Ztracené město - bonus I.

11.03.2017 09:50

V rámci "Března se Ztraceným městem" zveřejňuji první bonusy ke knize. Jedná se o alternativní prolog odehrávající se v roce 1973 a dvě scény, které nakonec vypadly při pozdějších úpravách I. části knihy.

Přeji příjemné počtení :-).



Kolumbie, department Magdalena, vysočina Sierra Nevada de Santa Marta

11:52, 5. března 1973

"Infierno verde!" zavrčel Ignacio vztekle a nakopl trs kapradin. Otočil se a deset metrů pod sebou spatřil svého společníka, jak se potácí po schodech skrytých v džungli. "Enrique, nemáme na to celej den!"

"Jdi do hajzlu!" zavrčel muž. "Sakra, už vím, proč to tady Manuelito nazval Zelený peklo."

"Jo, ale nemýlil se," zasmál se Ignacio. "A tys mi nevěřil, ty bastarde. Můžeš mi bejt vděčnej. Až najdeme zlato, zajistíme tvý ženušce a hladovejm krčkům tvejch dětí dobrý živobytí."

"Jasně, jasně, klaním se ti!"

Idiot, pomyslel si Ignacio a vytáhl z pouzdra na opasku čutoru s vodou. Bylo neuvěřitelné horko a dusno, všude kolem nich vřeštěly opice a moskyti štípali o sto šest. Ignacio si přetáhl přes hlavu zpocené tričko a otřel se do něho. Rukou přejel po pětačtyřicítce, kterou měl uloženou v pouzdru u opasku, a zazubil se - hned se cítil bezpečněji.

Před několika lety našel amatérský archeolog a dobrodruh Julio César Sepúlveda v neprostupné džungli na srázech hory Cerro Corea ve vysočině Sierra Nevada de Santa Marta dlouhé kilometry schodů. Na nic dalšího nenarazil, a tak se naštvaně vrátil do pobřežního města a tam se věnoval chlastu. Jenže problém byl v tom, že začal mluvit a prozradil tak ostatním quaqueros - lovcům pokladů - polohu onoho místa. Nakonec na to sám doplatil, protože byl v džungli zastřelen, ale alespoň tak mnohým otevřel cestu k bohatství. No a Ignaciovi se podařilo z jednoho z quaqueros vypáčit polohu onoho tajemného místa - Jerome už nikdy nebude chodit tak jako dřív.

Ignacio se zastavil, protože mu došlo, že už za sebou nějakou chvíli neslyší Enriquovo supění.

"No tak, amigo, co je s tebou?!" vykřikl a otočil se.

Po Enriqovi ani stopy. Pod Ignaciem pouze ubíhaly kamenné schody, sevřené hustou džunglí.

"Hele, nedělej si srandu a vylez!"

Nic. Ticho. I uřvané opice na okamžik zmlkly.

Do hajzlu, prolétlo Ignaciovi hlavou a začal sestupovat po schodech k místu, kde svého společníka spatřil naposledy.

"Enrique!"

Ticho.

"Mierda!" vyštěkl Ignacio vztekle - kousek od schodů spatřil polámanou vegetaci, jak se jí Enrique prodíral. Proč to ten bastard, ksakru, dělal? Kam to lezl?

Ignacio si odplivl, vytáhl mačetu a vstoupil do džungle. Chvilku se jí prodíral, ale po minutě to vzdal, protože byl naprosto promočený potem.

Infierno. Infierno verde.

Zelené peklo.

Rozhodl se vrátit. Otočil se a pak to spatřil - na zemi, pod příkrovem zeleně, se něco zalesklo.

Se zatajeným dechem poklekl, odstranil kapradí a strnul: v zemi vězela z poloviny zahrabaná soška, vysoká necelých deset centimetrů. Představovala bůžka, který se krčil a cenil zuby, na hlavě měl bohatou čelenku. Soška se zaleskla ve sporé záři slunce.

Ignacio zalapal po dechu - byla celá ze zlata!

Myslel si, že stráví s Enriquem několik vyčerpávajících dní pátráním v ruinách, a štěstí se na něj usmálo hned první hodinu.

Uchopil sošku a snažil se ji vytáhnout. Šlo to ztuha.

"Ne!"

Otočil se a zjistil, že za ním stojí Enrique. Oči se mu podivně leskly.

"Máme zlato, amigo!" vykřikl Ignacio.

"Nech to, kde to je!" nabádal ho Enrique a popadl ho za rukáv. "Musíme pryč!"

"Proč, sakra?!"

Enrique se ohlédl do džungle, jako kdyby ho něco pronásledovalo, tvář měl orosenou potem. "Něco tam je. Nevím co, ale cítím to. Je to zlé místo."

"Loco!" vykřikl Ignacio a vytrhl sošku. "Když ji nechceš ty, tak si ji nechám já."

Enrique po něm skočil a snažil se mu ji vytrhnout. Ignacio ho udeřil do brady, vysmekl se mu a začal utíkat ke schodům.

Netušil, co jeho přítele posedlo, ale nyní ho to nezajímalo - měl přece zlato! To bylo to nejdůležitější.

Doběhl na schody a chtěl se vydat dolů, když se po něm někdo vrhl a srazil ho na zem. Tvrdě dopadl na kamenný schod a zaúpěl bolestí. Enrique po něm skočil a zaryl mu nehty do předloktí, až mu sedřel kůži.

Ignacio ho nakopl a prudce do něj vrazil. Enrique ztratil rovnováhu a začal padat ze schodů. Vypadalo to, že se snaží pád zbrzdit, ale nepodařilo se mu to a vzápětí se začal válet jako figurína bez života. Pak se zastavil a nehýbal se.

Ignacio se zvedl, sošku stále svíral v levičce. Obezřetně se vydal po schodech k Enriqovi, vytáhl od opasku pětačtyřicítku a zamířil. Jakmile se dostal k ležícímu muži, poklekl a otočil ho - setkal se s jeho mrtvýma očima. Enrique si při pádu rozrazil lebku, všude kolem byla krev.

"Proboha," vydechl Ignacio. "Co to do tebe vjelo, amigo?"

Kolem se něco mihlo.

Enrique se otočil a pohlédl do neprostupné džungle, ale nic zvláštního nespatřil. A co taky? Zřejmě to bylo jen nějaké zvíře. Schoval sošku do kabely, kterou měl přehozenou přes rameno, a rozběhl se po schodech dolů. Jeho cíl byl jasný - co nejrychleji odsud zmizet.


Kolumbie, department Magdalena, Santa Marta, Universidad del Magdalena

13:40, současnost

Chtěl tam být, a zároveň nechtěl. Věřil tomu, ale zároveň nevěřil. Měl strach, ale stejně tak se těšil.

Je dnešek, je dnešek skutečně tím dnem?

Carlos byl indiánem z kmene Kogi, jehož příslušníci žili povětšinou v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta, které nazývali Srdcem světa. Byli jedni z mála, co přežili španělský útlak v šestnáctém století a dobrovolně se izolovali v horském masivu, aby si uchovali svou duševní kulturu. S moderními lidmi, které nazývali mladšími bratry, protože oni sami byli bratry staršími, ochránci matky Země, se jenom neradi stýkali a to odradilo mnohé antropology, kteří projevili zájem je blíže zkoumat. Jenže existovala výjimka. Stalo se to před téměř dvěma desítkami let. A Carlos věděl, že za ni částečně může on sám. Když zavřel oči, stále viděl tu neprostupnou hutnou temnotu, stravující jeho mysl, i ten výjev...

Zakroutil hlavou, aby z ní vyhnal všechny vzpomínky, důvody pro to, proč byl duchovními představiteli kmene a dědičným náčelníkem vyhnán ze Sierry Nevady. Celých dvacet let žil v civilizaci v santamartském Casa Indígena, Indiánském domě, instituci, kterou zřídila kolumbijská vláda pro styk s místními indiány. Zde přežíval a čekal. Na okamžik - jímž může být právě tento den -, kdy naplní kletbu svého rodu.

Carlos - snědý mužík velice malé postavy s dlouhými havraními vlasy, oblečený v typických bílých lněných kalhotách do půli lýtek, volné haleně a se slamákem na hlavě - si do úst vložil složené lístečky koky, požehnal jim a začal je žvýkat. V ruce přitom svíral poporo - dlouhou trubku velice podobnou dýmce, v níž byl rozdrcený prášek z mušlí bohatý na vápník - a nabíral z něho dřevěnou tyčkou prášek, který pak cucal. To vše zvyšuje účinnost koky, která zbystřuje smysly. Koka mu dovoluje uklidnit se a hledat pravdu v duchovním světě jménem Aluna, kam žádný z mladších bratrů zaslepených svou technickou dokonalostí nikdy nepohlédne. Žvýkání koky je rituál, do kterého byl zasvěcen při obřadu přechodu, kdy se stal mužem - bude ji užívat už navždy, protože to dostali Kogiové do vínku od velké Matky. Zavřel oči a snažil se zklidnit dech.

"Už mě to nebaví. Jak dlouho ještě budeme čekat?"

Carlos se probral z transu a otočil se na postaršího dělníka jménem Roberto, který postával poblíž něj. Byl to také indián - ačkoliv poloviční -, ale ne Kogi - patřil ke kmeni Arhuaco, který však stejně jako oni náležel do stejné jazykové skupiny chibcha. Roberto byl však vychován v Santa Martě, a tak se choval stejně jako ostatní civilisados.

"Musíte dospět k trpělivosti," odpověděl Carlos ochraptělým hlasem - pak si však uvědomil, že mu Roberto už dávno nevěnuje pozornost. Tu si místo něho vysloužila doktorka Donovanová. Carlos se nedivil. Byla to opravdu krásná žena.

Jennifer se na něj už zdálky usmála. "Omlouvám se, Carlosi, ale další členové našeho týmu se trochu zdrželi. Za půl hodiny by měli přistát na mezinárodním letišti Simona Bolívara a pak bude ještě nějaký čas trvat, než se dostanou k nám. Zatracený festival." Odfrkla si. "Mohu pro vás něco udělat?"

Indián zavrtěl hlavou. Doktorka si ho předcházela, jak jen mohla - byl to jediný Kogi, který žil mimo izolaci svého národa a výborně ovládal španělštinu. A navíc byl ochoten následovat je do Ztraceného města. Jeho hodnota byla díky tomu nevyčíslitelná.

"Nic nepotřebuji, děkuji, doktorko Donovanová."

Milá žena, napadlo Carlose. Jenom škoda, že bude muset stejně jako ostatní pohlédnout do očí smrti.

O tom nepochyboval - když věštil a snažil se porozumět znamením v duchovním světě, poznal vnitřním zrakem, že se věci pohnuly, že jeden ze tří probudil k životu posvátné místo v San Augustinu. Ten k nim nyní míří. Ale kde jsou zbylí dva? To Carlos zatím netušil.


Kolumbie, nad departmentem Atlántico

13:50, současnost

"Ano, Georgi, doporučila bych ti, abys zvážil další setrvání Denise Scotta v New Horizon. Ne, není to osobní, ale upřímně řečeno, je to debil."

Denis zatínal prsty do notně sedřeného opěradla a snažil se nevnímat Alysonin rozhovor s producentem.

Pěkně mu zatápěla - a on nepochyboval o tom, že ten arogantní magor George Robertson nebude mít nejmenší problém jí vyhovět. Zvlášť, když se všude proslýchalo, že mu Alyson roztáhla nohy.

Ale co? napdlo Denise. Pořád se ještě můžu živit méně dobrodružněji.

S povzdechem sáhl po kameře, která spočívala na sklápěcím stolku. Byla na odpis, ale Denis se vždycky řídil heslem buď připraven na všechno, takže s sebou vozil pro jistotu dvě. A taky doufal, že se mu alespoň podaří zachránit paměťovou kartu z té rozbité. Nerad by přišel o záznam, který natočili v San Augustinu a pak - rád by porozuměl tomu, co se mu stalo v podzemních chodbách.

Podzemní chodby...

Měl dost duchapřítomnosti na to, aby se o nich nikomu nezmiňoval a všechny otázky ohledně svého zmizení přecházel zatvrzelým mlčením. Ale pokud se mu podaří získat něco z paměťové karty - pak se ještě všechno může obrátit v jeho prospěch, včetně toho, že by mohl pěkně zacvičit s tou namyšlenou mrchou Alyson.

Jak na ni tak myslel, objevila se vedle něho s vítězoslavným úsměvem na tváři. "Skončil jsi, Scotte!" zasyčela a přešla o dvě řady dopředu.

Kráva.

Denis se pousmál - vzápětí se však zašklebil, když mu hlavou projela silná bolest. Jako kdyby mu někdo do mozku vrazil rozžhavenou jehlici. Náhle uslyšel cizí slova.

"Bude ti to ukázáno!"

To mu řekl ten indián v jeho snu!

Pak to přešlo.

Denis zakroutil hlavou a napůl obluzen ustupující bolestí se vydal na toaletu v zadní části letadla, kameru přitom stále držel v ruce. Rozrazil dveře a vpotácel se dovnitř. U umyvadla si omyl obličej a pak se podíval na svoji unavenou tvář.

"Co se to, ksakru, děje?" zašeptal.

Pak vysunul z portu kamery paměťovou kartu. Byla vlhká, ale mohlo to být horší. Stačí, aby trochu vyschla, a pak možná půjde záznam spustit. Denis teatrálně odhodil rozbitou kameru do odpadkového koše a kartu zastrčil do kapsy khaki kalhot.

Byl to jeho malý trumf.



Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode