Nová recenze a novinky k Jasu kvasaru

10.11.2016 15:36


Na youtube kanálu WritingNoobGamers se po recenzi na Světlo pulsaru objevila i recenze na Záři supernovy (autorovi za ni děkuji). Velice si "oblíbil" jednu mou postavu, která se z "rezavého problému" stala v Supernově "rezavou katastrofou" - ano, vy znalí hádáte správně, je to bývalá agentka OROSu a pravnučka slovutného Gerarda le Compa, Natálie St. Pierre. No, nevím, zda by autora recenze, jenž si říká RedButcher, potěšil fakt, že ta "rezavá katastrofa" je vypravěčkou Jasu kvasaru - to už bude přímo "rezavý armaggeddon" :-).


A právě recenze (a zvláště zmínka o všemi milované Natálii) mě přiměla k tomu, abych se s Vámi, milí čtenáři, podělil s těžkostmi, které psaní Jasu kvasaru provázejí. Tou největší je pro mě překvapivě právě hlavní hrdinka. Zprvu se mi to zdálo jako skvělý nápad, psát v ich-formě za ženu, když předchozí dva romány ze série o Vesmírné asociaci byly vyprávěny z pohledu mužů, ale posléze mi došlo, že překvapivě není žádná legrace, identifikovat se s ní - zvlášť, když je ta žena ke všemu ještě nevypočitatelná, prolhaná a manipulativní mrcha. Navíc jí celkem slušně nakládám, ať už jde o její barvitou minulost (která ji dožene), anebo o zjevení dvou klíčových mužů jejího života, takže chvílemi z toho kromě ní doslova šílím i já :-). Nicméně jsem kdesi četl, že každý autor musí být zároveň dobrým psychologem, takže to beru tak trochu i za výzvu a zkoušku svých spisovatelských schopnosti a snažím se do ní vžít. Upřímně doufám, že to na mně nezanechá nějaké trvalé následky... :-). Takže očekávejte, že Natálie předvede mnoho ze svého obvyklého repertoáru a opět s Desmondem pořádně zacvičí (nechápu, že jí na to pořád skáče - já sám bych ji na jeho místě už dávno usmažil nízkoteplotním plazmovým pulsem :-)).

A ještě perlička - původně bylo více kandidátek na pozici hlavní vypravěčky. Mimo jiné Kerrova láska Adriana, kapitán Morganová (nikde vlastně nebylo napsáno, že v Supernově při Bitvě o Liberty zemřela :-)), anebo Desova dcera Flora, pokud bych děj posunul více do budoucnosti. Ale nakonec to vyhrála právě Natálie - i kvůli tomu, že má do budoucna sehrát ještě poměrně důležitou úlohu...

Jak už jsem uváděl v jiných článcích, intermezza mají jiné vypravěče, nicméně mi jedna ženská vypravěčka nestačila, takže finální intermezzo budu psát z pohledu Meredith, UI ovládající záchrannou loď Tristan (o to to bude ještě výživnější). To je ještě stále přede mnou, ale mám o něm jasnou představu a dost se těším.

Druhou, o něco menší těžkostí, byla ta, že jsem potřeboval tak trochu doladit fyziku hyperprostorových koridorů (kvůli nadkoridorům) a pár dalších věcí, týkajících se zejména jistého objektu Fénix, takže jsem se po delší době vrhl na četbu populárně naučné literatury, zejména od amerického fyzika Michia Kaku (jeho knihy vřele doporučuji!). No a ještě jsem nastudovával několik historických pramenů, ale nechci spoilerovat proč...

Na závěr zveřejním krátkou ukázku z pohledu postavy, která autora recenze tak se-píp :-).


Nakonec jsem se rozhodla, co s Betancourovou udělám: vkradla jsem se na ošetřovnu, kde jsem sebrala nějaká sedativa a laserovou pilku na kosti. Až jí budu kus po kuse odřezávat nohu anebo zaživa trepanovat lebku, určitě bude zpívat jako kanárek...

Takže jsem se připravila na akci. Nejdřív jsem hacknula senzory, umístěné v chodbách, a oblékla se do kamuflážní nanokombinézy, kterou jsem štípla kapitánu Lemaitrovi, když si to s jednou ze svých podřízených rozdával ve společných sprchách.

Vstala jsem pět minut před půlnocí a vydala se na cestu temnou stanicí. Nikoho jsem nepotkala. Živého ani mrtvého. Samozřejmě. Nestrašil tu žádný duch velitele Svazu Zero. Stanice byla navíc setsakra velká a byla tu jen desetina lidí, co dokázala pojmout za dob své největší slávy.

Hlavně díky nanokombinéze, která zdařile splývala s temnotou i se září nouzových světel, jak pravidelně měnila vzor, jsem se dostala až tak daleko, abych spatřila mariňáky hlídkující před apartmánem Betancourové. Byli čtyři a očividně se nudili. Musela jsem přes ně projít. A to byl docela problém, vzhledem k tomu, že jsem neměla sonický granát. Ani kamuflážní kombinéza se schopností maskovat tepelné signály mi v tom nemohla pomoci.

Takže jsem musela malinko improvizovat...

Chlapi byli všichni stejní. Když viděli hezkou ženskou, přestali myslet. Nikdy jsem neměla problém využít svých předností. I ve chvíli, kdy jsem se před lety poprvé potkala s Desmondem. Bylo to víceméně náhodou. Měli jsme se totiž setkat až na transportní lodi Procyon, která nás měla dopravit do systému PSR 1257+12 - jenže já na něj natrefila už v Kosmoportu dva na oběžné dráze planety Terra de la Luz. A čirou náhodou jsem se s ním srazila, abych upoutala jeho pozornost.

Pak už to bylo snadné... Zaláskoval se do mě celkem rychle a tím mi všechno usnadnil.

Tedy kdybych se do něj nakonec nezamilovala i já. Dodnes jsem vlastně nechápala proč... Možná kvůli jeho nechápavému, štěněčímu pohledu. V čem byl Des jiný, než ti ostatní?

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode