Ztracené město - bonus II.

19.03.2017 10:51

A je tu druhý bonus ke Ztracenému městu. Jeho první složkou je podkapitola, kterou jsem psal z pohledu nejvyššího kogijského kněze. Její část jsem nakonec ve finální verzi knihy ponechal, ovšem značně redukovanou jako součást vize indiánského průvodce Carlose. Dodnes vlastně nechápu, proč jsem to udělal, protože se mi tyhle pasáže v původní podobě dost líbí. Druhou složkou je podkapitola, která se původně nacházela ve třetí části knihy a blíže se věnuje kolumbijskému policistovi Juanitovi.

Přeji příjemné počtení :-).

Kolumbie, department Magdalena, Sierra Nevada de Santa Marta

17:37

Muž již dávno minul hranici páramo, kde se zastavil u posvátných jezer Gonavindua pod ledovcovými splazy, a obětoval všem Matkám, které je střežily: Matce vod, stromů a půdy. I nyní poznal, že celé pohoří umírá - tráva nebyla zelená, ale suchá, ledovců ubývalo. Pak pokračoval na sněhová pole, do říše boha smrti Gaulkuché na vrcholcích Pico Cristóbal Colón. I když byly skalní hřbety strmé a daly by zabrat i zkušenému horolezci s nejmodernější výbavou, pohyboval se tu zcela samozřejmě, bez jediného uklouznutí či zaváhání. Obrnil se i proti lezavému chladu, který tam nahoře vládl.

Ten muž byl indián Kogi, ale nikdy nedostal žádné jméno. Nepotřeboval ho. Mamy, jejich duchovními představiteli, byl oslovován pouze jako Moro. Tento výraz zahrnoval jak učedníka, tak nejvyššího kněze. Celých třicet šest let ze svého šedesát let dlouhého života strávil v absolutní temnotě, aby plně pochopil duchovní svět a byl nadobro spojen s Alunou, posvátnou Matkou všehomíra. Nikdy v životě nesešel do žádné kogijské vesnice, nikdy se nedotkl ženy, nikdy neviděl žádného bílého muže. Nesměl být pošpiněn stykem s nimi. Pouze o nich slyšel od Mamů, kteří ho jednou za čas přišli navštívit do jeho chýše na vrcholcích hor.

Tento asketický život mu byl vtisknut už dříve, než se narodil, protože byl požehnán splynutím s posvátnou Matkou. Byl to věštec, nejvyšší vůdce kogijského lidu. To on kdysi společně s jedním novicem, který se měl stát Mamou, spatřil, že se blíží konec světa.

Myslel si, že to byl nejhorší okamžikem v jeho životě - ale nebyl. Před několika chvílemi se celý duchovní svět Aluna otřásl, byly v něm napáchány nenapravitelné škody.


Matka trpí, je zbavena sil,

umírá.

Již nejsou mraky nad páramo, sníh taje.

Matka trpí. S posledním sněhem přijde i záhuba.


Až nastanou blesky a temnota,

přijde bůh smrti, démon,

aby zničil mladší i starší bratry.


Tak věštil.

Kdysi existovala pouze Aluna. Mysl. Obrovský oceán potenciálu. Z něho bylo počato vše - devět krát dva světů univerza, devět dcer, devět náčelníků, devět vesnic smrti, devět démonů. Devět je posvátné číslo. Devět měsíců trvá porodní cyklus. A stejně tak všechno musí být v rovnováze. Proto existují dvě pohlaví. Vše musí být v souladu. Dobré a špatné.

Avšak nyní byla rovnováha narušena. Proroctví Kogiů nebylo mladšími bratry vyslyšeno. Sierra Nevada umírá, sněhy na jejích vrcholcích tají. A tak ON povstal. Moro to ucítil jako první a silně jím to otřáslo. Avšak stále nechtěl uvěřit. Opustil chýši a vydal se k vrcholkům hor, odkud přicházela ona strašlivá energie.

A pak ji před sebou spatřil. Jeskyni, vedoucí hluboko do úbočí ledového svahu. Vchod do ní strážily dva černé obelisky, cabos - ochránci, kamenní muži. Ty tu kdysi zanechali předci, indiáni Tairona. Moro jim požehnal, aby mu umožnili vstup do jeskyně, a pak vkročil dovnitř. Byla tam tma, ale on světlo nepotřeboval. Strávil ve tmě více než polovinu života. Dokázal v ní žít.

Poslepu pokračoval dál, stále cítil onen potenciál, který jím otřásl.

Vzápětí se ozvalo praskání. Prolétlo jeskynní v několika ozvěnách. Ve stejném okamžiku někde vzadu vysvitlo světlo. Bylo tak oslnivé, že Mora málem oslepilo.

Zakryl si proti němu oči a pokračoval dál. Ono světlo vycházelo z ledové podlahy jeskyně. Uvnitř ní něco bylo. Cítil to. Něco prastarého, něco, co bylo plné zloby.

Chtěl se proti tomu obrnit, ale cítil, že to proniká do jeho mysli, stále hlouběji. Zkoumá ho to.

Klesl na kolena.


Seizánkwa, náš otec, stvořil vše,

učinil z nás ochránce Země,

ochránce mladších bratrů.


Požehnej mi, Seizánkwo!


Už se nedokázal více soustředit. Spoutalo to jeho mysl možná proto, že byla tak vnímavá. Ponořilo se to do něj.

Kra se rozevřela za přívalu oslnivého světla.

Moro zaryl nehty v bolestné agónii do ledu.

Věděl, že za chvíli zemře.


Kolumbie, department Magdalena, Sierra Nevada de Santa Marta

0:13

Juanito se trhaně nadechl a drtil útočnou pušku v rukou. Chladný kov v jeho mysli neustále evokoval situaci, v níž se ocitli, a už poněkolikáté jeho myšlenky doputovaly k seržantu Sanchezovi. Byl společně s tím kameramanem pryč už skoro půl hodiny a od té doby se neozvali. Kdyby se seržantovi nedej bože něco stalo, byla by to velká ztráta. A Juanito častokrát přemýšlel, zda by vzhledem ke svému původu a automatické nálepce kriminálníka a mestica mohl sloužit pod někým jiným. Zvažoval, že by sám zkusil navázat kontakt se seržantem, ale právě to mu on striktně zakázal.

A kromě toho... Juanito věděl, že je něco špatně. Cítil to. Nejenom, že byl polovičním indiánem, takže dokázal vnímat přírodu jinak než ostatní, ale také vyrůstal na jednom z nejnebezpečnějších míst v Kolumbii, v Guajiri. Když má člověk den co den kudlu na krku, naučí se vycítit nebezpečí.

Už od odpoledne cítil bodání strachu v žaludku a mrazení v zátylku - špatná znamení. Džungle byla jiná, pokřivená. Lépe by to nedokázal vyslovit. Děsilo ho to.

"Séinulang," zaslechl chraptivý šepot. Otočil se a spatřil Carlose - malý indián mu stál po boku. "Ty to také cítíš, že, příteli?"

Juanito pouze pokrčil rameny.

Chvíli šli tiše, jediný zvuk vydávala pouze nepromokavá fólie na vrchu dřevěné boudy, která plandala pod nápory deště a větru. Juanito se zahleděl k prořídlé džungli a terasám, stoupajícím několik desítek metrů kolmo vzhůru až k nejvyšší plošině, kde pozdě odpoledne přistál jejich vrtulník.

"Séinulang," odvětil znovu Carlos. "Noční svět. Jen jednou za několik set let, tehdy procitají s příchodem Gaulkuchého, aby nám ukázali cestu."

Juanito jeho slova nechápal - ale někde tam uvnitř, v části svého indiánského já, mu dávala smysl. A možná to ho trochu uklidnilo. Chtěl něco říct, ale přerušilo ho hlasité zapípání.

Vysílačka.

Začal se po ní pídit a až po několika vteřinách zjistil, že ji má v náprsní kapse khaki vesty. "Slyším."

"Tady Denis Scott. Byli jsme... napadeni. Sanchez je na tom špatně. Podchlazení. Zřejmě ho k vám nedostanu. Potřebuji pomoc."

Juanito tiše zaklel. Jeho obavy se vyplnily. A... Podchlazení? Vzpomněl si na toho umrzlého dělníka a udělalo se mu špatně. Co se to, proboha, dnes dělo?

Rozhlédl se po tvářích, které ho sledovaly - všichni se instinktivně zastavili uprostřed terasy, vypadali přitom vyčerpaně a vystrašeně. Věděli, že se něco děje. Nemusel jim to vysvětlovat. A také dobře tušil, že i kdyby chtěl, na pomoc Sanchezovi nemůže. Dostal přímý rozkaz. Musí tyhle lidi ochránit stůj co stůj.

"Nemůžu," zachroptěl do vysílačky. "Musíte to nějak zvládnout nazpět, seňore Scotte. Anebo..." Ta slova se mu říkala těžce. "V nejhorším případě tam seržanta Sancheze nechejte..."

Nastal okamžik dusného ticha.

"Rozumím."

"Budeme vás očekávat. Pokud se neobjevíte do půlhodiny, okamžitě ostatní vyvedu na nejvyšší terasu." Juanito vypnul vysílačku a vrátil ji nazpět do kapsy.

"Co se stalo?" zeptal se McGuire, který společně s Garciou neustále podpíral omámenou Alyson. Juanita napadlo, že to ti opelichaní dědci vlastně dělají rádi, ale pak si znovu vzpomněl na Sancheze a úsměv mu zmrzl na rtech.

Střetl se s McGuirem očima. "Seňor Scott a seržant Sanchez měli menší problémy. Čekáme na ně nejvýš půl hodiny, a pak pokračujeme dál."

"Ale to nemůžeme!" protestoval McGuire, jak bylo jeho dobrým zvykem. "Nemůžeme je tam nechat."

"Ale můžeme," nasadil Juanito ráznější tón a pak si tiše povzdechl.

Odpusťte mi, seržante.

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode