Pár zajímavostí k Srdci Sahary a bonusy

30.01.2016 10:09

Před týdnem jsem zveřejnil několik zajímavostí ke Světlu pulsaru a nyní jsem se rozhodl něco podobného udělat i s mým prozatím posledním dobrodružným románem, Srdcem Sahary.

Vůbec poprvé jsem o jeho sepsání začal uvažovat krátce poté, co v únoru 2011 vyšlo Ztracené město. Byl to můj druhý dobrodružný román, psát je mě bavilo a tak jsem hledal nový námět. Přišlo mi zajímavé umístit děj nové knihy na Saharu, už jen představa nekonečné pouště zavání exotikou a tajemnem. Ale jak už to bývá, původní představa byla úplně jiná, než verze, která se nakonec objevila na pultech knihkupectví...

Jedno jsem však věděl jistě: že se v románu objeví postavy ze Ztraceného města, Denis Scott a Eric "Jameson" Rogers. A jelikož jsem chtěl v tomhle románu stejně jako ve své prvotině, Démonech pralesa, zabrousit do vod kryptozoologie, napadlo mě, že bych použil ještě některé hrdiny právě z nich, konkrétně jsem měl na mysli Alexe a Jessicu, a de facto tak oba romány v Srdci Sahary propojil. Část děje se tudíž měla točit kolem paleontologické výpravy na severu Nigeru (mimochodem odtud pocházejí takové úlovky, jako je ouranosaurus anebo spinosaurus), ale nakonec jsem tuhle alternativu zavrhl, protože jsem s postupem času začal mít s postavami ze Ztraceného města trošku jiné záměry, chtěl jsem je využít pro víc dobrodružných románů a vytvořit tak volnou sérii (ano, v chystané novince budou také :-) ).

Psát Srdce Sahary jsem začal v červnu roku 2013, předtím jsem ale musel nastudovat hafo podkladů týkajících se reálií, abych takříkajíc nevařil z vody. Vlastně tohle je konkrétně na psaní dobrodružných románů to nejtěžší, mnohdy frustrující, ale jindy zábavné a vzrušující, když člověk narazí na něco zajímavého. U Srdce Sahary se mi to stalo v okamžiku, kdy jsem v jedné knize nalezl zmínku o jaderných testech poblíž Reggane a nadchl jsem se pro myšlenku umístit část děje na bývalou francouzskou vojenskou základnu (která skutečně existuje).

Ještě jedna zajímavost: Srdce Sahary je pátá kniha, která mi vyšla, ale psal jsem ji jako šestou. Před ní jsem totiž napsal Světlo pulsaru, jež nakonec vyšlo později.

No a stejně jako v případě Světla pulsaru jsem se nakonec rozhodl zveřejnit několik bonusových scén, které se nakonec v knize neobjevily. Přidávám i popisky, aby bylo jasné, proč jsem je nakonec vyřadil.


Začněme ve Fésu. V knize se s Denisem a Alyson poprvé setkáváme v okamžiku, kdy jsou přepadeni v obchodě s koberci, původně tomu ještě předcházela "omáčka", kterou jsem nakonec odstranil kvůli tomu, aby kniha hned od začátku nabrala rychlejší tempo a víc vtáhla do děje:


Ten kluk se mu nelíbil.

Možná, že jsem příliš paranoidní, napadlo ho - a častokrát to byla pravda. Tuhle vlastnost si vypěstoval během služby v americkém letectvu, a i když už byl několik let mimo, stále se ho držela jako klíště a ne a ne se jí zbavit.

Fihrid zamířil do jednoho ze řemeslných souků, kde místní předváděli své umění: někteří přímo na ulici tepali a tvarovali mosazné nádoby, další malovali na hliněné džbány krásné motivy. Nakonec se dostali do slepé uličky, která byla stejně ubohá jako ty ostatní: stěny domů byly nahozeny hliněnou omítkou, jež se na několika místech odlupovala. Zastavili se nad nic neříkajícím úzkým vchodem, který vedl do temné chodby.

"Obchod mého bratrance," poznamenal Fihrid.

Denis si vchod změřil pohledem. "Fakt?" Nějak se mu to nezdálo. Co když nás chce zavést do pasti? Co když tam bude banda jeho kámošů, která nás okrade? Ušklíbl se. Pokud ano, zjistí, že pěkně narazili.

Alyson se chtěla vrhnout dovnitř jako první, ale on ji zarazil, vešel a na chvíli se zastavil, aby jeho oči přivykly tmě. Chodbička byla dlouhá šest metrů a její stěny byly jenom hrubě omítnuty. Na druhém konci probleskovalo jasné světlo. Znovu vykročil a Alyson s Fihridem ho následovali. Pak byl na konci - opustil chodbičku, a když se jeho oči přizpůsobily změně světelných podmínek, zalapal po dechu.

Nacházel se v úžasném atriu s kachlovou dlažbou a mozaikami na stěnách, ozářených ostrými paprsky slunce, nad sebou modrou oblohu. O tomto kontrastu mezi vnější a vnitřní féskou architekturou, kdy je vše krásné skryto před zraky zvědavců uvnitř, jenom slyšel, ale vidět to na vlastní oči bylo něco jiného. Když u jednoho z vchodů na protější straně spatřil dva rozprostřené koberce, začal proklínat svoji paranoiu. Byl to skutečně obchod.

Fihrid je dovedl až ke vchodu, kterým se dostali do velké místnosti přeplněné koberci všech možných vzorů i velikostí. Visely na stěnách, byly přehozeny přes paraván, který místnost rozděloval na dvě části, i naskládány v úhledných sloupcích podél stěn.

Otočil se na Alyson a uviděl, jak se jí rozzářily oči. Najednou dostal strach o svou peněženku - dobře znal její záchvaty nákupní horečky a od Jamesona slyšel, že se může nákup zdejších koberců pěkně prodražit.

Do velké místnosti náhle vstoupil mladý Maročan v tradičním oblečení, dželábě, usmíval se od ucha k uchu a začal jim potřásat rukama. Podle Fihrida se jmenoval Rašíd. Když se vzájemně představili, Rašíd jim pokynul, aby se posadili na polštáře za paravánem a pak zmizel ve svém kamrlíku, aby se vrátil s konvicí mátového čaje.

Alyson se při pohledu na ni zašklebila a ani Denis nebyl nijak nadšený. Včera si mátový čaj dal v jedné z kaváren. Byla to odporná přeslazená břečka, ale Jameson ji pil po litrech. Navíc ho přinutil k tomu, aby ochutnal jednu z místních specialit, zvanou pastilla - bylo to holubí maso v listovém těstě se skořicí a cukrem. Denis strávil následující noc na záchodě a doteď nevěděl, jestli za jeho "problémy" mohlo jídlo, anebo právě mátový čaj.

Rašíd jim nalil do šálků a oba je přijali - bylo by neslušné odmítnout. Denis si trošku usrkl a ihned ucítil, jak jeho útroby protestují. Když zaznamenal Rašídův zkoumavý pohled, vypil ho až do dna a pak se široce usmál, aby svému hostiteli naznačil, že to byla ta nejúžasnější věc, kterou kdy pil.

Pak se Rašíd zvedl a začal jim ukazovat koberce, utkané v berberských vesnicích v pohoří Ríf a ve Vysokém a Středním Atlasu, a popisovat jejich vzory. Když na kachlové dlažbě rozprostřel jeden, který popsal jako indigo, začala Alyson výskat nadšením, ale když Denis uviděl cenu - bylo to přes tisíc dolarů -, začaly na něj padat mdloby a snažil se svoji snoubenku přesvědčit, aby ho nekupovala, že by se jim do letadla nevešel. Což byla ostatně pravda. Nakonec si tedy k velkému roztrpčení pana Rašída vybrala jenom malý kobereček, který stál pouhých pět set dolarů. Když začali smlouvat, snažil se Denis stlačit cenu co možná nejníž, ale Rašíd byl neoblomný. Anebo Fihrid nepřekládal správně.

Konečně byla sjednána cena a Denis byl rád, že odtud vypadnou, protože se mu útroby stále více vzdouvaly. Dal si stočený kobereček pod paži a usmál se na Rašída. "Těšilo nás." Fihrid s úsměvem překládal. "A teď..."

"A teď se zase pěkně posadíte," ozval se za jeho zády hlas s francouzským přízvukem.

Překvapeně se otočil a zjistil, že ve vchodu stojí tmavovlasý hubený muž, který měl ostře řezanou tvář pokrytou třídenním strništěm. Pohled jeho uhrančivých očí se Denisovi nelíbil. A už vůbec ne to, když zjistil, že na ně míří pistolí. Vzápětí se za ním objevili další dva muži - oba byli svalnatí a vysocí.


***


Další scéna, kterou jsem nakonec vyřadil, se odehrávala krátce po příletu Denise a spol. do Alžírska. Nakonec jsem usoudil, že je pro děj zbytečná, ale je na ní zajímavé popichování mezi Denisem a Alyson:


Zvratky dopadly na vysušený pruh půdy poblíž silnice.

Alyson se znovu předklonila, ale tentokrát už nic nevyzvracela, pouze začala dávivě kašlat.

Denis, který se opíral o dveře džípu, si ji prohlížel znepokojeným pohledem. A to přitom celý "let hrůzy" -, jak si onen čtyřhodinový zážitek ve stařičkém antonovu pojmenoval, přežila bez větších útrap. Otevřel úložný prostor v palubní desce a vytáhl odtud půllitrovou pet láhev neperlivé pitné vody, jejíž zásobu stejně jako potraviny nakoupili v jednom kiosku v Adraru. Denis si nejprve myslel, že to bude nějaká díra zastrčená v poušti, kde chcípl pes - opak byl ale pravdou. Bylo to čtyřicetitisícové město se starým centrem, moderní zástavbou a veškerou občanskou vybaveností. Tam si také za drobný obnos tisíc dolarů, na který se museli všichni bez výjimky složit, zapůjčili terénní vůz s plnou nádrží, dalšími dvěma kanystry nafty v kufru a s řádným bezpečnostním vybavením do pouště - alespoň to tvrdil vykutálený majitel půjčovny.

A co se týkalo jeho obav z bezpečností situace: po zjištění, jak snadno se dostali z letiště a toho, jak byli místní obyvatelé milí a pohostinní - tedy vyjma majitele autopůjčovny - se alespoň trošku uklidnil.

Podal Alyson láhev a ta ji vděčně přijala. Napila se - a pak vodu vyplivla.

"Je příšerně horká!"

Denis rozhodil rukama. "Promiň - ale zapomněl jsem sehnat příruční mrazák. Moje chyba."

Vrhla na něj vražedný pohled, který dobře znal - a pak se znovu rozkašlala a prohnula se v pase.

Denis se rozhlédl po okolí - a na okamžik mu i přes padesátistupňové horko, které venku jistě panovalo, přejel po zádech mráz. Už několikrát byl na poušti - při výcviku musel přežít několik dní v nevadském Údolí smrti a i v Iráku si užil svoje -, ale nic z toho se nedalo srovnat s ohromnou rozlohou a majestátností Sahary. I když byla díky podzemním pramenům artézské vody spojnice mezi Adrarem a Regganem jednou z nejúrodnějších v této oblasti a co chvíli míjeli nějakou rozlehlou datlovou palmérii či menší oázu, byl si vědom toho, jako moc jsou v téhle pustině bezvýznamní a ztracení. Slovo samota tady dostávalo úplně jiný význam.

Podíval se do vozu, kde seděli namačkaní na zadních sedadlech Jameson, Tamenna a Edaber, přičemž rozložitý Tuareg se hlavou téměř dotýkal stropu. Nikdo z nich se netvářil příliš slavnostně. Jasně - bylo to zdržení. Ale to měl Alyson nechat, aby se vyzvracela na přední sklo?

Bezmyšlenkovitě vytáhl od opasku Desert Eagle a zkontroloval, zda je zbraň nabitá.

Alyson na něj vrhla rychlý pohled. "Snad nepřemýšlíš, že bys mě zastřelil - jako nemocný kus, který se opožďuje za stádem?"

Denis rychle zastrčil zbraň nazpět. I když... Taky to mohla být jedna z možností.

Zvedl se suchý vítr a vehnal mu písek do očí. Rychle se otočil a cítil, jak mu zrnka skřípají v ústech.

Alyson se naslepo vrhla k vozu a rychle se sápala na sedačku. "Je tu horko," vrčela přitom.

"Vítej v poušti, kotě," ozval se Jameson. "Taky se potím - stejně jako všichni."

"To cítíme," zabručela Tamenna.

Denis si všiml, že v tom okamžiku proběhla nějaká bezeslovná komunikace mezi oběma ženami. Že by vznikalo nové protimužské spojenectví?

Rychle se usadil za volant. "Zbývají nám poslední tři hodiny denního svitu - a do Regganu je to ještě víc než padesát kilometrů. Měli bychom s sebou hodit."

Nastartoval a blahořečil Alžírsku, které tady vystavělo bezvadnou asfaltovou silnici, téměř bez výmolů - i přesto si poušť brala to, co jí vzali, zpátky a často museli projíždět návějemi písku, které nikdo nestačil odklízet. Tak rychle se objevovaly. Denis byl několikrát vděčný, že mají pohon 4x4. Ani si nechtěl představit dobu, kdy tady byla jenom pista, pruh zpevněné země, po němž projížděla auta i velké transsaharské kamiony.

Pomalu se rozjel - bezútěšnou pustinou dál na jih.


***


Následující scéna vlastně v Srdci Sahary zůstala, ale ve značně pozměněné podobě (předem upozorňuji na spoilery, kdo jste knihu nečetl, tak raději nepokračujte, abyste nepřišli o překvapení :-) ). Původně se mělo jednat o pomrknutí směrem k jisté slavné scéně z Jurského parku:


Všichni zírali na druhý džíp.

První prolomil ticho Jameson. "Co to, doprdele, je?"

"Tys neměl ve škole přírodopis?" zavrčel Denis.

"Jo, jasně, vím, že je to šavlozubák, ale už jsi někdy na obrázku viděl bílýho šavlozubýho tygra? Navíc koukni na ty jeho voči!"

Měl pravdu - Denisovi to díky šoku došlo až teď.

"Buď se někdo šeredně mýlil, anebo je to nějaká anomálie," dodal Jameson. Pak zaúpěl. "Kde mám foťák?! Kde mám batoh?! Do hajzlu, tam venku je šavlozubej tygr. Vopravdovej žijící šavlozubej tygr!"

A ten šavlozubý tygr se promenádoval po střeše prvního džípu a odmítal z ní slézt. Denis na dálku spatřil vyděšenou Tamenninu tvář za zadním sklem vozu.

I Jameson si jí všiml. "Proč nenastartujou?"

"Protože si s sebou vzal klíčky Španěl," otočil se na něj žoldák, sedící za volantem.

"No to je paráda," odfrkl si Jameson. "Znám jeden trik. Možná bysme mohli zkusit..."

"Mě by spíš zajímalo, jak pomoci Tamenně a Edaberovi," ozval se Denis.

Jameson se zamyslel. "No v tom filmu vyběhl jeden chlapík z druhýho džípu ven se světlicí a snažil se tu vobludu na sebe nalákat. Ale tam to nebyl šavlozubák, ale tyr..."

"Jasně," přerušil ho Denis. "A ta oběť bych měl být já, že jo?"

"Nevidím nikoho jinýho, že by se hlásil."

Denis ho ignoroval a obrátil se na žoldáka. "Můžete nám přeříznout pouta?"

Muž se zamračil.

"Já myslím, že tohle není situace, kdy byste mohl připomínat rozkazy vašeho velitele."

Žoldák přikývl. "Máte pravdu." Vytáhl nůž a přeťal jím pouta. Denisova reakce byla ohromující - chytil žoldáka za zápěstí ruky, v níž držel nůž, a zároveň ho tvrdě udeřil do krku. Muž sebou zazmítal a pak ochabl.

"Fajn," ulevil si Denis. "Takže to bychom měli."

Popadl nůž a přeřízl Jamesonovi pouta. "A teď sedni za volant a zkus nastartovat to auto, ať odsud vypadneme."

Jameson se však ani nepohnul. "A co Tamenna s Edaberem?"

"Zkusíme je z toho dostat."

Pokud budeme moci...

Jameson chtěl vystoupit z vozu - jakmile však otevřel dveře, rychle je za sebou přibouchl. Otočil se na Denise, bledý jako stěna. "Je tu další. Kousek vod auta."

Denis zamrkal. "Tak prolez..."

Vzápětí něco přistálo na kapotě auta.

Alyson hlasitě vykřikla. A stejně tak muž, kterého žoldák předtím posadil na sedadlo spolujezdce.

"Bílá smrt!" vyjekl. "Bílá smrt." Chtěl vystoupit z vozu, ale Denis ho včas zadržel.

"Žádnou paniku," zavrčel. "On nás..."

Ve stejném okamžiku tygr prudce vystartoval proti přednímu sklu a to se vysypalo. Ještě dřív, než se stačily střepy sesypat na palubní desku, chňapl po vřískajícím beduínovi. Muž si zakryl rukou obličej.

Tygr proti němu vystartoval - to už ale Denis vytáhl pistoli z žoldákova pouzdra a střelil ho přímo do vyceněné tlamy. Šelma zavřískla a ochabla, napůl napasovaná v autě.


***


I když jsem se nakonec možnosti propojení Démonů pralesa se Ztraceným městem vzdal, v první verzi Srdce Sahary jsem si odstavec odkazující k této knize neodpustil. Nakonec jsem však vymazal i ten. A opět upozorňuji na spoilery.

To, co museli před chvílí udělat, bylo hrozné - ale nyní nebyl čas to nijak ospravedlňovat. Nyní byla důležitá jediná věc. Přežít.

Alyson klopýtala pouští za Edabarem, vyčerpaná a rozrušená, a přemítala o tom, kam vůbec jdou.

Zjevně nebyla sama, protože se na něco podobného po chvíli zeptal Jameson.

"Dostal jsem se z vozu v okamžiku, kdy ten žoldák odešel do noci," odpověděl Edaber. "Prohlédl jsem okolí. Kousek odtud, zhruba kilometr, se nachází další palmérie a studně. Je tam zaparkovaný vůz - starý Land Rover. Je natankovaný a klíčky jsou v zapalování."

Chvíli pokračovali tiše.

"Ty víš, co to je," ozvala se za okamžik Tamenna - nebyla to otázka. Ale konstatování.

Edaber přikývl. "Už jsem se s nimi setkal. Před lety."

Alyson si znovu vybavila toho bílého šavlozubého tygra, stojícího na kapotě předního vozu. Necítila jenom strach, ale i vzrušení. Pro New Horizon kdysi natáčela dokument o příšeře z jezera Loch Ness, a když se před několika lety vyrojilo několik fám o zvláštních událostech, které se staly hluboko v pralese provincie Likouala v Kongu, chtěla na to téma natočit pořad. Vedení společnosti s tím souhlasilo a tak v Cambridgi navštívila jistého profesora Jasona Cartera, který v té době v oblasti prováděl výzkum záhadné geomagnetické anomálie, ale ten všechny spekulace odmítl. I přesto jí přišlo, že něco tají. Stejně tak nechtěli spolupracovat konžské úřady a povolit natáčení - i když předtím spoustu expedicí, které se vydaly do pralesa hledat tajemné mokele mbembe, podporovaly. Záhy poté přestal mít o podobný druh dokumentu zájem i New Horizon. Alyson nikdy nechápala, proč tak náhle otočili o sto osmdesát stupňů. A o to víc ji to rozčilovalo.

A právě teď, hluboko v poušti, narazí na přežívajícího šavlozubého tygra. A Denisova kamera a Jamesonův foťák byly ty tam.


***


No a poslední bonus se v knize vlastně také vyskytuje, ale zase značně pozměněný. V první verzi jsem totiž chtěl udělat trojúhelník Denis-Alyson-Jameson mnohem zamotanější a v původní podobě téhle scény Jameson uvažuje nad tím, jestli se do Alyson nezamiloval:


Miloval ji, anebo ne? Kdyby mu tuhle otázku někdo položil ještě před několika dny, ba hodinami, řekl by, že se zbláznil. Ale po tom, co se stalo na poušti, po tom, co se konečně smířil sám se sebou, o tom začal vážně uvažovat.

V okamžicích, kdy se po kolena brodil studenou vodou a díval se na její nádherné nohy, zmáčené tříští, si stále představoval tu chvíli, kdy se pomilovali v Londýně.

Stále slyšel její zrychlený dech. Cítil její ruce, jak ho hladí po lopatkách. Svůdnou vůni kůže. Její hlas. Eriku...

Zhluboka se nadechl. Možná k ní tehdy něco pocítil a myslel si, že ona to samé cítí k němu. Možná proto se nijak nebránil, když se začali ve výtahu líbat. Ale druhý den ráno... Poznal, že to byla chyba. Protože ona milovala Denise. I nyní. A on to musí respektovat.

Aniž by si to uvědomoval, foggára se začala najednou rozšiřovat a ústila do velkého podvodního jezera, které lemovaly kamenné břehy. Jeskyně, v níž se nacházelo, byla stejně jako Svatyně Kel Hadjelů ozářena sloupy světla, které do ní byly vedeny šachtami odněkud z povrchu. Když se dostal až k jednomu z nich, který ozařoval východ z foggáry, spatřil, jak se kolem jeho nohou honí ony průsvitné ryby, jež spatřili už ve svatyni.

Ve stejném okamžiku Alyson podklouzla a spadla do vody. Vrhl se k ní, aby jí pomohl, ale jakmile se dostala zpět na hladinu, prudce se mu vysmekla. "Jdi ode mě!" vykřikla.

"Alyson... Mrzí mě to."

"Co to mrzí? Že ses spojil se Španělem? Že jsi nás zradil?"

"Špatně jsi to pochopila. Já jsem nikoho nezradil - já..."

Vzpomněl si, jak Denisovi lhal o tom, že je mrtvá. Jak mu to řekl přímo do očí a sledoval jeho bolest. "To, že jsem se spojil se Španělem, bylo jenom kvůli tobě. Výměnou za to, že jim pomohu najít artefakt, měla být tvoje svoboda. Myslel jsem, že tě vysadíme v Aballese u hrobky Tin Hinán. Ale Vykonavatel nesouhlasil. Kdyby se to stalo, mohla jsi být u Tuaregů. Mohla jsi být v bezpečí."

Odfrkla si. "To je od tebe šlechetné, Jamesone."

"Raději mi říkej Eriku."

"Proč - nikdy se ti to nelíbilo."

"Ne, že by se mi to nelíbilo, ale..." Sklonil hlavu a chvíli vnímal kapky, dopadající někde poblíž na hladinu. Šumění vody. Sluneční svit, pronikající do jeskyně. Vzhlédl. "Možná už jsem teď jiný, než jsem byl. Anebo se o to alespoň snažím."

"Takže nějaká duchovní obroda?  Ty mě nepřestáváš překvapovat."

"Možná."

"Takže už je ti dokonce i líto, že jsi mě zneužil, když jsem byla opilá?"

Eriku...

Vzpomněl si na chvíli, kdy směl přivonět k jejím vlasům. Na její hebkou kůži. Na to, jak se na něj dívala, když jí to dělal.

I teď by se k ní nejraději vrhl. Svlékl by z ní to promočené tričko, vpil se do jejích vzdouvajících se ňader. Možná by to chtěl udělat. Ale věděl, že nemůže. Nikdy.

Povzdechl si. "Řekl jsem o tom Denisovi."

Chvíli na něj zírala, v očích se jí zračila nevýslovná bolest. Pak se proti němu vrhla a uštědřila mu facku. Začala ho bít pěstmi a kopat. Nevzdoroval jí. Věděl, že si to zaslouží. Nakonec jí došly síly. Sesula se do vody a brečela.

Ucítil lítost. Tohle se nemělo stát.

Přebrodil se k ní. "Mrzí mě to. Měl jsem respektovat tvoje přání."

Vzhlédla. "Možná je dobře, že to ví."

"Asi - ale neměl jsem to být já, kdo mu o tom řekl."

Odfrkla si. "Předpokládám, že už mě nikdy nechce vidět. Že si myslí, že jsem coura."

"Vlastně nechce vidět mě. Ale tebe..." Potřásl hlavou. "On tě miluje víc než svůj život. Vím to."

Chvíli se na něj dívala. Pak se pousmála. Chtěl jí ten úsměv slíbat ze rtů. "Díky."

"Za málo."


Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode