím, poslechni mne!"

Hornet se jí zadíval do očí. "Nemohu, neboť stále nevím, proč jsem tu. Stále to nechápu..."

Na Isabelině tváři se objevil smutný pohled a po líci jí skanula slza. Pevně uchopila Williama za ruku a její rty se neslyšně pohnuly. "Viz," řekla, a pak se celý svět opět ponořil do mlhy, do mlhy, jež mu měla napovědět, ukázat bolestné výjevy z dob dávno minulých, výjevy, jež už nedokázal změnit.


To be continued :-)...


Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode