Znamení rodu - můj první historický román

12.05.2016 14:54

Znamení rodu, můj první historický román, se z větší části odehrává ve středověké Anglii 13. století, konkrétně léta páně 1277, kdy vedl král Eduard I. z dynastie Plantagenetů tažení proti waleskému princi Llywelynu ap Gruffyddovi. V knize však krom historických reálií najdete mnohem víc: dobrodružství, mystéria a romantickou linku. Pro ty z vás, kteří jste román už četli, tu mám pár informací ze zákulisí. A vás, kteří ještě ne, na něj snad nalákám. Anebo se o to budu alespoň snažit :-).

"Thomas Stockton je poctěn, ale zároveň zaskočen úkolem, který dopadl na jeho bedra: stal se správcem hradu Dartworth, neboť jeho vlastník, baron Christopher de Glenville, odjíždí na válečné tažení proti samozvanému waleskému princi Llywelynu ap Gruffyddovi. Thomas se záhy dostane na stopu tajemství, které prý na hradě po návratu z křížové výpravy ukryl baronův otec a které může změnit běh světa. Pozvolna luští tajemné nápovědy, jež ho k němu mají dovést, a postupně se dozvídá o temnotě, která pojí rod jeho otce s rodem Glenvillů. Až příliš pozdě si uvědomuje, že nemůže věřit nikomu. Existují totiž tací, kteří po tajemství velmi touží - a ti se nezastaví před ničím..."

Tak takhle zní anotace knihy :-). Námět na tenhle román je vůbec ten nejstarší, co jsem prozatím zrealizoval (a nejspíš i zrealizuji). Zrodil se jednoho sychravého podzimního večera v roce 2000 (tehdy jsem chodil do osmé třídy ZŠ), ležel jsem na gauči, poslouchal rádio a myslel jsem na dívku, do níž jsem byl tehdy platonicky zamilovaný - a zrovna začaly hrát písničku She's Got That Light od Orange Blue (ano, jsem romantik, díky, vím to :-) ). A mě napadl první nástřel děje Znamení rodu. Nutno podotknut, že dodnes, jakmile tu písničku slyším, si vzpomenu na Znamení rodu - ta kniha je s ní prostě neodmyslitelně spjata.

Nicméně do chvíle, než jsem začal Znamení rodu realizovat, uběhla řádka let a podoba románu se poměrně dost změnila. Původně to totiž měla být spíš historická romance s nádechem fantasy, v níž bych nechal hlavního hrdinu cestovat časem do minulosti, aby zabránil tehdejším tragickým událostem a zamiloval by se do služebné Gwendolin (jeho roli de facto nakonec přebral Thomas Stockton). Samozřejmě by se pak na konci knihy musel vrátit zpátky do své doby, proběhlo by srdceryvné loučení, a když by v budoucnosti stanul na stejném místě a zmáhal by ho žal po své lásce, kterou navždy ztratil, náhle by se tam zjevila Gwendolinina vzdálená příbuzná, která by vypadala stejně jako ona... :-) Prostě Wyrd bið ful aræd, všechno řídí osud, jak se často píše v mých oblíbených historických románech o Uhtredovi z Bebbanburgu od skvělého Bernarda Cornwela :-). Nakonec mi ta zápletka a celkově vyvrcholení knihy přišlo strašně neoriginální, klišoidní a kýčovité (a dostalo mě, když jsem po pár letech něco podobého viděl v komedii Černý rytíř s Martinem Lawrencem v hlavní roli :-) ), navíc když jsem se začal věnovat studiu historických reálií, nechtěl jsem román devalvovat přeslazenou fantastickou zápletkou, takže jsem se jí nakonec vzdal a více jsem se soustředil na historická fakta a na mystéria, která byla původně upozaděna - postupně jsem přidal linii z Křížové výpravy, templáře, svitky, které mohou změnit svět :-) a podobně. A udělal z knihy historický román. Ale ani to nebyl konec. Z románu se stal obrovský moloch o třech dějových liniích (1250: Křížová výprava, 1277: hlavní linie, 1488: linie s Martínem Alonzem Pinzónem) a mě nezbylo nic jiného než román zkrátit a zpřehlednit. Takže se z výrazně pokrácené třetí dějové linie stal nakonec prolog a epilog. I díky těmto změnám tedy existuje poměrně dost materiálu, který nakonec nebyl v konečné verzi knihy použit, a mě napadlo, že bych postupně mohl pár takovýchto "bonusů" zveřejnit - společně s dalšími zajímavostmi.

Zatím zařazuji poměrně dlouhý bonus z třetí linie (tímhle původně začínala), jejíž hlavním hrdinou je slavný mořeplavec, pozdějí účastník historické cesty Kryštofa Kolumba, Martín Alonzo Pinzón. V bonusu se Pinzón ocitá v Benátkách roku 1488, kde má schůzku s jistým Gianim Zenem - nakonec však musí bojovat o život...

Přeji příjemné počtení!


Procházel kolem kanálu Grande esovitě se stáčejícího benátskou čtvrtí San Marco, nevýrazný šestačtyřicátník menšího vzrůstu s uhlově černými vlasy, prozrazujícími jeho hispánský původ, a krátce střiženým plnovousem.

A stejně jako pokaždé, když se ocitl na pevnině, se cítil nesvůj...

Pro Martína Alonza Pinzóna totiž bylo moře vším, jeho životní láskou i prokletím. A právě to ho dohnalo až sem, do slavných Benátek, mocného centra Benátské republiky.

Opustil cestu kolem kanálu a vešel na Piazzettu, malé náměstíčko spojené s mnohem větším náměstím Svatého Marka. Sama bazilika s půdorysem ve tvaru řeckého kříže, po které toto místo dostalo své jméno, se vypínala po Martínově pravici.

Jak se blížil k hlavnímu portálu chrámu, nohy mu začala svazovat nervozita, protože si až nyní uvědomil, do jak nebezpečného podniku se to vlastně dostal. Co o tom muži, s nímž se má dnes sejít, vůbec ví?

Možná jméno.

Giani Zeno.

Ani nyní nevěděl, kdo našel koho. On Zena nebo Zeno jeho? Druhá varianta se mu nezamlouvala - ale na druhou stranu...

Martín se jako vždy hnal bezhlavě za svým snem a jediným cílem: poznávat svět kolem sebe. A měl k tomu dobré předpoklady - pocházel totiž z místa, které bylo moři zaslíbeno, z jihošpanělského přístavu Palos de la Frontera. Byl váženým měšťanem a námořníkem a před několika lety se plavil se svým strýcem až na samý konec světa, do Guinejského zálivu.

A právě v té době začal pochybovat - dříve se říkalo, že daleko na jihu, v tropickém pásmu, nemohou lidé přežít, protože je tam nesnesitelné vedro: oni však přežili. A nejen to - mnozí Portugalci se dostali mnohem dál. To znamenalo, že na prastarých mýtech nebude cosi vpořádku. Říkávalo se také, že se za Oceánským mořem nachází bezedná propast konce světa, že tam číhá temnota a smrt. Je to pravda, anebo také lež, když portugalský král João II. nabídl už před několika lety svým kapitánům, aby se vydali přes Oceánské moře daleko na západ a hledali tam nové ostrovy, které by patřily koruně? Pokud skutečně existovaly, proč by měly být vlastnictvím Portugalska, proč ne Španělska?

Jednoho dne se Martín se svými úvahami svěřil františkánskému mnichovi z kláštera Santa Maria de la Rabida, převoru Juanu Perézovi. Tento muž, zběhlý jako nikdo v astronomii a kosmologii ho v jeho úvahách podpořil a zařídil mu audienci u Svatého stolce v Římě. Martín dostal jedinečnou šanci, navštívit Vatikánské archivy, a zde získal neocenitelné informace, které byly dlouhou dobu skryté v temnotě - některé zprávy vikinských a normanských mořeplavců. Měl dobrou představu o tom, jaké na západě panují podmínky a větry a rozhodně se nebál velkým oceánem křižovat. A objevovat. To ho lákalo ze všeho nejvíce.

Každopádně, když mu převor Juan Peréz dojednal schůzku s nějakým neznámým Zenem, nejdříve se zdráhal, ale pak si řekl, že možná získá nějaké nové a cenné poznatky, týkající se Oceánského moře.

Rozjel se tedy do Benátek...

Nyní mlčky minul terasu s Řeckými koňmi, sousoším v čele baziliky Svatého Marka, a chtěl projít bronzovými dveřmi do vnitřního atria, když kousek od sebe zachytil podezřelý pohyb.

Rychle se otočil a sáhl po dýce, kterou měl zasunutou v pouzdře na opasku. Během cest po moři se naučil dbát o své bezpečí a o to víc ve velkých přístavech.

Ten muž stál kousek od něj, skryt za jedním ze sloupů podpírajících průčelí. Shlížel na Martína modrýma očima a z jeho větrem ošlehané tváře se dalo vyčíst, že život trávil povětšinou na moři - Pinzón k němu ihned pocítil respekt.

"Čekám tu na vás, signore Martíne Alonzo," oslovil ho stařec.

"Vy jste..."

"Giani Zeno," přerušil ho muž. "Ano, jsem to já."

"Proč se mnou chcete mluvit? Váš vzkaz byl nejasný."

Zeno přikývl a pomalu se k Martínovi přiblížil; oči se mu leskly v záři horkého květnového slunce. "Protože měl takový být. Chcete snad, aby váš přítel Juan Peréz využil to, co vám chci říct, ve svůj prospěch?"

Zenovo poselství bylo jednoznačné - nikomu nedůvěřuj. Převor kláštera La Rabida byl Martínovým přítelem. Pinzón se mu svěřoval se svými přáními a tužbami a mnich, oddaný myšlence velkého španělského nástupnictví, mu byl bedlivým posluchačem i rádcem.

Měl bych být ostražitý i před ním?

To byla znepokojivá otázka, kterou by si raději nikdy nepoložil, ale už se stalo.

"Dobrá tedy," přikývl Martín. "Opatrnosti není nikdy nazbyt."

"Ne, to není," souhlasil stařec a podezřívavě se zadíval na hlouček mnichů, který postával opodál. "Všichni mají uši a všichni rádi naslouchají. Přejděme však k věci. Od převora Peréze jsem se dozvěděl, že se velmi zajímáte o Oceánské moře. Já o něm vím mnohá tajemství."

"Opravdu? Povídejte!"

Zeno ztišil hlas a opět se rozhlédl kolem sebe. "Pro toto tajemství zemřelo hodně lidí, protože je pečlivě střeženo a existují tací, kteří se nezastaví před ničím, aby ho ochránili. Já jsem jeden z posledních, který o tom ví."

Muž se odmlčel a Martín ucítil, jak se mu rozbušilo srdce - došlo mu, že je na stopě něčeho velkého.

"Začalo to před sto lety," pokračoval stařec. "Můj předek, Nicoló Zeno, byl benátským navigátorem a účastnil se mnoha plaveb; jedna z nich ho zavedla i na daleký sever. Jeho loď však ztroskotala a Nicoló uvázl na ostrově Fríslanda, který byl větší než samotné Irsko."

"To je nesmysl!" odfrkl Martín. "Takový ostrov neexistuje!"

"Já vím. Většina těchto informací pochází z dopisů, které můj předek poslal svým bratrům, Antoniovi a Carlovi. Kvůli tomu, že jsou tak důležité a neměly se dostat do nepravých rukou, byly šifrovány. Rozluštit názvy a jména umí jen moje rodina, předáváme si tyto informace z generace na generaci, a já se bojím, aby nebyly ztraceny." Usmál se. "Já vám však řeknu pravdu. Celou pravdu. Pravé názvy, pravá jména, protože vím, že vy si budete vědět rady. Cítím to z vás."

"Tak mluvte," požádal ho Martín.

"Ostrov Fríslanda vskutku neexistuje, i údaj o jeho velikosti je smyšlený, ale pravda je, že můj předek se skutečně plavil na sever až k Norsku a dál k Islandu a zmíněný ostrov, na němž uvízl, je ve skutečnosti souostrovím, Faerskými ostrovy. Nicoló měl velké štěstí, protože byl zachráněn vládcem sousední země, princem Zichmnim."

"Zichmnim?" zopakoval Martín. "Co je to za jméno? Zní arabsky nebo persky, a ne seversky."

"Ujišťuji vás, že ten muž skutečně žil a jeho pravé jméno se dozvíte. Nyní se však vrátím k příběhu mého předka. Princ Zichmni byl vládcem ostrovů Porlanda - Orknejí -, které se nacházely poblíž jižního pobřeží Fríslandy. Tento vládce vedl dlouhé spory a války s norským králem, který byl vlastníkem tohoto ostrova. Zichmni zaměstnal mého předka jako kormidelníka a společně se jim podařilo zvítězit v bitvě a dobýt Fríslandu.

Bylo to slavné vítězství a můj předek, Nicoló, byl velmi hrdý na to, co dokázali, dokonce pozval svého bratra Antonia na sever a ten přijel, oba strávili v Zichmniho službách dlouhých čtrnáct let. Princ z nich dokonce udělal své kapitány a vyslal je dobýt ostrov Estlanda - míní se tím Shetlandské ostrovy. Zaútočili také na další ostrovy, dokonce i na daleký Island, ale to není důležité.

Jak se můj předek se svým bratrem Antoniem stále víc dostávali do Zichmniho přízně, začal jim důvěřovat a svěřil se jim i se svým největším tajemstvím. Nechtěl říct, co to je, pouze prohlásil, že to jeho rod střeží už po tři generace a že se mu zdá, že je nyní vyvolen k tomu, aby roušku této záhady poodkryl.

Roku 1398 po narození Kristově společně usedli na loď a plavili se daleko na sever, daleko za Island, až narazili na obrovskou ledovou zemi."

Martín ani nedýchal vzrušením, protože tušil, kam tím Zeno míří, dobře znal pověsti Vikingů o zaledněné pevnině za Islandem.

"To však není všechno," pokračoval stařec. "Zichmni jim poodhalil své tajemství a ukázal jim..."

Náhle kolem něco prosvištělo. Martín si s hrůzou uvědomil, že Zenovi trčí z hrudi dřík šípu; muž se svalil na zem.

Proklatě!

Martín přiskočil ke starci, který sebou škubal v tratolišti krve, uchopil ho za ramena a zatřásl jím. "Kdo byl princ Zichmni? Mluv!"

Zeno se přestal zmítat a upřel na Martína oči, z nichž pomalu vyprchávalo světlo. Otevřel ústa a snažil se promluvit. "Si..." Zadrhl se, jak přemáhal prudkou bolest. "Sin..." Zakuckal se, z úst mu vyřinula krev. A pak už se nepohnul. Byl mrtev.

Vzal si to tajemství s sebou do hrobu.

Martín neměl čas toho litovat. Někdo tu totiž byl a ten někdo zabil Zena.

A možná bude chtít zavraždit i mě, když nyní znám část tajemství, blesklo Martínovi hlavou.

Seběhl ze schodů a dal se na bezhlavý útěk náměstím; snažil se skrýt v davu, mezi mnichy, námořníky a honosně oblečenými šlechtici. Otočil se přes rameno a spatřil, jak se nad Zenem sklání muž oděný v černém. Útočník držel v levačce kuši a v pochvě, kterou měl zavěšenou na opasku se zlatou sponou, se skvěl jílec šavle.

Neznámý se vzápětí odvrátil od mrtvého starce a střetl se s Martínem pohledem. Podobný typ lidí znal - vycvičený zabiják, žoldnéř, který se nezastaví před ničím a před nikým. V dalším okamžiku se muž zvedl z pokleku, kápi pláště si hluboko strhl do obličeje a dal se do rychlého běhu.

Nyní jsem skutečně na řadě já, napadlo Martína a hnán touto šílenou myšlenkou ještě zrychlil. Musí zmizet z toho otevřeného náměstí a ztratit se pronásledovateli ve změti křivolakých benátských ulic a kanálů.

Vběhl na dřevěný můstek klenoucí se přes kanál Rio de Barettar; cestu si proklestil mezi několika měšťankami oblečenými v řasených sukních a jejich neméně noblesním doprovodem - sklidil přitom několik peprných nadávek v italštině. Otočil se přes rameno a spatřil, že je mu jeho pronásledovatel stále v patách - hnal se ulicemi jako zpěněný hřebec a jakmile lidé viděli jeho oblečení, výzbroj i statnou postavu, automaticky se mu klidili z cesty.

Nyní měl však Martín výhodu. Dav, kterým se protlačil, blokoval most a jeho pronásledovatel bude mít velký problém ho dohnat.

Muž však místo k mostu zamířil přímo ke kanálu. Přeskočil několikametrovou propast vody a bravurně přistál na gondole, která vezla ovoce do tržnice Rialto. Benátčan v loďce se po Martínově pronásledovateli ohnal, ale muž se ráně bravurně vyhnul, srazil agresora k zemi a z rukou mu vyrval bidlo. Začal přistrkávat gondolu k protějšímu břehu kanálu.

Martín nehodlal čekat, až se k němu dostane, a rychle zamířil pryč.

To je to, co mi chtěl povědět Zeno, tak důležité? napadlo ho. Kdo byl ten princ Zichmni?

Prostor kolem se otevřel. Martín zabrzdil. Ocitl se u jednoho ze starých benátských kostelů, Chiesa de San Salvadore. V cestě kupředu mu bránili lidé, kteří vycházeli z kostela - vepředu biskup s berlou, za ním postarší mnich s kadidelnicí následovaný zástupem spolubratří zakuklených v kápích. Sledoval je hlouček lidí, zřejmě věřících; několik dětí sedělo na kamenné dlažbě a hrálo si.

A v tom okamžiku dostal Martín nápad.

Přiběhl k jednomu z mnichů na konci průvodu a popadl ho za ruku. Překvapený muž se snažil vymanit z jeho sevření, ale Martín ho nepouštěl.

"Signore, pusťte mě," vykřikl muž překvapeně.

"Buď zticha!" zašeptal Martín. "Tu máš." Vytáhl z kapsy několik mincí a vrazil je překvapenému duchovnímu do ruky. Doufal, že hmotná motivace zabere. "To je příspěvek pro váš kostel."

Zapůsobilo to.

Mnich chvíli zíral na peníze a pak se poklonil. "Děkuji vám, signore, za tento dar. Ať je Bůh s vámi."

Martín jeho slova ignoroval. "Potřebuji od tebe kutnu."

"Mou kutnu, signore?" zeptal se mnich překvapeně. "Proč?"

"Prosím," požádal ho Pinzón a možná kvůli naléhavosti v hlase ho mnich poslechl - přetáhl si přes hlavu kutnu a podal ji Martínovi, který na nic nečekal a navlékl se do ní. Vrazil si kápi hluboko do očí a kývnutím mnichovi poděkoval.

Vzápětí na prostranství před kostelem vběhl Zenův vrah; zacílil kuší do davu, v němž hledal Martína. Když zjistil, že se mezi přihlížejícími neskrývá, sklonil zbraň k zemi, ale stále se neměl k tomu, aby pokračoval v honbě ulicemi města. Jako kdyby vycítil, že tu jeho kořist někde je.

Martín se potil a zdálo se mu, že přes těsnou kutnu nemůže dýchat.

Na tohle bláznovství jsem už přece jenom příliš starý, napadlo ho. Měl jsem raději zůstat doma v Palosu a věnovat se své rejdařské firmě. Pohlédl na svého pronásledovatele. No tak, koukej odtud zmizet, vyslal k němu jasný pokyn.

A pak si všiml, že si muž něco mumlá. Martínovi připadalo, že kleje, ale záhy mu došlo, že se při pohledu na procesí modlí. Latinsky. Jeho pronásledovatel byl čím dál podivnější.

Mniši dokončili okruh kolem prostranství a biskup, jdoucí v čele průvodu, se zastavil. Obrátil se k davu a odříkával motlitbu.

Mniši kolem Martína se přidali, a tak musel následovat jejich příkladu, i když do značné míry improvizoval. Koutkem oka sledoval pronásledovatele, který přešel k jednomu chlapci z davu a sklonil se k němu - vypadalo to, že se ho na něco vyptává.

Na co asi, proletělo Martínovi hlavou. Nebo spíš na koho.

Někdo ho zatáhl za rukáv kutny, až málem zavrávoral. Otočil se a uvědomil si, že hledí na postaršího mnicha.

"Kdo jsi?" zeptal se muž. "Nepatříš do našeho řádu!"

"Jsem novic," zalhal Martín a doufal, že mu dá mnich pokoj.

Nedal. "Na to jsi příliš starý. Nikdy jsem tě ne...," pokračoval mnich, ale Martín ho ignoroval - jeho pronásledovatel se totiž náhle odvrátil od chlapce a zíral na něho znepokojivým pohledem. Pak pozvedl kuši.

Bylo po převleku.

Martín se snažil uhnout - byl však příliš pomalý. Šíp proťal vzduch. V dalším okamžiku Martín dopadl na zem. Chvíli zůstal ležet se zavřenýma očima, jak čekal na smrt, ale ta nepřicházela.

Otevřel pevně semknutá víčka a zjistil, že se mu šíp zabodl do kutny a přišpendlil ho k zemi. Vrah se ve spěchu netrefil!

Nastal zmatek. Mniši splašeně pobíhali sem a tam, jak se snažili schovat v bezpečí kostela, a i přihlížející dav zpanikařil.

Vhodná šance se vytratit.

Martín vytrhl kutnu ze sevření šípu a rozběhl se pryč - ignoroval přitom všechny a všechno. V dálce před ním vyvstal další z kostelů, San Bartolomeo a kanál Grande obsypaný gondolami; na druhé straně se tlačili lidé a ozýval se řev kupců, protože se tam nacházel proslulý trh Rialto. Martín zamířil na druhý břeh sedmdesát metrů široké vodní cesty a udýchaně zapadl do davu. Otočil se. Zenův vrah ho nadále pronásledoval.

To zjištění ho stálo důležité metry - vrazil totiž do jednoho ze stánků, až se mu ho povedlo překotit, a sám se poroučel k zemi. Rychle se zvedl, ignoroval nadávky jednoho z kupců a dal se do běhu. Protlačil se mezi několika lidmi a zamířil k rybímu trhu Pascheria. Zapadl za jeden ze stánků, schoval se za dřevěnými káděmi s rybami a přitáhl nohy k tělu.

Čekal.

Když už to bylo neúnosné, vykoukl štěrbinou mezi káděmi. Spatřil chumel nohou, ale pak mu výhled potemněl. Zahlédl kus černého pláště sahajícího téměř k zemi.

Panebože.

Martín zatajil dech. Vzápětí zaslechl podivný zvuk. Nejdříve tichý, stále však zesiloval a cosi poblíž něho se pohnulo: jedna káď se odsouvala stranou.

Uteč, řvala Martínova mysl. Někde v hloubi duše však cítil, že je to jeho konec. Doufal pouze, že mu muž nabídne rychlou smrt.

"Hej, co to děláš!" zaslechl výkřik. Káď se přestala pohybovat. Martín vykoukl ven a překvapilo ho, když uviděl dva benátské strážné v pestrých uniformách, držících v rukách meče.

První z mužů, zřejmě mluvčí, předstoupil před Zenova vraha. "Kdo jsi?" zeptal se.

Odpověď přišla záhy.

Zenův vrah tasil šavli a vrhl se na muže. Zbraň se zkřížila s jeho mečem, strážný však výpad odrazil. Jeho druh se mu ihned vydal na pomoc a chtěl vraha napadnout z boku, muž však hbitě uskočil, obtočil se kolem útočníka a šavlí mu ťal do zad. Voják se s příšerným jekem sesul k zemi.

První strážný zbledl a o krok ustoupil. Zenův vrah měl jasnou převahu - ta však záhy pozbyla platnosti, protože se k místu potyčky přihnala pětice strážných a i kupci se netvářili zrovna přívětivě. Vrah byl nucen kapitulovat a dal se na úprk do hlubin tržiště. Tentokrát byl kořistí on.

Když se kolem přehnali i strážní, strávil Martín ještě několik minut v úkrytu a snažil se zbavit strachu. Když se uklidnil, vydrápal se zpoza stánku.

Je po všem, napadlo ho.

Pak zjistil, že se na zemi cosi blýská. Překvapeně si uvědomil, že je to mince. A ne ledajaká. Osmanská.

Dozajista ji ztratil jeho pronásledovatel. Byl to Turek. Odpovídala by tomu jeho zbraň i oblečení, ale co ta motlitba u kostela? Osmanský vrah, který v Benátkách zabíjí místní měšťany a je křesťan?

To byla podivná kombinace.

Martín si bezmyšlenkovitě zastrčil minci do kapsy a upřel oči ke slunci, pomalu se klonícímu k horizontu.

Musí najít potomky prince Zichmniho.

To byl klíč k záhadě.

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode