Mise Eridanu

 
Série minipovídek, poprvé zveřejněná na speciálních facebookových stránkách cyklu Vesmírná asociace. Odehrává se více než sedmdesát let před samotnou pentalogií, během převratné mise Eridanu, první lodi, která byla schopná cestovat hyperprostorovými koridory, vypravěčem je její kapitán Gerard le Comp. Mým cílem není pokrýt celou dvouletou misi a všechny peripetie, co se během ní posádce udály, ale doplnit pár bílých míst ve fikčním světě Vesmírné asociace. Minipovídky budou přidávány postupně dle času a elánu po jejich prvním zveřejnění na facebookové stránce cyklu.
 

1
 
Klečel jsem, prsty jsem zadíral do koberce, na prázdno jsem dávil.
Proč? Proč zrovna já?
Průzorem, za nímž se valila planeta Nový Eden, se do mé pracovny linulo měkké světlo. Byl jsem sám. Ale jako bych stále v koutu místnosti viděl mého návštěvníka. A slyšel slova, která pro mě byla sudbou.
Znovu jsem začal dávit, potom jsem se svalil na koberec a schoulil se do polohy plodu.
Vrátil jsem se v mysli o dva roky zpátky.
Do dne, kdy se mi splnil můj sen, kdy byla realita ještě v pořádku...

Stál jsem v centrále Eridanu, pod nohama jsem cítil vibrace jeho iontových motorů, zrak jsem upíral na průzor, za nímž se skvěla Země, matka nás lidí.
„Opustili jsme dok, kapitáne Compe,“ ozval se pilot.
„Dostaňte nás na bezpečnou vzdálenost od gravitační studny planety,“ přikázal jsem.
Cítil jsem nervozitu všech v centrále. Byla jako rozbouřený oceán: stačilo málo, jediná chyba, a mohlo nás to smést pod hladinu. To jsme si nemohli dovolit. Ne teď, kdy jsme byli na prahu triumfu lidstva, v okamžiku, kdy si podmaníme vesmír. Proto jsem se stal majákem v té bouři, ztělesněním klidu. A jím tišil ten oceán.
Pohledem jsem zkontroloval údaje na 3D obrazovce: do bezpečné vzdálenosti zbývalo deset tisíc kilometrů. Rozvážně jsem zamířil k velitelským panelům a přikurtoval se ke křeslu.
„Připravte se na otevření hyperprostorového koridoru k Proximě Centaury.“
„A… ano pane.“
Vlna se opět vzedmula.
Protože to bylo poprvé. Poprvé, co vlétne loď s posádkou do hyperprostorového koridoru. Předtím to byly jen sondy a drony s vmontovaným generátorem pro vstup.
„Máme to nejlepší plavidlo v historii,“ tišil jsem ten oceán. „Bezpečně nás odnese kamkoliv. Až na hranice našich snů.“
Prostor před přídí Eridanu se začal čeřit a deformovat, aby se nakonec proměnil v samotný vstup lemovaný všemi barvami duhy.
Bylo na čase, abychom zpřetrhali tu pupeční šňůru s matičkou Zemí.
„Veďte nás dovnitř. Za naším osudem.“
 

2
 
Byl jsem zvědavý, co se mi bude první noc na palubě Eridanu zdát.
Bude to něco ze vzdálené minulosti? Možná okamžik, kdy ve svých osmi stojím po boku mého otce před čelním průzorem jeho výzkumné lodi, Persefony, a shlížím na trpasličí planetu Pluto, jíž dominuje Tombaugh Regio? A na sérii vzájemně propojených radioteleskopů Space Eye 2 na jeho orbitu? Anebo z přítomnosti, z tohoto památného dne, kdy Eridanus jako první loď s posádkou vstoupil do hyperprostorového koridoru a zamířil vstříc Proximě Centaury?
Vždyť se toho stalo tolik…
Loď při průletu utrpěla menší poškození levého iontového motoru. Robert Richard Korolis, mající podobné věci na starosti, chvíli šílel… a potom zaměstnal celý technický tým. A my mezitím zkoumali… a doufali. Jedna z planet tohoto červeného trpaslíka totiž obíhala v jeho obyvatelné zóně, dokonce bylo teoreticky možné, že je na jejím povrchu voda v kapalném skupenství. Jeremy Kwon, vedoucí astrobiologického úseku, byl jako na trní.
Ve Sluneční soustavě se život mimo Zemi nalézt nepodařilo. A to ani ve vysoce slibných podpovrchových oceánech Europy.
Co když bude planeta Proxima Centaury b jiná? Co když všechno změní?
Věděl jsem, že je to bláhovost. Nemohli bychom uspět tak rychle. Ale přesto jsem se dal strhnout nadšením ostatních. A taky jejich zklamáním. Proxima Centaury b byla jen fádní pustina, sterilizovaná rentgenovým zářením blízké trpasličí hvězdy. To byla realita.
Bylo také vysoce pravděpodobné, že můj první sen na palubě Eridanu bude úzkostný. Vždyť se toho mohlo tolik podělat… Třeba se mi bude zdát, jak utíkám koridory lodi, které se za mnou budou postupně hroutit… až mě vakuum vysaje do vesmíru, kde skonám.
Memento mori.
Místo toho jsem snil o tmavovlasém muži s pohlednou tváří. Neznal jsem ho. Přesto mi byl nějakým způsobem blízký, jako by snad byl svázán s mým životem. A já s tím jeho.
Shlížel na mě podivným pohledem. Možná nenávistným, kdo ví…. Sen vyprchal tak rychle…
Něco začalo znenáhla požírat jeho tělo. Nějaká stříbrná kovová hmota… Ne požírat, obalovat. Nakonec v ní zůstal uvězněný celý, vypadal jako nějaký robot ze starého sci-fi filmu. Napřáhl ke mně ruku zaťatou v pěst. Cosi v ní žhnulo, nějaká namodralá energie, snad plazma.
„Jsi jako zvratek na podlaze,“ vyřkl slova, která byla určená mně.
Vystřelil.
A já se probudil.
Chvíli jsem lapal po dechu, mysl stále ponořenou do toho snu, kolem mě tichá kajuta na Eridanu. A já bych přísahal, že jsem tam nebyl sám. Že jsem těsně poté, co jsem se probudil, spatřil číši siluetu, rýsující se proti hvězdám za průzorem…
 

3
 
Vždycky jsem měl rád ženy.
A ženy měly rády mne. Jak by ne. Byl jsem úspěšný muž. Nejmladší velitel saturnské orbitální stanice Ring II. Znal jsem se s nejvýznamnějšími lidmi mé doby: s doktorem Casperem van Dykem, dvojnásobným laureátem Nobelovy ceny za fyziku, s Imanuelem Cruzem, Výkonným ředitelem Vesmírné asociace. Byl jsem nadprůměrně inteligentní. Dbal jsem o svou fyzičku…
Měl jsem mnoho známostí, mnoho milenek.
Dokud jsem se neseznámil se svou ženou, Suzanne. Ona byla tou, na niž jsem čekal, někým, komu jsem se chtěl plně odevzdat. Měli jsme spolu dceru, Jennifer… A já… já obě poté, co došlo k objevu hyperprostorových koridorů, opustil a vydal se na průzkum hlubin vesmíru.
Byli jsme na cestě teprve druhý týden. Ale jako by to byly měsíce. Najednou jsem začal fungovat v úplně jiném režimu. Přišlo mi, že je vše, co se na Zemi událo, nesmírně daleko, že žiju úplně jiný život. Že jsem volný, nesvázaný ničím, žádnými pouty: s Vesmírnou asociací a jejími megakorporacemi, se svou ženou a dcerou.
Měl jsem novou rodinu: posádku mé lodi, posádku Eridanu.
Stal jsem se pro ně nejvyšší autoritou. I kvůli tomu, že nebylo možné se spojit se Zemí. Jakkoliv.
Bylo to zvláštní, opojné, řekl bych.
A já tu narazil na svou femme fatale. Byla to má pobočnice, uhrančivá tmavovlasá kráska. Seznámil jsem se s ní už na Zemi, ale tam mi nepřišla nijak zajímavá. Byla jen součástí stáda. Ale tady, ve vesmíru, jako by najednou vykvetla. A já zjistil, že na ni ve volných chvílích myslím víc než na svou osiřelou rodinu na Zemi…
Snažil jsem se tomu vzdorovat. Práce – ta byla na podobné myšlenky tím nejlepším lékem.
Seděl jsem ve své pracovně, před sebou hlášení z technické sekce. Jako obvykle bylo plné nespokojených Korolisových výlevů. Problémy s reaktorem na studenou fůzi, problémy s pohonem, problémy s vysokofrekvenčním rušením uvnitř koridorového systému…
Když se na displeji přede mnou objevily křivky motorů Eridanu, ihned jsem začal myslet na jiné křivky...
Zavřel jsem hlášení a začal se věnovat něčemu výživnějšímu: probíral jsem se seznamem aktuálně dostupných světů, ke kterým dle prvních výpočtů Margaret de Werrové vede koridorová síť.
Tak jaký, jaký bude ten další z nich?
Nechal jsem počítač, ať ho zvolí…
 

4
 
Soustava Gliese 832 (1. část)
 
Mířili jsme do soustavy, která vyhrála mou malou počítačovou loterii.
Představa, co nás tam čeká, byla vcelku jasná. Hvězda spektrální třídy M, takzvaný červený trpaslík, s poloviční hmotností a průměrem než Slunce – to bylo srdce systému. Nás však ze všeho nejvíc zajímaly planety, hlavně ty potencionálně vhodné pro život. Z dřívějších měření bylo jasné, že se tu nachází přinejmenším jedna, byť na samé hranici obyvatelné zóny své mateřské hvězdy. Svět nazvaný Gliese 832c, Superzemě, na jejímž povrchu by se mohla nacházet voda v kapalném skupenství.
Existovala však naděje, že tu budou ještě další, dříve neobjevené světy, s menším průměrem a hustotou a s přívětivějšími podmínkami pro vznik života.
A jak se říká, naděje umírá poslední…
Strávili jsme více než tři týdny ve vesmíru, nyní se dostaneme do vzdálenosti šestnácti světelných let od Země. Dál, než kdy předtím.
Eridanus nebyl zrovna v nejlepší kondici. A ani členové posádky. I přes přísné psychologické a fyziologické testy jsme tu už měli dva případy celkového kolapsu organismu, obě osoby už byly v péči šéflékařky Ruslany Ivanchukové. A mě, neomezeného vládce všech 163 lidí na palubě, dál trápily noční můry.
Jsou to jen sny, říkal jsem si. Jen sny. Jen pitomé zatracené zlé sny. Nic víc.
Chvíli jsem si masíroval kořen nosu, poté jsem vstal z anatomicky tvarovaného křesla a alespoň na malou chvíli se zastavil ve „svatyni“ v rohu pracovny.
„Už tam budeme, tati,“ řekl jsem černošedé urně, hovící si na polici. Protože můj otec, starý vesmírný vlk, co prožil víc než půlku života na palubě kosmických lodí, se na tuhle misi vydal se mnou, byť ve značně zpopelněné podobě.
Neodpověděl. Samozřejmě. Jak by jen mohl. Jen se na mě usmíval ze své holofotografie.
Povzdechl jsem si a vešel do centrály, kde už všichni byli v plné práci, před hlavním průzorem se svíjel hyperprostorový koridor.
Zamířil jsem k velitelským panelům.
Pohledem jsem ještě zalétl k zadní části centrály, kde vedle sebe stáli dva blízcí přátelé: Jean Francois Lenoir, planetární geolog, a Jeremy Kwon, astrobiolog. Přesto se oba často dostávali do sporu. Lenoir byl ve svých odhadech velice střízlivý a opatrný, zatímco Kwon byl nezvladatelný optimista a idealista, který viděl život na každém vesmírném rohu, byť statistiky říkaly něco jiného.
Nikdo netušil, kde přesně se bude nacházet výstupní bod uvnitř tohoto systému. Byla to vždycky loterie. Tak kam, kam nás přitáhnou gravitační poměry, panující v soustavě Gliese 832?
Vzápětí jsme vystoupili z koridoru: v blízkosti chromosféry zdejší hvězdy, kde panoval pekelný žár…
 

5
 
Soustava Gliese 832 (2. část)
 
„Aktivujte štít průzoru!“ vykřikl jsem, když centrálu zalilo oslnivé světlo, ještě v tom okamžiku jsem pevně sevřel víčka a skryl se za velitelskými panely.
Uslyšel jsem výkřik. Někdo z osádky centrály zřejmě nebyl tak pohotový jako já.
Klepl jsem do displeje mikropočítače na mém levém zápěstí: „Ruslano, máme tu lékařskou pohotovost!“
Vzápětí štít zapadl na své místo. Centrála se ponořila do pološera, jemuž vládla jen extaticky blikající nouzová světla v jejích rozích.
„Řítíme se přímo do nitra hvězdy!“ křičel pilot, Nikolaj Marčenko, rodák ze Sevastopolu.
„Brzdící motory! Otočte nás o třicet stupňů a pak na plný výkon pryč!“
„Venku je teplota přes tři tisíce Kelvinů!“ hlásil Robert Richard Korolis od technických panelů. „Svrchní plátování trupu se začíná odpařovat. Pokud rychle nezmizíme, bude z nás za okamžik pochodeň!“
Vteřina.
Viděl jsem se, jak držím urnu s ostatky otce, a jak společně s ní kráčím do hladového chřtánu hvězdy, jak se pomalu měním v popel a mísím se s popelem mého otce. Kdysi jsem z něho vzešel a nyní se opět stáváme jednotou.
Prach jsi a v prach se navrátíš…
„Překonáváme gravitační studnu červeného trpaslíka!“ ozval se Marčenko. Radostně zavýskl.
„Obraz!“ poručil jsem obsluze senzorického.
3D obrazovka po mé levici zablikala a ukázala rudou hvězdu, z jejíhož dosahu jsme se pomalu vzdalovali.
Chvíli jsem sledoval smyčky jejích protuberancí.
Málem nás ta malá mrcha dostala!
Roztřásl jsem se, byť jsem se to snažil před svými lidmi maskovat. Teprve teď, když už bylo po všem, mi došlo, jak blízko jsme byli totální katastrofě. Cestování hyperprostorovými koridory bude zřejmě nebezpečnější, než jsme si mysleli. Nikdo totiž netušil, že se výstupní bod může utvořit tak blízko hvězdě.
„Proveďte detailní skeny systému!“ přikázal jsem a pohlédl na Lenoira a Kwona. „V 15:00 standardního času se koná brífink. Vezměte s sebou i své asistenty.“
S tím jsem odešel z centrály.
 

6
 
Soustava Gliese 832 (3. část)
 
„Je to jasná volba, kapitáne,“ řekl mi Jeremy Kwon, vedle něho stál jeho asistent, mladý Číňan jménem Čchang. „Zamíříme ke Gejzíru.“
Gejzír.
Tak takhle nazval onen snový svět, který jsme tu objevili.
Gejzír. Gejzír plný života. Alespoň v Kwonových optimistických představách.
„Vše na něm je tak dokonalé,“ nechal se slyšet ihned, jakmile v konferenční místnosti započal brífink, samotná terestrická planeta, kterou jsme objevili přímo uprostřed obyvatelné zóny hvězdy Gliese 832, rotovala nad výstupem holopočítače. „Má velikost zhruba devět desetin zemského průměru, čímž se po téhle stránce rovná Venuši, ovšem má vyšší hustotu, takže gravitace na jejím povrchu bude dosahovat příjemné 1G. Má velký měsíc, podobný tomu našemu, který stabilizuje její rotační osu. Voda v kapalném skupenství zabírá skoro polovinu planety, má dusíkokyslíkovou atmosféru…“
„Ten svět je z geologického hlediska příliš mladý,“ tišil jeho optimismus Lenoir. „Kdo ví, zda na něm byl vůbec nastartován motor evoluce…“
„I přesto,“ probodl ho Kwon pohledem. „Je dokonalý. Dokonalejší než tohle.“
Nad výstupem holopočítače se objevil svět známý jako Gliese 832c, Superzemě na samé hranici obyvatelné zóny. I na jejím povrchu byla voda, ovšem ji bylo velice poskrovnu, zejména v polárních oblastech. Navíc díky rozměrům a hustotě na ní vládla nepříjemná gravitace, rovnající se dvěma až třem G. A v její atmosféře bylo příliš vzácných plynů, skoro žádný kyslík… Nezdálo se, že by mohla být dobrou hostitelkou života.
Další světy v systému pak byly stoprocentně mrtvé. Malá planeta blízká své hvězdě, spalovaná jejími nemilosrdnými paprsky, Jupiteru podobná plynná planeta Gliese 832a, detekovaná pomocí nepřímých metod už kdysi dávno ze země, a potom několik ledových obrů, následovala tělesa zdejšího Kuiperova pásu.
Bylo tedy rozhodnuto.
Jak řekl Jeremy Kwon, zamíříme ke Gejzíru.
„Sestavte výsadek, Jeremy,“ přikázal jsem. „Za dvě hodiny odstartuje raketoplán. I se mnou na palubě.“
Protože pokud to skutečně bude Gejzír života, chtěl jsem tam být, až začne tryskat…
 

7
 
Soustava Gliese 832 (4. část)
 
Gejzír vyschl dřív, než jsme na něm stanuli.
Alespoň tedy pro mě.
Seděl jsem v kokpitu raketoplánu typu StarExplorer a shlížel jsem na planetu, valící se pode mnou. Jistě, její modrozelený světový oceán byl pompézní, podle všeho by se do něj vešly všechny pozemské hned dvakrát (byl totiž mnohem hlubší), ale pevniny… pevniny byly jen pustinou. Vyschlým zřídlem, vyschlým gejzírem.
„Ty oceány mohou být plné života,“ říkal mi Jeremy Kwon vzrušeně, když před námi planeta bytněla. „A možná i samotné pevniny, byť se jeví jako poušť. Zdejší biomasa totiž může být složena jen z bakterií.“
Věděl jsem, že je Jeremy optimista (já byl po většinu svého života realista a pragmatik), ale občas jsem se od něho nechal rád nakazit. Možná i proto jsem původně (po prvních skenech a brífinku) čekal mnohem víc. Druhou Zemi. Jasné stopy vegetace. Ne Mars s oceánem.
Nicméně i tak bylo nutné ten „Mars s oceánem“ prozkoumat. Když uděláte A, musíte udělat i B…
„Sestupte k oblasti T1,“ přikázal jsem Colletimu, pilotovi raketoplánu ERIDANUS 2.
T1, T2 a T3.
Takhle jsme nazvali vybrané lokality na povrchu Gejzíru. T1, místo, které jsme chtěli prozkoumat ze všeho nejdříve, se nacházelo v rovníkové oblasti planety, blízko geologicky aktivního zlomu, takže tam vyvěrala spousta horkých pramenů a vřídel.
Ideální místo pro život, jak se nechal slyšet Jeremy.
Raketoplán, předtím visící na polární orbitě Gejzíru, začal klesat vstříc jeho atmosféře – když všechny kontrolky na panelech před námi zrudly a stroj se bláznivě rozhoupal.
Dřív, než jsem si stačil udělat přehled o situaci, mi panel vybuchl do obličeje. Tvář mě příšerně pálila, na chvíli jsem dokonce přišel o zrak. To už mě silné ruce odpoutávaly od křesla kopilota a táhly mě do výsadkové části raketoplánu. Když jsem prozřel, spatřil jsem brunátnou tvář velitele bezpečnosti na Eridanu, Edmunda Santiniho, bývalého mariňáka z elitní jednotky Serpents.
Táhl mě k záchrannému modulu (jedinému modulu, který měl raketoplán typu StarExplorer k dispozici), klel přitom a funěl. Přestože měl aktivované magnetické boty skafandru, netušil jsem, jak může být toho vskutku heroického výkonu schopný – na palubě totiž v těch chvílích úřadovalo vysoké G.
Otevřel se přede mnou chřtán modulu. Naběhly jeho systémy.
Santini mě stále ještě napůl ochromeného vstrčil dovnitř. Pásy modulu mě takřka mateřsky objaly.
Dřív, než se za mnou uzavřel a já byl vystřelen do prostoru, jsem ještě zaslechl poslední Santiniho slova. „Vy musíte přežít, kapitáne Compe.“
 

8
 
Soustava Gliese 832 (5. část)
 
Přežil jsem.
Klesal jsem do husté atmosféry Gejzíru, která záchranným modulem z raketoplánu zle smýkala. V jednu chvíli jsem se obával, že jeho plátování přece jen povolí a on se rozpadne. A společně s ním i já, stanu se navždy součástí té prokleté planety, možná prvním životem, který měl tu čest ji poznat – a pak na ní zařvat dřív, než se vůbec dotkne jejího podělaného pustého povrchu.
Bláznivě jsem se rozchechtal, kontrolky přede mnou tančily čardáš. Pohled se mi rozmazal, všechno se zbláznilo, modul se rozklepal jako ratlík. A já… já najednou myslel na svou ženu Suzanne a na naši dceru, Jennifer.
Přišlo mi, jako bych znovu viděl manželku, jak leží po porodu na nemocničním lůžku, přes ni se klene pás s diagnostickými přístroji. Svírá dceru, malý růžový uzlíček života. Její prstíčky jsou tak drobounké. Dotýkám se jich. Je to tak… dokonalé. Je to část mě, já ji pomohl stvořit.
To je život.
Největší dar vesmíru.
Cítil jsem, jak mi po tváři kane slza.
Potom se modul střetl s povrchem Gejzíru. Drtivě. Na okamžik všechno uvnitř pohaslo. A já si myslel, že jsem mrtvý, že je to definitivní konec.
Suzanne, Jennifer… Miluju vás… V té chvíli to bylo tak prosté, tak zřejmé… Skutečně člověku v okamžiku smrti dojde, co je v jeho životě vlastně doopravdy důležité?
Osvětlení uvnitř modulu náhle zaplálo – měl jsem pocit, že mi vypálí sítnici. Rychle jsem si upevnil helmu skafandru (Gejzír se sice podle původních dat jevil jako ráj, ale v takovém ráji mohli existovat viry, které by byly schopné mě na místě zabít – tedy pokud budu na okamžik opět věřit Kwonovu optimismu) a zadal jsem pokyn k jeho otevření.
Pomalu jsem se vysoukal ven, do zvláštního přízračně narudlého světla. Rozhlédl jsem se. Přistál jsem v nějakém mělkém miskovitém údolí, opodál se tyčilo rozsáhlé rozeklané pohoří.
Vzhlédl jsem k nebi, hledal jsem stopy po raketoplánu. Pokud se rozpadl v atmosféře, musel bych to vidět. A pokud dopadl, z kráteru by se jistě kouřilo.
Nic jsem však nespatřil. Nevím proč, ale zklamalo mě to, znejistělo.
Protože jsem byl sám a ztracený.
„Gerarde…“
A navíc bych přísahal, že mě vítr, prohánějící se nad planinou, volá jménem…
 

9
 
Soustava Gliese 832 (6. část)
 
Věděl jsem, jak přežít v nehostinné pustině. Naučili mě to. V Ozbrojených složkách Vesmírné asociace.
Prošel jsem vojenským výcvikem. Stejně jako můj otec a před ním jeho otec. Byla to rodinná tradice. Můj děda byl tím, kdo to z nás dotáhl nejdál. Generál Patrice le Comp, muž, který vedl korporátní armádu během surovinové krize v polovině jednadvacátého století. Zakončil díky ní všechny lokální válečné konflikty, co v té době stravovaly svět. Nicméně i můj otec vyšplhal po hodnostním žebříčku poměrně dost vysoko: Ozbrojené složky opustil coby major, aby se posléze stal kapitánem asociační průzkumné lodi Hydra.
Já to dotáhl na pouhého poručíka, na rozdíl od otce jsem měl však na kontě několik bojových zářezů: mimojiné jsem se účastnil operací proti nezpůsobilým spotřebitelům v Sonorské poušti. Tehdy jsme tam rozdrtili jejich směšnou komunitu, odmítající konzum a spotřebitelské hodnoty, přivedli jsme je zpět do vstřícné náruče asociačních megakorporací.
A já nezakusil jen vítězství, ale i pustinu.
Smrtonosná Sonorská poušť se velice podobala povrchu Gejzíru, po němž jsem se už čtvrtým dnem vláčel. Neměl jsem na vybranou. Místo, kde modul přistál, se totiž ukázalo jako značně nestabilní: během poledne stoupla teplota natolik, že z povrchu začaly vyvěrat mohutné sloupce plynu.
Vymontoval jsem tedy z modulu maják (stále jsem doufal, že mě dokáže Eridanus nalézt) a vydal se do domnělého bezpečí, k pohoří rýsujícímu se na obzoru.
Trmácel jsem se a tajně jsem doufal, že brzy uvidím raketoplán, jak klesá atmosférou a letí pro mě.
Jenže se to nestalo.
Byl jsem zatraceně sám.
Udělal jsem další krok (s postupem času byly stále těžší a těžší), když se pode mnou náhle probořila krusta, kryjící povrch. Vykřikl jsem. Letěl jsem dolů, do temnoty.
V poslední chvíli jsem aktivoval trysky skafandru. Nebyly dost silné na to, aby mě vytáhly nahoru (bohužel, jatpack zůstal v raketoplánu), zato zbrzdily a stabilizovaly můj pád. I přesto nebyl střet se zemí právě milosrdný.
Chvíli jsem lapal po dechu, bolest ovládla moje tělo, hledí helmy zobrazilo záznamy o poškozeních. Naštěstí nedošlo k narušení vzduchových trubic ani k úniku kyslíku, nicméně energie skafandru poklesla na kritickou úroveň.
Pomalu jsem se hrabal na nohy. Ocitl jsem se v nějaké větší kaverně. Pohlédl jsem vzhůru, kde jsem ve výšce více než padesáti metrů spatřil otvor, jímž jsem sem dolů propadl. Jak se, kruci, dostanu zpátky nahoru?
Náhle jsem poblíž sebe zaznamenal pohyb. Otočil jsem se: a zjistil jsem, že tam nejsem sám.
 

10
 
Soustava Gliese 832 (7. část)
 
Proti mně stála humanoidní postava. Neviděl jsem žádný detail jejího těla, jen nekonečnou čerň. Myslel jsem, že za to může šero, které vládlo kaverně, ale když vykročila směrem ke mně a dostala se blíž ke kuželu světla, co dovnitř pronikalo otvorem v povrchové krustě planety, došlo mi, že je z té černi utkaná.
„Hledáš tu život, ale tady žádný není,“ zarezonoval kavernou její hlas. Zněl zvláštně, jakoby elektronicky.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se. „Já… jsem člověk. Lidská bytost z planety Země. Gerard le Comp, kapitán lodi…“
„Eridanus. Vím.“
„Jak?“ užasl jsem.
„Sleduji vás.“
Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Panebože! Vzpomněl jsem si na svou první noc na Eridanu, jak mě trápila podivná noční můra, já se probudil a měl pocit, že je se mnou někdo v mé kajutě, dokonce bych přísahal, že jsem viděl siluetu, rýsující se proti průzoru.
Byla to právě tato entita?
Tu myšlenku nahradila další, stejně vzrušující. Tohle byl první kontakt s mimozemskou bytostí. Co by za to dal Jeremy Kwon! Dozajista by se zbláznil blahem.
Chvíli jsem na toho cizince hleděl. „Tvrdíš, že tu není život, ale přitom jsi tu se mnou ty.“
„Jak víš, že jsem živý?“ řekl mi ten tvor. „Možná jen život předstírám.“
Vykročil jsem k němu. Ustoupil do stínů. Už jsem ho vnímal jen stěží.
„Některé věci jsou skryté, nejsou zcela zřejmé,“ promlouval ke mně. „V dokonalosti není krása. Naopak, nedokonalost je jí prostoupena.“
Hlas té bytosti jakoby se pomalu vytrácel do ztracena.
„Počkej!“ vykřikl jsem. „Počkej!“
Vyrazil jsem za tím tvorem: jako bych narazil do zdi. Odmrštilo mě to stranou, tvrdě jsem dopadl na zem. Všechno mě bolelo. Najednou mě obklopila tma. Zmateně jsem tápal kolem sebe jako bych byl stižen slepotou.
„Kapitáne!“
Poznával jsem ten hlas. Patřil Jeremymu Kwonovi. Zorné pole se mi začalo rozšiřovat: spatřil jsem ho, jak se nade mnou sklání; stejně jako já byl oděný do skafandru. V zátiší za ním stáli jeho asistent Čchang a velitel bezpečnosti Santini. Tvářil se zkroušeně.
„Panebože!“ hlesl jsem. „Vy žijete!“
„Raketoplán se nám nakonec podařilo stabilizovat,“ vysvětlil Kwon. „Od té doby pátráme po vás a po modulu. Až dnes se nám podařilo zachytit váš maják. Zřejmě nefungoval tak, jak měl.“
„Omlouvám se, kapitáne,“ kál se Santini. „Jednal jsem zbrkle, málem jsem vás zabil.“
Ignoroval jsem ho. „Kde je?“
„Kdo?“ zajímal se Kwon.
„Ten tvor, co tu byl se mnou.“
„Gerarde… jste tu sám.“
Otočili se. Svítilny, integrované do jejich skafandrů, ozářily jen kolmé skalní stěny.
„Nejspíš jste halucinoval,“ pravil Kwon soucitně. „Při tom pádu jste utrpěl lehký otřes mozku.“
Mohla to být pravda. Jenže někde uvnitř jsem tušil, že tu ten tvor se mnou doopravdy byl.
 

11
 
Soustava Gliese 832 (8. část)
 
Vraceli jsme se domů (někomu přišlo zvláštní přemýšlet o palubě vesmírné lodi jako o domově, ale mně ne, já ve vesmíru strávil půlku života) se staženým ocasem.
Neuspěli jsme. Celá naše mise na Gejzír se proměnila v megaprůser. Planeta byla mrtvá stejně jako Mars. Stejně jako Europa. Stejně jako Enceladus. Stejně jako Proxima Centaury b. Byl to další dílčí neúspěch v celé řadě neúspěchů.
Kdysi se tvrdilo, že vesmír překypuje životem. Nebyla to pravda: byla to mrtvá pustina stejně jako Gejzír.
Tohle všechno jsem vyslechl, když jsme stoupali na orbitu. Čchang se Santinim byli ztělesněním negativity. Jeremy Kwon mlčel: neustále si zachovával svůj optimismus, netušil jsem, jak to dělá.
A já… Já věděl.
Byl jsem přesvědčený o tom, že tam se mnou ta entita byla, že se nejednalo jen o nějakou projekci mého mozku.
Jenže jak… jak to dokázat?
Seděl jsem v kokpitu raketoplánu ERIDANUS 2, u pilotního panelu se činil Colleti. Před námi pomalu rostla naše mateřská loď, nacházející se na vyšší orbitě planety. Viděl jsem temně modrou záři, kterou emitovaly její iontové motory.
„Některé věci jsou skryté, nejsou zcela zřejmé,“ vybavil jsem si, co mi říkala ta postava, utkaná z černoty. „V dokonalosti není krása. Naopak, nedokonalost je jí prostoupena.“
A to, jak se přeli Kwon s Lenoirem na brífinku před misí.
„Ten svět je z geologického hlediska příliš mladý,“ hanil tehdy Lenoir Gejzír. „Kdo ví, zda na něm byl vůbec nastartován motor evoluce…“
„I přesto,“ kontroval Kwon. „Je dokonalý. Dokonalejší než tohle.“
Jakmile to tehdy prohlásil, nad výstupem holopočítače se objevila superzemě Gliese 832c ležící na samé hranici obyvatelné zóny systému, svět co měl na rozdíl od Gejzíru jen málo vody, nevlídnou atmosféru a vysokou gravitaci.
V dokonalosti není krása. Naopak nedokonalost je jí prostoupena.
Panebože!
Pohlédl jsem na Colletiho, vzrušením jsem ani nedýchal. „Ještě není čas na návrat. Vytyčte kurs k planetě Gliese 832c.“
„Pane?“ vzhlédl od panelu.
„Slyšel jste.“
„Rozkaz.“
Raketoplán se začal obracet, Eridanus se pozvolna vzdaloval.
„Čas do příletu ke Gliese 832c?“ zeptal jsem se.
„Čtyři hodiny.“
Věděl jsem, že budou nejdelší v mém životě. Ale já ten test musel udělat.
Musel jsem zjistit, zda je v nedokonalosti krása.
 

12
 
Soustava Gliese 832 (9. část)
 
Prozradím vám, co je tajemstvím úspěchu.
To, že se budete pouštět do věcí, které ostatní nedělají, anebo je považují za bláznovství, za ztrátu času. Jenže tím to nekončí. Ti ostatní, ty běžné součástky v motoru společnosti, co se dříve či později opotřebí a pak jdou snadno nahradit, vás od nich budou odrazovat. Ne kvůli vám, ale kvůli sobě. Kvůli vlastnímu strachu se posunovat, kvůli tomu, že byste je mohli přerůst. Nečekejte podporu, naopak buďte připraveni na to, že vám budou házet klacky pod nohy, odrazovat vás. A to i lidé, které považujete za nejbližší. Právě ti.
Proto uspějí jen ti nejsilnější a nejodhodlanější.
A proto jsem uspěl i já. Kluk, co chtěl ve svých osmi objevovat vesmír za hranicemi Sluneční soustavy, byť to tehdy bylo považováno za nemožné, kluk, co chtěl velet největší orbitální stanici, co kdy byla vybudována, Ringu II., kluk, co chtěl ve vesmíru učinit úžasné objevy a nalézt život, kontaktovat cizí civilizace, i když už před misí Eridanu mnozí brblali, že se jen poženu za chimérami. A možná, možná se i jednou stanu Předsedou Vesmírné asociace, jak jsem si kdysi vysnil. Stačí jen vytrvat, nenechat se odradit.
Vyrazil jsem na superzemi Gliese 832c, veden hlasem z temnoty, který tvrdil, že je v nedokonalosti skryta krása – i když mi všichni vtloukali do hlavy, že je to dozajista jen výplod mé mysli.
Raketoplán ERIDANUS 2 díky bravurnímu Colletiho umu přistál a zvířil prach na pustině, podobné té na Gejzíru. Ale co když, co když tahle konkrétní pustina bude přece jenom jiná, co když bude překypovat životem, jak věřil Jeremy Kwon? Já chtěl věřit s ním. Pro tento okamžik chtěl.
Stál jsem u poklopu (samozřejmě oděný do standardního výsadkového skafandru) a čekal jsem, až budu moci ochutnat ten svět, až pocítím jeho silnou gravitaci (raketoplán ji doteď kompenzoval). Konečně se otevřel průlez, dovnitř výsadkové části se vkrádalo světlo, přece jen o něco mdlejší než to, které panovalo na Gejzíru. Nadechl jsem se. A učinil první odvážný krok.
Jako bych nesl na zádech padesátikilový pytel s cementem! Ale přesto jsem se tu, na superzemi Gliese 832c, mohl pohybovat. Přesto jsem tu mohl existovat. A stejně tak i jiný, cizí život, možná evolucí lépe vybavený na pobyt v tomto světě než já.
Následoval mě Jeremy se svým asistentem Čchangem, oba měli na zádech rozměrné batohy, co obsahovaly aparaturu pro průzkum půdních vzorků. Stejně jako já se rozhlíželi po zdánlivě fádním povrchu, skenovali ho svýma očima.
Vykročil jsem, nechal jsem je stát u raketoplánu, dělal jsem jeden těžký krok za druhým. Rozhlížel jsem se, pátral jsem.
Hledal jsem krásu v nedokonalosti.
Musí tu být. Věřil jsem v to. Celým svým srdcem, celou svou duší.
Náhle jsem se zastavil. Cosi jsem totiž spatřil: mírně se to kývalo ve větru ve vzdálenosti více než padesáti metrů ode mě. Vyrazil jsem k tomu, takřka jsem i běžel, ač to bylo na hranici mých sil.
Ano!
Byla to oáza v pustině. Zelenomodrá rostlina natolik odolná, aby tu přežila.
Našli jsme život. Rostlinný život!

***

Za tři hodiny bylo jasno. Na povrchu té rostliny se množily mnohobuněčné organismy, pouhým okem neviditelné. Byly jich tucty.
„Svatý grál!“ vykřikoval Jeremy. „Svatý grál astrobiologie!“
Sledoval jsem ho, jak se společně s Čchangem fotí u oné rostliny. Mohl jsem tam být s nimi. Ale já nechtěl. Ať si užijí svůj triumf! Já si kladl vyšší cíle. Vždycky. Bylo předčasné Gliese 832c nazývat svatým grálem astrobiologie, usínat na vavřínech. Věděl jsem, že najdeme jiné světy, mnohem bohatší na floru i faunu.
A možná mnohem, mnohem víc.
Tenhle test totiž dokázal, že tvor, s nímž jsem se setkal v kaverně na Gejzíru, byl skutečný. To díky němu (a díky své touze po úspěchu) jsem se sem vydal. A našel tu život. Ten tvor utkaný z černoty byl skvělým informačním zdrojem. Když jsem si představil, co všechno bychom díky němu mohli objevit, pocítil jsem příjemné mrazení v břiše.
Věděl jsem, že se znovu objeví. Vždyť sám řekl, že Eridanus sleduje. A až se tak stane… tak ten informační zdroj vytěžím až do mrtě, zajistím, aby mise mé lodi byla megaúspěšná a přelomnější, než se předpokládalo, než jsem si kdy sám vysnil.
Protože my jsme Vesmírná asociace!
Vytvořeno službou Webnode