Mrtvé zahrady - část III.

10.07.2017 18:23

Zveřejňuji poslední část mé jedenáct let staré historicko-hororové povídky Mrtvé zahrady. Opět jsem se jako v předchozích částech snažil zachovat svůj původní styl psaní a výrazněji do ní nezasahovat, i když pár odstavců si podstatnou úpravu zasloužilo :-).

Přeji příjemné počtení :-).

Proti němu stál plavovlasý muž urostlé postavy, oděný do dlouhé drátěné košile a vznosné tuniky, nyní potrhané a špinavé, neboť její majitel v ní procestoval lán světa. Jeho bouřkově šedomodré oči byly naplněny hněvem, ruce se mu třásly a ostře řezanou tvář měl staženou vztekem.

"Jak, jak jste mi to mohli udělat. Má žena, kterou jsem nadevše miloval a ty, Richarde, můj nejlepší přítel, jenž tu měl o ni po dobu mé nepřítomnosti pečovat. Podvedli jste mě a zradili."

Richard de Hornet zakroutil hlavou, avšak neubránil se tomu, aby mu bolestivě nepíchlo u srdce, když si uvědomil, jak zradil svého dávného přítele i svou čest, na niž tehdy přísahal. Nyní bylo pozdě na všechno, snad jen na obhajobu ještě ne. "Je mi to líto, Waltere," řekl upřímně. "Myslel jsem, že jsi mrtvý, oba jsme si to mysleli. Nedal jsi o sobě po pět let vědět a já jsem se zavázal, že se postarám o ni i o vašeho syna. A stalo se."

"Jak zní tvá slova ušlechtile, drahý příteli," zasmál se hořce Walter de Joyce. "Jak jen jsem mohl poslat zprávu, když jsem s ostatními muži bojoval za slávu kříže na krvavých polích Levanty. Denně jsem nasazoval život pro našeho Boha, zatímco mě má žena podváděla s tebou."

Na chvíli nastalo hrobové ticho, které přerušovaly jen tlumené vzlyky překrásné ženy, zdrceně stojící u jednoho z mohutných sloupů, jež podpíraly celou síň. Isabel. Už kvůli ní a jejímu utrpení v tuto chvíli se Richard znovu odhodlal ke slovu.

"Ano, v tvých očích mé chování nejde omluvit. Zamiloval jsem se do tvojí ženy. To láska je to prokletí."

Joyce kývl smutně hlavou a tasil široký meč, až kov chladně zazvonil o pochvu. "Pak je tedy jediné řešení tohoto sporu. Zemřeš, protože já se svojí ženy nikdy nevzdám. Nikdy." 

Isabel už to nevydržela, naříkajíc přiběhla k Hornetovi, uchopila ho za ruku a podívala se mu do očí. Richardovi se zazdálo, že mu její žal roztrhá srdce.

"Uteč, dokud je čas," řekla mu tichým bolestným hlasem. "Nech mě tu a sám se zachraň. Neobětuj svůj život zbytečně."

Richard věděl, že proti Walteru de Joycovi, schopnému a zručnému šermíři, nemá sebemenší šanci, ale byl příliš zaslepen láskou k Isabel. Zavrtěl hlavou. "Ne, má drahá, to raději zemřu, než abych tě ztratil."

"Pak jsi tedy rozhodl," promluvil chladně Joyce.

Richard de Hornet věděl, co nastane, a tak tasil meč a připravil se na neodvratné. Dlouhou dobu se měřili s Walterem pohledy, jako by se přetahovali v mlčenlivé hře, kdo první uhne, kdo má pevnější vůli. Avšak jejich vzájemný zápas, zápas jejich myslí, by trval věčně, neboť byli oba dva poháněni láskou k jediné ženě. Walter de Joyce to pochopil jako první, výhružně zařval a vrhl se po Hornetovi. Richard celkem zručně vykryl jeho ránu a uskočil stranou, avšak to bylo proti Joycovi málo, neboť ten byl velmi schopným šermířem, který už bojoval v nejedné bitvě. Rychle se obtočil kolem Horneta, sekl proti němu mečem a tímto umně vedeným úderem rozpáral svému nepříteli nechráněnou část stehna.

Richard zařval a sesul se k zemi.

Walter se ho snažil ranou meče dorazit, ale Hornet, veden pudem sebezáchovy, mobilizoval poslední síly vmrozbolavělých třesoucích se svalech, vyhnul se útoku a znovu se vydrápal na nohy.

Joyce se zasmál. "Tak ještě ti to nestačilo? Myslel jsem si, že jsi lepší bojovník, ale není se co divit, když celý život trávíš na zadku v Yorkshire a bavíš se milostnými avantýry."

Richard, rozhořčen touto urážkou, zaútočil proti Joycovi celou svou zbývající silou, ten se však ráně bravurně vyhnul a nakopl přeběhnuvšího Horneta do zad. Ten to nečekal a znovu se svalil na zem.

"Jak jsi ubohý," komentoval to Joyce samolibě. "Nechápu, jak se moje žena mohla zamilovat do někoho, jako jsi ty. Dal jsem jí všechno. Lásku, tohle krásné sídlo i ty zahrady. A ničeho si nevážila."

"Tvoje láska je sobecká," zachroptěl Hornet. "Vždycky jsi myslel jenom sám na sebe. Neohlížel ses na její city. Nikdy tě ve skutečnosti nemilovala. Koupil sis jí a myslel sis, že si můžeš koupit i její city. Zavřel jsi jí do téhle zlaté klece, kde měla zůstat až do konce života."

Joyce zařval a znovu zaútočil - meče uhodily o sebe a střídaly se v rychlém rytmu.

Richard de Hornet cítil nezměrnou bolest a začal si uvědomovat, že už takhle dál bojovat nedokáže. Podlehne.

Joyce, jako by to vytušil. "Tvůj konec se blíží," vykřikl, a po další prudké ráně vyletěl Hornetovi meč z rukou. Richard se snažil ustoupit, avšak za zády měl pouze holou zeď - nepřítel ho zahnal do kouta jako lovnou zvěř. Smrt byla neodvratná, neboť jeho zbraň byla pryč a on stál proti Joycovi zcela nechráněn. Ten se rozpřáhl mečem a Richard čekal smrtící ránu.

Ale ta nepřišla. Právě v tom okamžiku, kdy měla zbraň dopadnout, se k němu přimkla Isabel a meč zasáhl ji. Zachránila ho vlastním tělem.

Hornet si uvědomil, že Isabel dýchá povrchně. Dívala se mu do očí a on se díval do jejích, jenom proto, aby sledoval, jak z nich vyprchává světlo.

"Proč?" řekl hořce. "Proč jsi to udělala?"

Její rty se mdle pohnuly v lehkém úsměvu. "Protože tě miluji," řekla, a pak se mu sesula do náručí, neboť ji smrt nadobro povolala do svých tenat. Hornet si uvědomil, že jí z rány na zádech prýští horká krev, krev, jež zároveň ulpěla na jeho rukou. Jemně složil její nehybné tělo na zem a s pohledem plným bolesti se zadíval na Joyce. I když sledoval smrt své ženy, nezračilo se v jeho tváři, kamenné mozaice bez emocí, vůbec nic, ani sebepatrnější náznak zármutku.

V Hornetovi vzkypěl vztek proti muži, jenž zabil jeho lásku, muži, jenž pro ni neuronil ani jedinou slzu. "Ty vrahu, ty jsi ji zavraždil!" vykřikl, až se jeho hlas odrážel od kamenných stěn sálu, aby se ozvěnou vrátil zpátky.

Joyce zakroutil hlavou. "Ne, to ty jsi vinen její smrtí. Zemřela kvůli tobě."

Hornet zařval a vrhl se na Joyce, tak prudce, že ten jen stěží kryl rány jeho meče. V Richardovi, jako by se v té chvíli zrodila nová síla. Už neměl strach o svůj život, neboť nyní, když zemřela Isabel, neměl už pro co žít. Nyní toužil pouze po pomstě.

Znovu uhodil mečem o zbraň svého protivníka, až Joyce zakolísal a kolenem se opřel o zem. Jeho meč zazvonil na kamenné podlaze. Hornet však nepřestával bojovat. Otočil se a jednou ranou odsekl klečícímu muži hlavu od trupu. Walterovo tělo se sesulo k zemi a z přerušené krční tepny vystříkl proud krve.

Richard padl na kolena a povrchně dýchal. Jen těžko přemáhal nevolnost, již cítil někde v břiše. Nevěděl, co má dělat. Sledoval pouze Isabel, její krásné tělo v kaluži krve a poslední úsměv na jejích nehybných rtech, jímž ho obdarovala.

Náhle chtěl jedno. Zemřít. Probodnout se vlastním mečem a skonat vedle Isabel. Přimáčkl jeho jílec k zemi a chtěl se nabodnout na ostří, avšak nedokázal to. Nedokázal by takto zemřít. Znechucen svou zbabělosti se zhroutil na zem a z jeho úst se začaly drát vzlyky.

Přes svou bolest si ani neuvědomil, že je v místnosti někdo další, a až po chvíli zaslechl cupitavé krůčky na kamenné dlažbě. S vypětím všech svých sil vzhlédl a v temnotě sálu spatřil osmiletého plavovlasého chlapce, schovávajícího se za jedním z mohutných sloupů, podpírajících stropní klenbu. Hornet si uvědomil, že dítě pláče. Slzy mu stékaly po tvářích při pohledu na své mrtvé rodiče.

Vstal a vztáhl k chlapci ruku. "Neboj se, Thomasi, to jsem já, Richard. To nic, všechno bude v pořádku."

Chlapec však od něj začal odstupovat. "Zabil jste mou matku a mého otce."

Hornet zakroutil hlavou. "Ne, tvou matku jsem nezabil, miloval jsem ji. I tebe mám rád, jako bys byl můj vlastní. Musíš mi věřit."

Chlapec se však obrátil a vyběhl z místnosti.

"Ne, počkej, neodcházej!" křikl za ním Hornet.

Bylo již pozdě, neboť dítě, sžírané zármutkem, nechtělo poslouchat. Richard na malý okamžik propadl panice, neboť netušil, co má dělat, pak se však rozběhl za Thomasem. Spěšně opustil místnost a běžel dlouhou chodbou ozářenou pochoděmi, díky nimž viděl na stěnách stín utíkajícího chlapce.

Vyběhl z budovy hradního paláce ve chvíli, kdy chlapec utíkal po schodech do zahrady. Už byl skoro u něho, jenom pár kroků. Richard se natáhl kupředu a povedlo se mu chytit chlapce za kabátec, avšak Thomas se mu v poslední chvíli prudce vysmekl, přitom však ztratil rovnováhu a začal se kutálet dolů ze schodů. Richardovi to připadalo jako celá věčnost, nekonečné vteřiny bolesti a zoufalství, než dítě dopadlo na zem.

"Thomasi, ne!" vykřikl zoufale a seběhl k chlapci, ležícímu pod posledním schodem. I přes tento ošklivý pád to vypadalo, že je v pořádku. Sklonil se k nehybnému dítěti a s otcovskou něhou jej pomalu zdvihl do náručí, avšak v tu samou chvíli si uvědomil, že jsou chlapcovy vlasy na zátylku slepené krví. Ta byla i na zemi a pomalu se rozlévala do spár mezi vydrolenými kameny. Hornet si s hrůzou uvědomil, že si Thomas musel při pádu rozrazit lebku.

Když zjistil, že je chlapec mrtvý, položil jeho bezvládné tělo na zem a zhroutil se vedle něho. Z očí se mu nekontrolovatelně draly slzy. "Proč Bože? Proč? Proč muselo zemřít i to dítě?" vykřikl a pohrozil rukou do mahagonového nebe. "Proklínám tenhle den, proklínám tohle nešťastné místo."

Znovu se dal do breku a ten žal, který naplňoval jeho tělo, jako by neměl nikdy skončit...


William de Hornet si uvědomil, že klečí na zemi a pláče. Jeho tělo už patřilo zase jenom jemu a bolest, kterou cítil, postupně odeznívala do ztracena. Rozhlédl se, ale neviděl nic, jenom nekonečnou stěnu z mlhy.

"Kdy už to všechno skončí!" vykřikl, avšak vzápětí se jako by v odpověď něco pohnulo a sivá clona se na několik okamžiků rozestoupila, aby z ní mohla vyjít nezřetelná postava muže. William ho poznával - byl to Walter de Joyce, nebo alespoň tak vypadal. Muž se zastavil kousek od něj a shlédl na něj s posměšným úšklebkem ve tváři. Po době, která Williamovi připadala jako celá věčnost, konečně promluvil zvučným hlasem.

"Viděl jsi věci, které se staly kdysi dávno, jež už nemůže nikdo změnit."

William si muže pozorně prohlédl. Vypadal jako živý, ale nemohl to být on. "Kdo jsi?" zeptal se.

"Jsem to, co zbylo z Waltera de Joyce. Jsem jeho poslední myšlenka, jeho záchvěv vůle. Jsem jeho duše, která bloudí po tomto nešťastném místě." Na to muž poklekl a sklonil se k Hornetovi. "Jsi velmi podobný svému předku. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal. Po celá tři staletí, avšak věděl jsem, že se Hornet jednou vrátí, ať už v jakékoliv podobě. Žádám si tvůj život, který mi náleží. Tvůj předek tu měl zemřít, ale má žena rozhodla jinak. Obětovala se za něj a ani pak nebyl Richard schopen se zabít. To ty, pokračovatel jeho rodu, budeš platit za činy, které on spáchal."

"To je nesmysl!" vykřikl Hornet. "Nemůžeš soudit někoho, kdo za tvé utrpení nemůže."

Joyce se zakabonil. "Opravdu? Isabel možná byla nevinná, a přesto tu stále držím její duši, neboť bych ji nenechal nikdy odejít, ani po smrti."

Po těchto slovech vytáhl z pochvy široký meč, vychutnávaje si celou situaci. Ve stejném okamžiku se mlžná stěna rozestoupila, aby zmizela v nenávratnu a odkryla mohutnou kamennou zříceninu, lemovanou pokroucenými stromy, němé jeviště pro nadcházející drama.

"Tas meč a bojuj, Hornete!" vzkřikl Joyce a pobaveně sledoval Williama, ležícího na zemi a přemítajícího nad jeho posledními slovy.

"Nebudu s tebou bojovat, neboť nemá proč," promluvil těžce Hornet a snažil se odsekávat slovo od slova, aby mu nepokojný duch, jenž býval Walterem de Joyce, porozuměl. V hlubinách své zmatené duše však v to, co vyřkl, nevěřil. Vždycky bylo zač bojovat, anebo spíše za koho. Když věděl, že ten bídák stále drží Isabel na tomto prokletém místě, kde nikdy nemůže dojít věčného pokoje, zželelo se mu jí.

Když jí nemohl pomoci Richard, mohl bych to dokázat já...
Nestačil myšlenku dokončit, neboť útok Joyce přišel zcela náhle. William zareagoval instinktivně, překulil se, čímž se vyhnul ráně, a tasil svůj vlastní meč. Obtočil se kolem překvapeného Joyce a ťal mu do boku, zbraň jím však projela skrznaskrz, jako kdyby byl utkán ze samotné mlhy.

Hornet zíral na svůj meč a sledoval Waltera, který se otočil a vrhl na něj posměšný úšklebek. "Překvapil jsi mne, jsi mnohem lepší bojovník než tvůj předek. To ti však nebude platné, neboť mrtvého již podruhé nezabiješ." Dal se do ďábelského smíchu.

Williamovi došlo, že tento souboj nelze vyhrát.

Obával se toho, že by mohl skončit věčně uvězněn v Mrtvých zahradách a nenalézt pokoj jako tito lidé. To nechtěl.

Rozhodl se. Rozběhl se, čekajíc, že ho opět obstoupí mlha, avšak ta se držela stále při zemi a nechávala ho utíkat. Možná to bylo přesně to, co od něj Walter de Joyce očekával, neboť William uslyšel za zády jeho posměšky. "Správně, zachraň si život útěkem. Zmýlil jsem se, jsi stejný zbabělec jako Richard!"

William přeslechl jeho urážlivá slova, neboť v nich cítil klíčící zradu, a pokračoval ve svém úsilí. Ale kam má utíkat? Jako na zavolanou mlha opět zhoustla a začala se k němu přibližovat ze všech stran, aby ho bez milosti uchopila do svých pařátů. I přesto mu ale dávala naději na útěk, avšak byla to skutečně naděje, když ho hnala ke schodům, vedoucím do nitra staré zříceniny?

To netušil, avšak věděl, že pokud se nedostane tam dovnitř, šedivá bestie ho dohoní a pak už bude Joycovi vydán na milost či nemilost.

Konečně doběhl ke schodům, připojeným k hradní budově, a začal po nich šplhat, dávaje pozor, aby mu noha nepodklouzla na drolících se kamenech.

Něco mu blesklo hlavou. Byl to tak nepříjemný výjev, že ho donutil k tomu, aby v němém výkřiku zaklonil hlavu k temnému nebi - uvědomil si totiž, kde se vlastně nachází. Zde skonal ten chlapec, syn Waltera de Joyce a Isabel. Na okamžik se mu zdálo, že vidí na zemi pokryté suchým narezlým listím siluetu krvácejícího dítěte, stočeného do klubíčka.

To si s tebou hraje jen tvá mysl, projelo mu hlavou, avšak ve skutečnosti v to nevěřil.

Vyběhl poslední schody a zapadl do temné chodby, která však temnou ve skutečnosti nebyla. Prosvěcovalo ji zvláštní světlo, možná svit dávných pochodní, které ji kdysi ozařovaly, jako by se jim podařilo proniknout skrz hradbu času.

Williamovy kroky zaduněly na kamenné dlažbě a celý udýchaný vběhl do hlavního sálu, který viděl ve své vizi, a jenž se po tři sta letech změnil téměř k nepoznání. Mocné sloupy, nesoucí stropní klenbu, popraskaly a mnohé se zřítily, aby se rozlomily při dopadu na zem. Všude byl silný nános prachu, který ho štípal do očí a nutil ho k tomu, aby se rozkuckal, a i zrádná pokroucená vegetace si sem našla svou cestičku.

Kam teď? Byl celý udýchaný, srdce mu divoce bilo na poplach, a když se rozhlédl, s hrůzou si uvědomil, že se ocitl v pasti. Jediným východem z tohoto prokletého sálu byla chodba, jíž se sem přihnal, avšak nazpět jít nemohl, neboť se mu v patách přihnala zrádná mlha, která se vzápětí začala formovat v majestátní postavu, jež se posléze stala Walterem de Joycem.

"Je příliš pozdě," pronesl duch klidným výsměšným hlasem a postoupil blíže k Williamovi, mávaje mečem jako popravčí sekyrou. Levičkou obkroužil celý sál a neubránil se triumfálnímu úsměvu. "Historie se opakuje a ty jsi tu, abych dokončil to, co jsem na tomto místě kdysi začal."

I když Hornet cítil nezměrný strach z toho, co přijde, přesto se nepokojnému duchovi postavil. Napřáhl svůj široký meč vstříc jeho ohryzku a očekával neodvratné. Věděl, že je jeho snaha zcela zbytečná, neboť Joyce nemohl zranit, natožpak zabít, ale bez boje se rozhodně vzdát nechtěl.

"Tohle mě už omrzelo!" zavrčel Walter a máchl volnou rukou.

V ten samý okamžik se stalo něco, čemu nemohl Hornet uvěřit - zbraň mu jednoduše vylétla z ruky a doplachtila někam mezi rozbité sloupoví. Ohromeně se zadíval na prázdné dlaně a pak do Walterova obličeje. Vzápětí, přimražen k zemi jeho očima plnýma nenávisti, si uvědomil, že tohle je jeho konec. Odevzdaně klesl na kolena, jak mu nohy vypověděly službu, a jeho duši zalil posvátný klid, předzvěst blížící se smrti.

Joyce, vědom si toho, že se jeho protivník již vzdal, pomalu napřáhl meč a chystal se k rozhodující ráně, pak však svou ruku zadržel. Objevila se tu totiž Isabel, povstala z mlžných cár, rozplývajících se celou síní jako sivý povlak. Byla stejně krásná, jako když žila, taková, jakou ji Hornet spatřil, když se setkali u hradu.

"Co tu děláš?!" vyštěkl Joyce a jeho slova zazněla tak hrozivě, že Williamovi přeběhl po zádech mráz.

Isabel se na svého manžela smutně zadívala a z oka jí skanula slza, aby na její líci utvořila stružku bolesti. "Nech ho jít, když už nenecháš mne. On za nic nemůže, stejně jako Richard."

"Nikdy!" vykřikl Joyce a jeho hlas proletěl síní jako prudký vítr za bouře. Na to znovu pozvedl meč, chystaje se poslat Williama do hlubin zapomnění. Zbraň se zablýskala v tlumeném světle, jež prostupovalo celou místností, a pročísla vzduch.

Hornetovi připadalo, že plynou dlouhé vteřiny, než dopadne, vteřiny, jež by měl věnovat přemítání o tom, jaký život vůbec vedl. Avšak on tak neučinil, neboť náhle jeho nitro sevřela zvláštní síla, která mu našeptávala, co má dělat. Snad to bylo způsobeno strachem z blížící se smrti, snad tlumeným pláčem Isabel, který slyšel. Nechtěl, aby dál trpěla.

V posledním okamžiku William pozvedl proti zbrani ruku a meč po ní za přívalu modrých vykřesaných jisker neškodně sjel. Za normálních okolností by musel přijít o celou paži, avšak nestalo se tak a ani bolest necítil, spíše hluboký klid ve své duši, který mu pomáhal. Zvedl se, uchopil do dlaně ostří meče, a stanul tváří v tvář Joyceovi, jež všechno sledoval s němým úžasem ve svých mlžných očích.

"Je čas," řekl Hornet a nevěděl, odkud mu tato slova proudí na jazyk. "Je čas, abys nás všechny nechal jít. Tvá zloba nedala mnohým pokoj ani po smrti a zahubila spoustu nevinných lidí. Propusť svou ženu!"

Joyce, jako by náhle nevěděl, co má dělat, jako by všechno to, díky čemuž bloudil po tomto místě dlouho po smrti, náhle zmizelo. Snad z něho vyprchala všechna nenávist, neboť pohled jeho očí byl náhle prázdný, zahleděný do nenávratna.

"Možná," řekl po chvíli a jeho hlas byl nezvykle tichý. "Možná že jsem tak měl učinit už dávno, neboť tři sta let je dlouhá doba a já spáchal mnoho zla." Upřel na Williama pohled a on v jeho očích spatřil smíření. "Tak dlouho jsem čekal na pomstu, ale teď ji nevykonám. Nemůžeš za to, co Richard provedl a ani on za to nemohl. Nikdo z nás. Snad se to tak mělo stát, neboť náš osud nezměníme. Jsi volný a má žena také."

Walterovo tělo se proměnilo v mlžné cáry, které zavířily místností a zmizely v místech, do nichž William nedohlédl. Ve zničeném sále zbyl jenom on a Isabel. I když byla volná, stále tu zůstávala, snad proto, že mu chtěla něco říci, dříve, než i ona odejde na věčnost. Jako na potvrzení toho se k němu přiblížila a obdarovala ho úsměvem. Potom si odepjala řetízek, který měla připnutý na šíji a jemně ho vtlačila do Williamovy dlaně.

"Vezmi si tento šperk, jenž mi byl kdysi věnován Richardem, a uschovej ho, aby byl němým památníkem naší lásky." Jemně se usmála a její rty se pohnuly v posledním slovu, které vyřkla před tím, než se rozplynula stejně jako její muž. "Děkuji."

Hornet si nepřítomně uložil šperk do kapsy svého kabátce, aby si v dalším okamžiku uvědomil, že všechno, co se kolem něj nacházelo, zmizelo v nenávratnu. Znovu se přihnala mlha, vířila kolem něj jako nezkrotná fúrie a pomalu se proměňovala v temnotu. V temnotu, která začala pohlcovat jeho tělo. Chtěl křičet, ale nemohl, protože se mu zdálo, že mu neznámá síla ucpává ústa...


Víčky mu prosvítalo ráno. Slyšel zpívání ptáků někde vysoko ve větvích, příjemné šumění větru v listech stromů a jemné zurčení potůčku. Uvědomil si, že žije.

Otevřel oči a všiml si, že se dívá do blankytně modrého nebe bez jediného mráčku. Na listopad to byla nezvyklá scenérie. Pohnul se, a když tak učinil, objevila se v jeho zorném poli známá tvář.

"Johne," promluvil William překvapeně. "Nečekal bych tě tu. Co se vlastně stalo?"

Rytíř se k němu sehnul a otřel mu čelo mokrým hadrem. "Je to v pořádku, pane. Když jste odjel do mlhy, musel jste spadnout z koně a ošklivě se uhodit. Když nastalo ráno a mlha se rozplynula, vydali jsme se vás hledat. Ležel jste právě na tomhle místě a měl jste silnou horečku. Vzbudil jste se až teď."

William se posadil a rozhlédl se. Krajina byla mírně zvlněná, protknutá bublajícím potůčkem a osázená několika stromy, z nichž padalo listí a jemně šustilo ve větru.

"Kde to jsme?" zeptal se Hornet udiveně.

John se usmál, až se mu obličej poskládal do několika soustředěných vrásek. "Tohle je prý začátek Mrtvých zahrad," odpověděl klidně. "Jak vidíte, pane, neděje se tu nic strašného. Jenom povídačka místních."

William nevěděl proč, ale pocítil nezměrnou úlevu. Byl to tedy sen. Jenom sen. To, jak bojoval s Oliverem, to, jak se shledal s Isabel, Richardovy vzpomínky i jeho vlastní střet s Walterem de Joycem. Byla to jenom divná noční můra, způsobená vysokou horečkou. Z toho pomyšlení mu bylo náhle krásně.

Posadil se a rozhlédl se po svých mužích, kteří seděli u ohně a o něčem živě diskutovali. William si i přes zdánlivou nevinnost celé situace uvědomil, že je tu něco v nepořádku. Grey.

"Kde je Oliver?" zeptal se Johna.

Rytíř zakroutil hlavou a po jeho tváři přelétl smutný výraz. "Bohužel, pane, mám pro vás špatnou zprávu. Našli jsme ho několik desítek metrů od vás. Nevíme, co se s ním stalo, avšak jisté je jedině to, že vykrvácel. Byla to rychlá smrt. V Bromptonu se postarají o jeho tělo, abbé mi to slíbil."

William začal zrychleně dýchat a cítil, že se mu dělá nevolno, strach mu svíral žaludek ocelovými kleštěmi. "Pak to tedy nebyl sen," poznamenal netečně. "To já jsem ho zabil, stejně jako můj předek zavinil to dávné krveprolití."

John zakroutil hlavou. "O čem to mluvíte, pane? Lehněte si, není vám dobře."

"Ne," odstrčil ho William. "Víš, Johne, před třemi sty lety přijel Richard de Hornet do Cumbrie, kde založil své rodové sídlo. Předtím opustil své državy v Yorkshire, a nikomu nikdy neřekl proč. Už to vím."

Rytíř se zamračil. "Nechápu, kam tím míříte."

"To on, drahý Johne, byl tím mužem, který se kdysi dávno zamiloval do ženy toho šlechtice, který si vystavěl sídlo v Mrtvých zahradách. To on zapříčinil jejich smrt."

William de Hornet se smutně usmál a vsunul ruku do kapsy svého kabátce, aby z ní vytáhl pozlacený řetízek. Řetízek, jenž byl němou památkou na lásku, jež měla tak tragický konec.

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode