Adventure never die!
Mise Eridanu
Série minipovídek z fikčního světa Vesmírné asociace, odehrávající se více než sedmdesát let před prvním dílem série, Světlem pulsaru. Ocitnete se v ní na Eridanu, první lodi, která byla schopná cestovat hyperprostorovými koridory, vypravěčem je její kapitán Gerard le Comp. Mým cílem nebylo pokrýt celou dvouletou misi a všechny peripetie, co se během ní posádce udály, ale doplnit pár bílých míst ve fikčním světě Vesmírné asociace.
1
Klečel jsem, prsty jsem zadíral do koberce, na prázdno jsem dávil.
Proč? Proč zrovna já?
Průzorem, za nímž se valila planeta Nový Eden, se do mé pracovny linulo měkké světlo. Byl jsem sám. Ale jako bych stále v koutu místnosti viděl mého návštěvníka. A slyšel slova, která pro mě byla sudbou.
Znovu jsem začal dávit, potom jsem se svalil na koberec a schoulil se do polohy plodu.
Vrátil jsem se v mysli o dva roky zpátky.
Do dne, kdy se mi splnil můj sen, kdy byla realita ještě v pořádku...
Stál jsem v centrále Eridanu, pod nohama jsem cítil vibrace jeho iontových motorů, zrak jsem upíral na průzor, za nímž se skvěla Země, matka nás lidí.
„Opustili jsme dok, kapitáne Compe,“ ozval se pilot.
„Dostaňte nás na bezpečnou vzdálenost od gravitační studny planety,“ přikázal jsem.
Cítil jsem nervozitu všech v centrále. Byla jako rozbouřený oceán: stačilo málo, jediná chyba, a mohlo nás to smést pod hladinu. To jsme si nemohli dovolit. Ne teď, kdy jsme byli na prahu triumfu lidstva, v okamžiku, kdy si podmaníme vesmír. Proto jsem se stal majákem v té bouři, ztělesněním klidu. A jím tišil ten oceán.
Pohledem jsem zkontroloval údaje na 3D obrazovce: do bezpečné vzdálenosti zbývalo deset tisíc kilometrů. Rozvážně jsem zamířil k velitelským panelům a přikurtoval se ke křeslu.
„Připravte se na otevření hyperprostorového koridoru k Proximě Centaury.“
„A… ano pane.“
Vlna se opět vzedmula.
Protože to bylo poprvé. Poprvé, co vlétne loď s posádkou do hyperprostorového koridoru. Předtím to byly jen sondy a drony s vmontovaným generátorem pro vstup.
„Máme to nejlepší plavidlo v historii,“ tišil jsem ten oceán. „Bezpečně nás odnese kamkoliv. Až na hranice našich snů.“
Prostor před přídí Eridanu se začal čeřit a deformovat, aby se nakonec proměnil v samotný vstup lemovaný všemi barvami duhy.
Bylo na čase, abychom zpřetrhali tu pupeční šňůru s matičkou Zemí.
„Veďte nás dovnitř. Za naším osudem.“
Proč? Proč zrovna já?
Průzorem, za nímž se valila planeta Nový Eden, se do mé pracovny linulo měkké světlo. Byl jsem sám. Ale jako bych stále v koutu místnosti viděl mého návštěvníka. A slyšel slova, která pro mě byla sudbou.
Znovu jsem začal dávit, potom jsem se svalil na koberec a schoulil se do polohy plodu.
Vrátil jsem se v mysli o dva roky zpátky.
Do dne, kdy se mi splnil můj sen, kdy byla realita ještě v pořádku...
Stál jsem v centrále Eridanu, pod nohama jsem cítil vibrace jeho iontových motorů, zrak jsem upíral na průzor, za nímž se skvěla Země, matka nás lidí.
„Opustili jsme dok, kapitáne Compe,“ ozval se pilot.
„Dostaňte nás na bezpečnou vzdálenost od gravitační studny planety,“ přikázal jsem.
Cítil jsem nervozitu všech v centrále. Byla jako rozbouřený oceán: stačilo málo, jediná chyba, a mohlo nás to smést pod hladinu. To jsme si nemohli dovolit. Ne teď, kdy jsme byli na prahu triumfu lidstva, v okamžiku, kdy si podmaníme vesmír. Proto jsem se stal majákem v té bouři, ztělesněním klidu. A jím tišil ten oceán.
Pohledem jsem zkontroloval údaje na 3D obrazovce: do bezpečné vzdálenosti zbývalo deset tisíc kilometrů. Rozvážně jsem zamířil k velitelským panelům a přikurtoval se ke křeslu.
„Připravte se na otevření hyperprostorového koridoru k Proximě Centaury.“
„A… ano pane.“
Vlna se opět vzedmula.
Protože to bylo poprvé. Poprvé, co vlétne loď s posádkou do hyperprostorového koridoru. Předtím to byly jen sondy a drony s vmontovaným generátorem pro vstup.
„Máme to nejlepší plavidlo v historii,“ tišil jsem ten oceán. „Bezpečně nás odnese kamkoliv. Až na hranice našich snů.“
Prostor před přídí Eridanu se začal čeřit a deformovat, aby se nakonec proměnil v samotný vstup lemovaný všemi barvami duhy.
Bylo na čase, abychom zpřetrhali tu pupeční šňůru s matičkou Zemí.
„Veďte nás dovnitř. Za naším osudem.“
2
Byl jsem zvědavý, co se mi bude první noc na palubě Eridanu zdát.
Bude to něco ze vzdálené minulosti? Možná okamžik, kdy ve svých osmi stojím po boku mého otce před čelním průzorem jeho výzkumné lodi, Persefony, a shlížím na trpasličí planetu Pluto, jíž dominuje Tombaugh Regio? A na sérii vzájemně propojených radioteleskopů Space Eye 2 na jeho orbitu? Anebo z přítomnosti, z tohoto památného dne, kdy Eridanus jako první loď s posádkou vstoupil do hyperprostorového koridoru a zamířil vstříc Proximě Centaury?
Vždyť se toho stalo tolik…
Loď při průletu utrpěla menší poškození levého iontového motoru. Robert Richard Korolis, mající podobné věci na starosti, chvíli šílel… a potom zaměstnal celý technický tým. A my mezitím zkoumali… a doufali. Jedna z planet tohoto červeného trpaslíka totiž obíhala v jeho obyvatelné zóně, dokonce bylo teoreticky možné, že je na jejím povrchu voda v kapalném skupenství. Jeremy Kwon, vedoucí astrobiologického úseku, byl jako na trní.
Ve Sluneční soustavě se život mimo Zemi nalézt nepodařilo. A to ani ve vysoce slibných podpovrchových oceánech Europy.
Co když bude planeta Proxima Centaury b jiná? Co když všechno změní?
Věděl jsem, že je to bláhovost. Nemohli bychom uspět tak rychle. Ale přesto jsem se dal strhnout nadšením ostatních. A taky jejich zklamáním. Proxima Centaury b byla jen fádní pustina, sterilizovaná rentgenovým zářením blízké trpasličí hvězdy. To byla realita.
Bylo také vysoce pravděpodobné, že můj první sen na palubě Eridanu bude úzkostný. Vždyť se toho mohlo tolik podělat… Třeba se mi bude zdát, jak utíkám koridory lodi, které se za mnou budou postupně hroutit… až mě vakuum vysaje do vesmíru, kde skonám.
Memento mori.
Místo toho jsem snil o tmavovlasém muži s pohlednou tváří. Neznal jsem ho. Přesto mi byl nějakým způsobem blízký, jako by snad byl svázán s mým životem. A já s tím jeho.
Shlížel na mě podivným pohledem. Možná nenávistným, kdo ví…. Sen vyprchal tak rychle…
Něco začalo znenáhla požírat jeho tělo. Nějaká stříbrná kovová hmota… Ne požírat, obalovat. Nakonec v ní zůstal uvězněný celý, vypadal jako nějaký robot ze starého sci-fi filmu. Napřáhl ke mně ruku zaťatou v pěst. Cosi v ní žhnulo, nějaká namodralá energie, snad plazma.
„Jsi jako zvratek na podlaze,“ vyřkl slova, která byla určená mně.
Vystřelil.
A já se probudil.
Chvíli jsem lapal po dechu, mysl stále ponořenou do toho snu, kolem mě tichá kajuta na Eridanu. A já bych přísahal, že jsem tam nebyl sám. Že jsem těsně poté, co jsem se probudil, spatřil číši siluetu, rýsující se proti hvězdám za průzorem…
Bude to něco ze vzdálené minulosti? Možná okamžik, kdy ve svých osmi stojím po boku mého otce před čelním průzorem jeho výzkumné lodi, Persefony, a shlížím na trpasličí planetu Pluto, jíž dominuje Tombaugh Regio? A na sérii vzájemně propojených radioteleskopů Space Eye 2 na jeho orbitu? Anebo z přítomnosti, z tohoto památného dne, kdy Eridanus jako první loď s posádkou vstoupil do hyperprostorového koridoru a zamířil vstříc Proximě Centaury?
Vždyť se toho stalo tolik…
Loď při průletu utrpěla menší poškození levého iontového motoru. Robert Richard Korolis, mající podobné věci na starosti, chvíli šílel… a potom zaměstnal celý technický tým. A my mezitím zkoumali… a doufali. Jedna z planet tohoto červeného trpaslíka totiž obíhala v jeho obyvatelné zóně, dokonce bylo teoreticky možné, že je na jejím povrchu voda v kapalném skupenství. Jeremy Kwon, vedoucí astrobiologického úseku, byl jako na trní.
Ve Sluneční soustavě se život mimo Zemi nalézt nepodařilo. A to ani ve vysoce slibných podpovrchových oceánech Europy.
Co když bude planeta Proxima Centaury b jiná? Co když všechno změní?
Věděl jsem, že je to bláhovost. Nemohli bychom uspět tak rychle. Ale přesto jsem se dal strhnout nadšením ostatních. A taky jejich zklamáním. Proxima Centaury b byla jen fádní pustina, sterilizovaná rentgenovým zářením blízké trpasličí hvězdy. To byla realita.
Bylo také vysoce pravděpodobné, že můj první sen na palubě Eridanu bude úzkostný. Vždyť se toho mohlo tolik podělat… Třeba se mi bude zdát, jak utíkám koridory lodi, které se za mnou budou postupně hroutit… až mě vakuum vysaje do vesmíru, kde skonám.
Memento mori.
Místo toho jsem snil o tmavovlasém muži s pohlednou tváří. Neznal jsem ho. Přesto mi byl nějakým způsobem blízký, jako by snad byl svázán s mým životem. A já s tím jeho.
Shlížel na mě podivným pohledem. Možná nenávistným, kdo ví…. Sen vyprchal tak rychle…
Něco začalo znenáhla požírat jeho tělo. Nějaká stříbrná kovová hmota… Ne požírat, obalovat. Nakonec v ní zůstal uvězněný celý, vypadal jako nějaký robot ze starého sci-fi filmu. Napřáhl ke mně ruku zaťatou v pěst. Cosi v ní žhnulo, nějaká namodralá energie, snad plazma.
„Jsi jako zvratek na podlaze,“ vyřkl slova, která byla určená mně.
Vystřelil.
A já se probudil.
Chvíli jsem lapal po dechu, mysl stále ponořenou do toho snu, kolem mě tichá kajuta na Eridanu. A já bych přísahal, že jsem tam nebyl sám. Že jsem těsně poté, co jsem se probudil, spatřil číši siluetu, rýsující se proti hvězdám za průzorem…
3
Vždycky jsem měl rád ženy.
A ženy měly rády mne. Jak by ne. Byl jsem úspěšný muž. Nejmladší velitel saturnské orbitální stanice Ring II. Znal jsem se s nejvýznamnějšími lidmi mé doby: s doktorem Casperem van Dykem, dvojnásobným laureátem Nobelovy ceny za fyziku, s Imanuelem Cruzem, Výkonným ředitelem Vesmírné asociace. Byl jsem nadprůměrně inteligentní. Dbal jsem o svou fyzičku…
Měl jsem mnoho známostí, mnoho milenek.
Dokud jsem se neseznámil se svou ženou, Suzanne. Ona byla tou, na niž jsem čekal, někým, komu jsem se chtěl plně odevzdat. Měli jsme spolu dceru, Jennifer… A já… já obě poté, co došlo k objevu hyperprostorových koridorů, opustil a vydal se na průzkum hlubin vesmíru.
Byli jsme na cestě teprve druhý týden. Ale jako by to byly měsíce. Najednou jsem začal fungovat v úplně jiném režimu. Přišlo mi, že je vše, co se na Zemi událo, nesmírně daleko, že žiju úplně jiný život. Že jsem volný, nesvázaný ničím, žádnými pouty: s Vesmírnou asociací a jejími megakorporacemi, se svou ženou a dcerou.
Měl jsem novou rodinu: posádku mé lodi, posádku Eridanu.
Stal jsem se pro ně nejvyšší autoritou. I kvůli tomu, že nebylo možné se spojit se Zemí. Jakkoliv.
Bylo to zvláštní, opojné, řekl bych.
A já tu narazil na svou femme fatale. Byla to má pobočnice, uhrančivá tmavovlasá kráska. Seznámil jsem se s ní už na Zemi, ale tam mi nepřišla nijak zajímavá. Byla jen součástí stáda. Ale tady, ve vesmíru, jako by najednou vykvetla. A já zjistil, že na ni ve volných chvílích myslím víc než na svou osiřelou rodinu na Zemi…
Snažil jsem se tomu vzdorovat. Práce – ta byla na podobné myšlenky tím nejlepším lékem.
Seděl jsem ve své pracovně, před sebou hlášení z technické sekce. Jako obvykle bylo plné nespokojených Korolisových výlevů. Problémy s reaktorem na studenou fůzi, problémy s pohonem, problémy s vysokofrekvenčním rušením uvnitř koridorového systému…
Když se na displeji přede mnou objevily křivky motorů Eridanu, ihned jsem začal myslet na jiné křivky...
Zavřel jsem hlášení a začal se věnovat něčemu výživnějšímu: probíral jsem se seznamem aktuálně dostupných světů, ke kterým dle prvních výpočtů Margaret de Werrové vede koridorová síť.
Tak jaký, jaký bude ten další z nich?
Nechal jsem počítač, ať ho zvolí…
A ženy měly rády mne. Jak by ne. Byl jsem úspěšný muž. Nejmladší velitel saturnské orbitální stanice Ring II. Znal jsem se s nejvýznamnějšími lidmi mé doby: s doktorem Casperem van Dykem, dvojnásobným laureátem Nobelovy ceny za fyziku, s Imanuelem Cruzem, Výkonným ředitelem Vesmírné asociace. Byl jsem nadprůměrně inteligentní. Dbal jsem o svou fyzičku…
Měl jsem mnoho známostí, mnoho milenek.
Dokud jsem se neseznámil se svou ženou, Suzanne. Ona byla tou, na niž jsem čekal, někým, komu jsem se chtěl plně odevzdat. Měli jsme spolu dceru, Jennifer… A já… já obě poté, co došlo k objevu hyperprostorových koridorů, opustil a vydal se na průzkum hlubin vesmíru.
Byli jsme na cestě teprve druhý týden. Ale jako by to byly měsíce. Najednou jsem začal fungovat v úplně jiném režimu. Přišlo mi, že je vše, co se na Zemi událo, nesmírně daleko, že žiju úplně jiný život. Že jsem volný, nesvázaný ničím, žádnými pouty: s Vesmírnou asociací a jejími megakorporacemi, se svou ženou a dcerou.
Měl jsem novou rodinu: posádku mé lodi, posádku Eridanu.
Stal jsem se pro ně nejvyšší autoritou. I kvůli tomu, že nebylo možné se spojit se Zemí. Jakkoliv.
Bylo to zvláštní, opojné, řekl bych.
A já tu narazil na svou femme fatale. Byla to má pobočnice, uhrančivá tmavovlasá kráska. Seznámil jsem se s ní už na Zemi, ale tam mi nepřišla nijak zajímavá. Byla jen součástí stáda. Ale tady, ve vesmíru, jako by najednou vykvetla. A já zjistil, že na ni ve volných chvílích myslím víc než na svou osiřelou rodinu na Zemi…
Snažil jsem se tomu vzdorovat. Práce – ta byla na podobné myšlenky tím nejlepším lékem.
Seděl jsem ve své pracovně, před sebou hlášení z technické sekce. Jako obvykle bylo plné nespokojených Korolisových výlevů. Problémy s reaktorem na studenou fůzi, problémy s pohonem, problémy s vysokofrekvenčním rušením uvnitř koridorového systému…
Když se na displeji přede mnou objevily křivky motorů Eridanu, ihned jsem začal myslet na jiné křivky...
Zavřel jsem hlášení a začal se věnovat něčemu výživnějšímu: probíral jsem se seznamem aktuálně dostupných světů, ke kterým dle prvních výpočtů Margaret de Werrové vede koridorová síť.
Tak jaký, jaký bude ten další z nich?
Nechal jsem počítač, ať ho zvolí…
4
Soustava Gliese 832 (1. část)
Mířili jsme do soustavy, která vyhrála mou malou počítačovou loterii.
Představa, co nás tam čeká, byla vcelku jasná. Hvězda spektrální třídy M, takzvaný červený trpaslík, s poloviční hmotností a průměrem než Slunce – to bylo srdce systému. Nás však ze všeho nejvíc zajímaly planety, hlavně ty potencionálně vhodné pro život. Z dřívějších měření bylo jasné, že se tu nachází přinejmenším jedna, byť na samé hranici obyvatelné zóny své mateřské hvězdy. Svět nazvaný Gliese 832c, Superzemě, na jejímž povrchu by se mohla nacházet voda v kapalném skupenství.
Existovala však naděje, že tu budou ještě další, dříve neobjevené světy, s menším průměrem a hustotou a s přívětivějšími podmínkami pro vznik života.
A jak se říká, naděje umírá poslední…
Strávili jsme více než tři týdny ve vesmíru, nyní se dostaneme do vzdálenosti šestnácti světelných let od Země. Dál, než kdy předtím.
Eridanus nebyl zrovna v nejlepší kondici. A ani členové posádky. I přes přísné psychologické a fyziologické testy jsme tu už měli dva případy celkového kolapsu organismu, obě osoby už byly v péči šéflékařky Ruslany Ivanchukové. A mě, neomezeného vládce všech 163 lidí na palubě, dál trápily noční můry.
Jsou to jen sny, říkal jsem si. Jen sny. Jen pitomé zatracené zlé sny. Nic víc.
Chvíli jsem si masíroval kořen nosu, poté jsem vstal z anatomicky tvarovaného křesla a alespoň na malou chvíli se zastavil ve „svatyni“ v rohu pracovny.
„Už tam budeme, tati,“ řekl jsem černošedé urně, hovící si na polici. Protože můj otec, starý vesmírný vlk, co prožil víc než půlku života na palubě kosmických lodí, se na tuhle misi vydal se mnou, byť ve značně zpopelněné podobě.
Neodpověděl. Samozřejmě. Jak by jen mohl. Jen se na mě usmíval ze své holofotografie.
Povzdechl jsem si a vešel do centrály, kde už všichni byli v plné práci, před hlavním průzorem se svíjel hyperprostorový koridor.
Zamířil jsem k velitelským panelům.
Pohledem jsem ještě zalétl k zadní části centrály, kde vedle sebe stáli dva blízcí přátelé: Jean Francois Lenoir, planetární geolog, a Jeremy Kwon, astrobiolog. Přesto se oba často dostávali do sporu. Lenoir byl ve svých odhadech velice střízlivý a opatrný, zatímco Kwon byl nezvladatelný optimista a idealista, který viděl život na každém vesmírném rohu, byť statistiky říkaly něco jiného.
Nikdo netušil, kde přesně se bude nacházet výstupní bod uvnitř tohoto systému. Byla to vždycky loterie. Tak kam, kam nás přitáhnou gravitační poměry, panující v soustavě Gliese 832?
Vzápětí jsme vystoupili z koridoru: v blízkosti chromosféry zdejší hvězdy, kde panoval pekelný žár…
Představa, co nás tam čeká, byla vcelku jasná. Hvězda spektrální třídy M, takzvaný červený trpaslík, s poloviční hmotností a průměrem než Slunce – to bylo srdce systému. Nás však ze všeho nejvíc zajímaly planety, hlavně ty potencionálně vhodné pro život. Z dřívějších měření bylo jasné, že se tu nachází přinejmenším jedna, byť na samé hranici obyvatelné zóny své mateřské hvězdy. Svět nazvaný Gliese 832c, Superzemě, na jejímž povrchu by se mohla nacházet voda v kapalném skupenství.
Existovala však naděje, že tu budou ještě další, dříve neobjevené světy, s menším průměrem a hustotou a s přívětivějšími podmínkami pro vznik života.
A jak se říká, naděje umírá poslední…
Strávili jsme více než tři týdny ve vesmíru, nyní se dostaneme do vzdálenosti šestnácti světelných let od Země. Dál, než kdy předtím.
Eridanus nebyl zrovna v nejlepší kondici. A ani členové posádky. I přes přísné psychologické a fyziologické testy jsme tu už měli dva případy celkového kolapsu organismu, obě osoby už byly v péči šéflékařky Ruslany Ivanchukové. A mě, neomezeného vládce všech 163 lidí na palubě, dál trápily noční můry.
Jsou to jen sny, říkal jsem si. Jen sny. Jen pitomé zatracené zlé sny. Nic víc.
Chvíli jsem si masíroval kořen nosu, poté jsem vstal z anatomicky tvarovaného křesla a alespoň na malou chvíli se zastavil ve „svatyni“ v rohu pracovny.
„Už tam budeme, tati,“ řekl jsem černošedé urně, hovící si na polici. Protože můj otec, starý vesmírný vlk, co prožil víc než půlku života na palubě kosmických lodí, se na tuhle misi vydal se mnou, byť ve značně zpopelněné podobě.
Neodpověděl. Samozřejmě. Jak by jen mohl. Jen se na mě usmíval ze své holofotografie.
Povzdechl jsem si a vešel do centrály, kde už všichni byli v plné práci, před hlavním průzorem se svíjel hyperprostorový koridor.
Zamířil jsem k velitelským panelům.
Pohledem jsem ještě zalétl k zadní části centrály, kde vedle sebe stáli dva blízcí přátelé: Jean Francois Lenoir, planetární geolog, a Jeremy Kwon, astrobiolog. Přesto se oba často dostávali do sporu. Lenoir byl ve svých odhadech velice střízlivý a opatrný, zatímco Kwon byl nezvladatelný optimista a idealista, který viděl život na každém vesmírném rohu, byť statistiky říkaly něco jiného.
Nikdo netušil, kde přesně se bude nacházet výstupní bod uvnitř tohoto systému. Byla to vždycky loterie. Tak kam, kam nás přitáhnou gravitační poměry, panující v soustavě Gliese 832?
Vzápětí jsme vystoupili z koridoru: v blízkosti chromosféry zdejší hvězdy, kde panoval pekelný žár…
5
Soustava Gliese 832 (2. část)
„Aktivujte štít průzoru!“ vykřikl jsem, když centrálu zalilo oslnivé světlo, ještě v tom okamžiku jsem pevně sevřel víčka a skryl se za velitelskými panely.
Uslyšel jsem výkřik. Někdo z osádky centrály zřejmě nebyl tak pohotový jako já.
Klepl jsem do displeje mikropočítače na mém levém zápěstí: „Ruslano, máme tu lékařskou pohotovost!“
Vzápětí štít zapadl na své místo. Centrála se ponořila do pološera, jemuž vládla jen extaticky blikající nouzová světla v jejích rozích.
„Řítíme se přímo do nitra hvězdy!“ křičel pilot, Nikolaj Marčenko, rodák ze Sevastopolu.
„Brzdící motory! Otočte nás o třicet stupňů a pak na plný výkon pryč!“
„Venku je teplota přes tři tisíce Kelvinů!“ hlásil Robert Richard Korolis od technických panelů. „Svrchní plátování trupu se začíná odpařovat. Pokud rychle nezmizíme, bude z nás za okamžik pochodeň!“
Vteřina.
Viděl jsem se, jak držím urnu s ostatky otce, a jak společně s ní kráčím do hladového chřtánu hvězdy, jak se pomalu měním v popel a mísím se s popelem mého otce. Kdysi jsem z něho vzešel a nyní se opět stáváme jednotou.
Prach jsi a v prach se navrátíš…
„Překonáváme gravitační studnu červeného trpaslíka!“ ozval se Marčenko. Radostně zavýskl.
„Obraz!“ poručil jsem obsluze senzorického.
3D obrazovka po mé levici zablikala a ukázala rudou hvězdu, z jejíhož dosahu jsme se pomalu vzdalovali.
Chvíli jsem sledoval smyčky jejích protuberancí.
Málem nás ta malá mrcha dostala!
Roztřásl jsem se, byť jsem se to snažil před svými lidmi maskovat. Teprve teď, když už bylo po všem, mi došlo, jak blízko jsme byli totální katastrofě. Cestování hyperprostorovými koridory bude zřejmě nebezpečnější, než jsme si mysleli. Nikdo totiž netušil, že se výstupní bod může utvořit tak blízko hvězdě.
„Proveďte detailní skeny systému!“ přikázal jsem a pohlédl na Lenoira a Kwona. „V 15:00 standardního času se koná brífink. Vezměte s sebou i své asistenty.“
S tím jsem odešel z centrály.
Uslyšel jsem výkřik. Někdo z osádky centrály zřejmě nebyl tak pohotový jako já.
Klepl jsem do displeje mikropočítače na mém levém zápěstí: „Ruslano, máme tu lékařskou pohotovost!“
Vzápětí štít zapadl na své místo. Centrála se ponořila do pološera, jemuž vládla jen extaticky blikající nouzová světla v jejích rozích.
„Řítíme se přímo do nitra hvězdy!“ křičel pilot, Nikolaj Marčenko, rodák ze Sevastopolu.
„Brzdící motory! Otočte nás o třicet stupňů a pak na plný výkon pryč!“
„Venku je teplota přes tři tisíce Kelvinů!“ hlásil Robert Richard Korolis od technických panelů. „Svrchní plátování trupu se začíná odpařovat. Pokud rychle nezmizíme, bude z nás za okamžik pochodeň!“
Vteřina.
Viděl jsem se, jak držím urnu s ostatky otce, a jak společně s ní kráčím do hladového chřtánu hvězdy, jak se pomalu měním v popel a mísím se s popelem mého otce. Kdysi jsem z něho vzešel a nyní se opět stáváme jednotou.
Prach jsi a v prach se navrátíš…
„Překonáváme gravitační studnu červeného trpaslíka!“ ozval se Marčenko. Radostně zavýskl.
„Obraz!“ poručil jsem obsluze senzorického.
3D obrazovka po mé levici zablikala a ukázala rudou hvězdu, z jejíhož dosahu jsme se pomalu vzdalovali.
Chvíli jsem sledoval smyčky jejích protuberancí.
Málem nás ta malá mrcha dostala!
Roztřásl jsem se, byť jsem se to snažil před svými lidmi maskovat. Teprve teď, když už bylo po všem, mi došlo, jak blízko jsme byli totální katastrofě. Cestování hyperprostorovými koridory bude zřejmě nebezpečnější, než jsme si mysleli. Nikdo totiž netušil, že se výstupní bod může utvořit tak blízko hvězdě.
„Proveďte detailní skeny systému!“ přikázal jsem a pohlédl na Lenoira a Kwona. „V 15:00 standardního času se koná brífink. Vezměte s sebou i své asistenty.“
S tím jsem odešel z centrály.
6
Soustava Gliese 832 (3. část)
„Je to jasná volba, kapitáne,“ řekl mi Jeremy Kwon, vedle něho stál jeho asistent, mladý Číňan jménem Čchang. „Zamíříme ke Gejzíru.“
Gejzír.
Tak takhle nazval onen snový svět, který jsme tu objevili.
Gejzír. Gejzír plný života. Alespoň v Kwonových optimistických představách.
„Vše na něm je tak dokonalé,“ nechal se slyšet ihned, jakmile v konferenční místnosti započal brífink, samotná terestrická planeta, kterou jsme objevili přímo uprostřed obyvatelné zóny hvězdy Gliese 832, rotovala nad výstupem holopočítače. „Má velikost zhruba devět desetin zemského průměru, čímž se po téhle stránce rovná Venuši, ovšem má vyšší hustotu, takže gravitace na jejím povrchu bude dosahovat příjemné 1G. Má velký měsíc, podobný tomu našemu, který stabilizuje její rotační osu. Voda v kapalném skupenství zabírá skoro polovinu planety, má dusíkokyslíkovou atmosféru…“
„Ten svět je z geologického hlediska příliš mladý,“ tišil jeho optimismus Lenoir. „Kdo ví, zda na něm byl vůbec nastartován motor evoluce…“
„I přesto,“ probodl ho Kwon pohledem. „Je dokonalý. Dokonalejší než tohle.“
Nad výstupem holopočítače se objevil svět známý jako Gliese 832c, Superzemě na samé hranici obyvatelné zóny. I na jejím povrchu byla voda, ovšem ji bylo velice poskrovnu, zejména v polárních oblastech. Navíc díky rozměrům a hustotě na ní vládla nepříjemná gravitace, rovnající se dvěma až třem G. A v její atmosféře bylo příliš vzácných plynů, skoro žádný kyslík… Nezdálo se, že by mohla být dobrou hostitelkou života.
Další světy v systému pak byly stoprocentně mrtvé. Malá planeta blízká své hvězdě, spalovaná jejími nemilosrdnými paprsky, Jupiteru podobná plynná planeta Gliese 832a, detekovaná pomocí nepřímých metod už kdysi dávno ze země, a potom několik ledových obrů, následovala tělesa zdejšího Kuiperova pásu.
Bylo tedy rozhodnuto.
Jak řekl Jeremy Kwon, zamíříme ke Gejzíru.
„Sestavte výsadek, Jeremy,“ přikázal jsem. „Za dvě hodiny odstartuje raketoplán. I se mnou na palubě.“
Protože pokud to skutečně bude Gejzír života, chtěl jsem tam být, až začne tryskat…
Gejzír.
Tak takhle nazval onen snový svět, který jsme tu objevili.
Gejzír. Gejzír plný života. Alespoň v Kwonových optimistických představách.
„Vše na něm je tak dokonalé,“ nechal se slyšet ihned, jakmile v konferenční místnosti započal brífink, samotná terestrická planeta, kterou jsme objevili přímo uprostřed obyvatelné zóny hvězdy Gliese 832, rotovala nad výstupem holopočítače. „Má velikost zhruba devět desetin zemského průměru, čímž se po téhle stránce rovná Venuši, ovšem má vyšší hustotu, takže gravitace na jejím povrchu bude dosahovat příjemné 1G. Má velký měsíc, podobný tomu našemu, který stabilizuje její rotační osu. Voda v kapalném skupenství zabírá skoro polovinu planety, má dusíkokyslíkovou atmosféru…“
„Ten svět je z geologického hlediska příliš mladý,“ tišil jeho optimismus Lenoir. „Kdo ví, zda na něm byl vůbec nastartován motor evoluce…“
„I přesto,“ probodl ho Kwon pohledem. „Je dokonalý. Dokonalejší než tohle.“
Nad výstupem holopočítače se objevil svět známý jako Gliese 832c, Superzemě na samé hranici obyvatelné zóny. I na jejím povrchu byla voda, ovšem ji bylo velice poskrovnu, zejména v polárních oblastech. Navíc díky rozměrům a hustotě na ní vládla nepříjemná gravitace, rovnající se dvěma až třem G. A v její atmosféře bylo příliš vzácných plynů, skoro žádný kyslík… Nezdálo se, že by mohla být dobrou hostitelkou života.
Další světy v systému pak byly stoprocentně mrtvé. Malá planeta blízká své hvězdě, spalovaná jejími nemilosrdnými paprsky, Jupiteru podobná plynná planeta Gliese 832a, detekovaná pomocí nepřímých metod už kdysi dávno ze země, a potom několik ledových obrů, následovala tělesa zdejšího Kuiperova pásu.
Bylo tedy rozhodnuto.
Jak řekl Jeremy Kwon, zamíříme ke Gejzíru.
„Sestavte výsadek, Jeremy,“ přikázal jsem. „Za dvě hodiny odstartuje raketoplán. I se mnou na palubě.“
Protože pokud to skutečně bude Gejzír života, chtěl jsem tam být, až začne tryskat…
7
Soustava Gliese 832 (4. část)
Gejzír vyschl dřív, než jsme na něm stanuli.
Alespoň tedy pro mě.
Seděl jsem v kokpitu raketoplánu typu StarExplorer a shlížel jsem na planetu, valící se pode mnou. Jistě, její modrozelený světový oceán byl pompézní, podle všeho by se do něj vešly všechny pozemské hned dvakrát (byl totiž mnohem hlubší), ale pevniny… pevniny byly jen pustinou. Vyschlým zřídlem, vyschlým gejzírem.
„Ty oceány mohou být plné života,“ říkal mi Jeremy Kwon vzrušeně, když před námi planeta bytněla. „A možná i samotné pevniny, byť se jeví jako poušť. Zdejší biomasa totiž může být složena jen z bakterií.“
Věděl jsem, že je Jeremy optimista (já byl po většinu svého života realista a pragmatik), ale občas jsem se od něho nechal rád nakazit. Možná i proto jsem původně (po prvních skenech a brífinku) čekal mnohem víc. Druhou Zemi. Jasné stopy vegetace. Ne Mars s oceánem.
Nicméně i tak bylo nutné ten „Mars s oceánem“ prozkoumat. Když uděláte A, musíte udělat i B…
„Sestupte k oblasti T1,“ přikázal jsem Colletimu, pilotovi raketoplánu ERIDANUS 2.
T1, T2 a T3.
Takhle jsme nazvali vybrané lokality na povrchu Gejzíru. T1, místo, které jsme chtěli prozkoumat ze všeho nejdříve, se nacházelo v rovníkové oblasti planety, blízko geologicky aktivního zlomu, takže tam vyvěrala spousta horkých pramenů a vřídel.
Ideální místo pro život, jak se nechal slyšet Jeremy.
Raketoplán, předtím visící na polární orbitě Gejzíru, začal klesat vstříc jeho atmosféře – když všechny kontrolky na panelech před námi zrudly a stroj se bláznivě rozhoupal.
Dřív, než jsem si stačil udělat přehled o situaci, mi panel vybuchl do obličeje. Tvář mě příšerně pálila, na chvíli jsem dokonce přišel o zrak. To už mě silné ruce odpoutávaly od křesla kopilota a táhly mě do výsadkové části raketoplánu. Když jsem prozřel, spatřil jsem brunátnou tvář velitele bezpečnosti na Eridanu, Edmunda Santiniho, bývalého mariňáka z elitní jednotky Serpents.
Táhl mě k záchrannému modulu (jedinému modulu, který měl raketoplán typu StarExplorer k dispozici), klel přitom a funěl. Přestože měl aktivované magnetické boty skafandru, netušil jsem, jak může být toho vskutku heroického výkonu schopný – na palubě totiž v těch chvílích úřadovalo vysoké G.
Otevřel se přede mnou chřtán modulu. Naběhly jeho systémy.
Santini mě stále ještě napůl ochromeného vstrčil dovnitř. Pásy modulu mě takřka mateřsky objaly.
Dřív, než se za mnou uzavřel a já byl vystřelen do prostoru, jsem ještě zaslechl poslední Santiniho slova. „Vy musíte přežít, kapitáne Compe.“
Alespoň tedy pro mě.
Seděl jsem v kokpitu raketoplánu typu StarExplorer a shlížel jsem na planetu, valící se pode mnou. Jistě, její modrozelený světový oceán byl pompézní, podle všeho by se do něj vešly všechny pozemské hned dvakrát (byl totiž mnohem hlubší), ale pevniny… pevniny byly jen pustinou. Vyschlým zřídlem, vyschlým gejzírem.
„Ty oceány mohou být plné života,“ říkal mi Jeremy Kwon vzrušeně, když před námi planeta bytněla. „A možná i samotné pevniny, byť se jeví jako poušť. Zdejší biomasa totiž může být složena jen z bakterií.“
Věděl jsem, že je Jeremy optimista (já byl po většinu svého života realista a pragmatik), ale občas jsem se od něho nechal rád nakazit. Možná i proto jsem původně (po prvních skenech a brífinku) čekal mnohem víc. Druhou Zemi. Jasné stopy vegetace. Ne Mars s oceánem.
Nicméně i tak bylo nutné ten „Mars s oceánem“ prozkoumat. Když uděláte A, musíte udělat i B…
„Sestupte k oblasti T1,“ přikázal jsem Colletimu, pilotovi raketoplánu ERIDANUS 2.
T1, T2 a T3.
Takhle jsme nazvali vybrané lokality na povrchu Gejzíru. T1, místo, které jsme chtěli prozkoumat ze všeho nejdříve, se nacházelo v rovníkové oblasti planety, blízko geologicky aktivního zlomu, takže tam vyvěrala spousta horkých pramenů a vřídel.
Ideální místo pro život, jak se nechal slyšet Jeremy.
Raketoplán, předtím visící na polární orbitě Gejzíru, začal klesat vstříc jeho atmosféře – když všechny kontrolky na panelech před námi zrudly a stroj se bláznivě rozhoupal.
Dřív, než jsem si stačil udělat přehled o situaci, mi panel vybuchl do obličeje. Tvář mě příšerně pálila, na chvíli jsem dokonce přišel o zrak. To už mě silné ruce odpoutávaly od křesla kopilota a táhly mě do výsadkové části raketoplánu. Když jsem prozřel, spatřil jsem brunátnou tvář velitele bezpečnosti na Eridanu, Edmunda Santiniho, bývalého mariňáka z elitní jednotky Serpents.
Táhl mě k záchrannému modulu (jedinému modulu, který měl raketoplán typu StarExplorer k dispozici), klel přitom a funěl. Přestože měl aktivované magnetické boty skafandru, netušil jsem, jak může být toho vskutku heroického výkonu schopný – na palubě totiž v těch chvílích úřadovalo vysoké G.
Otevřel se přede mnou chřtán modulu. Naběhly jeho systémy.
Santini mě stále ještě napůl ochromeného vstrčil dovnitř. Pásy modulu mě takřka mateřsky objaly.
Dřív, než se za mnou uzavřel a já byl vystřelen do prostoru, jsem ještě zaslechl poslední Santiniho slova. „Vy musíte přežít, kapitáne Compe.“
8
Soustava Gliese 832 (5. část)
Přežil jsem.
Klesal jsem do husté atmosféry Gejzíru, která záchranným modulem z raketoplánu zle smýkala. V jednu chvíli jsem se obával, že jeho plátování přece jen povolí a on se rozpadne. A společně s ním i já, stanu se navždy součástí té prokleté planety, možná prvním životem, který měl tu čest ji poznat – a pak na ní zařvat dřív, než se vůbec dotkne jejího podělaného pustého povrchu.
Bláznivě jsem se rozchechtal, kontrolky přede mnou tančily čardáš. Pohled se mi rozmazal, všechno se zbláznilo, modul se rozklepal jako ratlík. A já… já najednou myslel na svou ženu Suzanne a na naši dceru, Jennifer.
Přišlo mi, jako bych znovu viděl manželku, jak leží po porodu na nemocničním lůžku, přes ni se klene pás s diagnostickými přístroji. Svírá dceru, malý růžový uzlíček života. Její prstíčky jsou tak drobounké. Dotýkám se jich. Je to tak… dokonalé. Je to část mě, já ji pomohl stvořit.
To je život.
Největší dar vesmíru.
Cítil jsem, jak mi po tváři kane slza.
Potom se modul střetl s povrchem Gejzíru. Drtivě. Na okamžik všechno uvnitř pohaslo. A já si myslel, že jsem mrtvý, že je to definitivní konec.
Suzanne, Jennifer… Miluju vás… V té chvíli to bylo tak prosté, tak zřejmé… Skutečně člověku v okamžiku smrti dojde, co je v jeho životě vlastně doopravdy důležité?
Osvětlení uvnitř modulu náhle zaplálo – měl jsem pocit, že mi vypálí sítnici. Rychle jsem si upevnil helmu skafandru (Gejzír se sice podle původních dat jevil jako ráj, ale v takovém ráji mohli existovat viry, které by byly schopné mě na místě zabít – tedy pokud budu na okamžik opět věřit Kwonovu optimismu) a zadal jsem pokyn k jeho otevření.
Pomalu jsem se vysoukal ven, do zvláštního přízračně narudlého světla. Rozhlédl jsem se. Přistál jsem v nějakém mělkém miskovitém údolí, opodál se tyčilo rozsáhlé rozeklané pohoří.
Vzhlédl jsem k nebi, hledal jsem stopy po raketoplánu. Pokud se rozpadl v atmosféře, musel bych to vidět. A pokud dopadl, z kráteru by se jistě kouřilo.
Nic jsem však nespatřil. Nevím proč, ale zklamalo mě to, znejistělo.
Protože jsem byl sám a ztracený.
„Gerarde…“
A navíc bych přísahal, že mě vítr, prohánějící se nad planinou, volá jménem…
Klesal jsem do husté atmosféry Gejzíru, která záchranným modulem z raketoplánu zle smýkala. V jednu chvíli jsem se obával, že jeho plátování přece jen povolí a on se rozpadne. A společně s ním i já, stanu se navždy součástí té prokleté planety, možná prvním životem, který měl tu čest ji poznat – a pak na ní zařvat dřív, než se vůbec dotkne jejího podělaného pustého povrchu.
Bláznivě jsem se rozchechtal, kontrolky přede mnou tančily čardáš. Pohled se mi rozmazal, všechno se zbláznilo, modul se rozklepal jako ratlík. A já… já najednou myslel na svou ženu Suzanne a na naši dceru, Jennifer.
Přišlo mi, jako bych znovu viděl manželku, jak leží po porodu na nemocničním lůžku, přes ni se klene pás s diagnostickými přístroji. Svírá dceru, malý růžový uzlíček života. Její prstíčky jsou tak drobounké. Dotýkám se jich. Je to tak… dokonalé. Je to část mě, já ji pomohl stvořit.
To je život.
Největší dar vesmíru.
Cítil jsem, jak mi po tváři kane slza.
Potom se modul střetl s povrchem Gejzíru. Drtivě. Na okamžik všechno uvnitř pohaslo. A já si myslel, že jsem mrtvý, že je to definitivní konec.
Suzanne, Jennifer… Miluju vás… V té chvíli to bylo tak prosté, tak zřejmé… Skutečně člověku v okamžiku smrti dojde, co je v jeho životě vlastně doopravdy důležité?
Osvětlení uvnitř modulu náhle zaplálo – měl jsem pocit, že mi vypálí sítnici. Rychle jsem si upevnil helmu skafandru (Gejzír se sice podle původních dat jevil jako ráj, ale v takovém ráji mohli existovat viry, které by byly schopné mě na místě zabít – tedy pokud budu na okamžik opět věřit Kwonovu optimismu) a zadal jsem pokyn k jeho otevření.
Pomalu jsem se vysoukal ven, do zvláštního přízračně narudlého světla. Rozhlédl jsem se. Přistál jsem v nějakém mělkém miskovitém údolí, opodál se tyčilo rozsáhlé rozeklané pohoří.
Vzhlédl jsem k nebi, hledal jsem stopy po raketoplánu. Pokud se rozpadl v atmosféře, musel bych to vidět. A pokud dopadl, z kráteru by se jistě kouřilo.
Nic jsem však nespatřil. Nevím proč, ale zklamalo mě to, znejistělo.
Protože jsem byl sám a ztracený.
„Gerarde…“
A navíc bych přísahal, že mě vítr, prohánějící se nad planinou, volá jménem…
9
Soustava Gliese 832 (6. část)
Věděl jsem, jak přežít v nehostinné pustině. Naučili mě to. V Ozbrojených složkách Vesmírné asociace.
Prošel jsem vojenským výcvikem. Stejně jako můj otec a před ním jeho otec. Byla to rodinná tradice. Můj děda byl tím, kdo to z nás dotáhl nejdál. Generál Patrice le Comp, muž, který vedl korporátní armádu během surovinové krize v polovině jednadvacátého století. Zakončil díky ní všechny lokální válečné konflikty, co v té době stravovaly svět. Nicméně i můj otec vyšplhal po hodnostním žebříčku poměrně dost vysoko: Ozbrojené složky opustil coby major, aby se posléze stal kapitánem asociační průzkumné lodi Hydra.
Já to dotáhl na pouhého poručíka, na rozdíl od otce jsem měl však na kontě několik bojových zářezů: mimojiné jsem se účastnil operací proti nezpůsobilým spotřebitelům v Sonorské poušti. Tehdy jsme tam rozdrtili jejich směšnou komunitu, odmítající konzum a spotřebitelské hodnoty, přivedli jsme je zpět do vstřícné náruče asociačních megakorporací.
A já nezakusil jen vítězství, ale i pustinu.
Smrtonosná Sonorská poušť se velice podobala povrchu Gejzíru, po němž jsem se už čtvrtým dnem vláčel. Neměl jsem na vybranou. Místo, kde modul přistál, se totiž ukázalo jako značně nestabilní: během poledne stoupla teplota natolik, že z povrchu začaly vyvěrat mohutné sloupce plynu.
Vymontoval jsem tedy z modulu maják (stále jsem doufal, že mě dokáže Eridanus nalézt) a vydal se do domnělého bezpečí, k pohoří rýsujícímu se na obzoru.
Trmácel jsem se a tajně jsem doufal, že brzy uvidím raketoplán, jak klesá atmosférou a letí pro mě.
Jenže se to nestalo.
Byl jsem zatraceně sám.
Udělal jsem další krok (s postupem času byly stále těžší a těžší), když se pode mnou náhle probořila krusta, kryjící povrch. Vykřikl jsem. Letěl jsem dolů, do temnoty.
V poslední chvíli jsem aktivoval trysky skafandru. Nebyly dost silné na to, aby mě vytáhly nahoru (bohužel, jatpack zůstal v raketoplánu), zato zbrzdily a stabilizovaly můj pád. I přesto nebyl střet se zemí právě milosrdný.
Chvíli jsem lapal po dechu, bolest ovládla moje tělo, hledí helmy zobrazilo záznamy o poškozeních. Naštěstí nedošlo k narušení vzduchových trubic ani k úniku kyslíku, nicméně energie skafandru poklesla na kritickou úroveň.
Pomalu jsem se hrabal na nohy. Ocitl jsem se v nějaké větší kaverně. Pohlédl jsem vzhůru, kde jsem ve výšce více než padesáti metrů spatřil otvor, jímž jsem sem dolů propadl. Jak se, kruci, dostanu zpátky nahoru?
Náhle jsem poblíž sebe zaznamenal pohyb. Otočil jsem se: a zjistil jsem, že tam nejsem sám.
Prošel jsem vojenským výcvikem. Stejně jako můj otec a před ním jeho otec. Byla to rodinná tradice. Můj děda byl tím, kdo to z nás dotáhl nejdál. Generál Patrice le Comp, muž, který vedl korporátní armádu během surovinové krize v polovině jednadvacátého století. Zakončil díky ní všechny lokální válečné konflikty, co v té době stravovaly svět. Nicméně i můj otec vyšplhal po hodnostním žebříčku poměrně dost vysoko: Ozbrojené složky opustil coby major, aby se posléze stal kapitánem asociační průzkumné lodi Hydra.
Já to dotáhl na pouhého poručíka, na rozdíl od otce jsem měl však na kontě několik bojových zářezů: mimojiné jsem se účastnil operací proti nezpůsobilým spotřebitelům v Sonorské poušti. Tehdy jsme tam rozdrtili jejich směšnou komunitu, odmítající konzum a spotřebitelské hodnoty, přivedli jsme je zpět do vstřícné náruče asociačních megakorporací.
A já nezakusil jen vítězství, ale i pustinu.
Smrtonosná Sonorská poušť se velice podobala povrchu Gejzíru, po němž jsem se už čtvrtým dnem vláčel. Neměl jsem na vybranou. Místo, kde modul přistál, se totiž ukázalo jako značně nestabilní: během poledne stoupla teplota natolik, že z povrchu začaly vyvěrat mohutné sloupce plynu.
Vymontoval jsem tedy z modulu maják (stále jsem doufal, že mě dokáže Eridanus nalézt) a vydal se do domnělého bezpečí, k pohoří rýsujícímu se na obzoru.
Trmácel jsem se a tajně jsem doufal, že brzy uvidím raketoplán, jak klesá atmosférou a letí pro mě.
Jenže se to nestalo.
Byl jsem zatraceně sám.
Udělal jsem další krok (s postupem času byly stále těžší a těžší), když se pode mnou náhle probořila krusta, kryjící povrch. Vykřikl jsem. Letěl jsem dolů, do temnoty.
V poslední chvíli jsem aktivoval trysky skafandru. Nebyly dost silné na to, aby mě vytáhly nahoru (bohužel, jatpack zůstal v raketoplánu), zato zbrzdily a stabilizovaly můj pád. I přesto nebyl střet se zemí právě milosrdný.
Chvíli jsem lapal po dechu, bolest ovládla moje tělo, hledí helmy zobrazilo záznamy o poškozeních. Naštěstí nedošlo k narušení vzduchových trubic ani k úniku kyslíku, nicméně energie skafandru poklesla na kritickou úroveň.
Pomalu jsem se hrabal na nohy. Ocitl jsem se v nějaké větší kaverně. Pohlédl jsem vzhůru, kde jsem ve výšce více než padesáti metrů spatřil otvor, jímž jsem sem dolů propadl. Jak se, kruci, dostanu zpátky nahoru?
Náhle jsem poblíž sebe zaznamenal pohyb. Otočil jsem se: a zjistil jsem, že tam nejsem sám.
10
Soustava Gliese 832 (7. část)
Proti mně stála humanoidní postava. Neviděl jsem žádný detail jejího těla, jen nekonečnou čerň. Myslel jsem, že za to může šero, které vládlo kaverně, ale když vykročila směrem ke mně a dostala se blíž ke kuželu světla, co dovnitř pronikalo otvorem v povrchové krustě planety, došlo mi, že je z té černi utkaná.
„Hledáš tu život, ale tady žádný není,“ zarezonoval kavernou její hlas. Zněl zvláštně, jakoby elektronicky.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se. „Já… jsem člověk. Lidská bytost z planety Země. Gerard le Comp, kapitán lodi…“
„Eridanus. Vím.“
„Jak?“ užasl jsem.
„Sleduji vás.“
Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Panebože! Vzpomněl jsem si na svou první noc na Eridanu, jak mě trápila podivná noční můra, já se probudil a měl pocit, že je se mnou někdo v mé kajutě, dokonce bych přísahal, že jsem viděl siluetu, rýsující se proti průzoru.
Byla to právě tato entita?
Tu myšlenku nahradila další, stejně vzrušující. Tohle byl první kontakt s mimozemskou bytostí. Co by za to dal Jeremy Kwon! Dozajista by se zbláznil blahem.
Chvíli jsem na toho cizince hleděl. „Tvrdíš, že tu není život, ale přitom jsi tu se mnou ty.“
„Jak víš, že jsem živý?“ řekl mi ten tvor. „Možná jen život předstírám.“
Vykročil jsem k němu. Ustoupil do stínů. Už jsem ho vnímal jen stěží.
„Některé věci jsou skryté, nejsou zcela zřejmé,“ promlouval ke mně. „V dokonalosti není krása. Naopak, nedokonalost je jí prostoupena.“
Hlas té bytosti jakoby se pomalu vytrácel do ztracena.
„Počkej!“ vykřikl jsem. „Počkej!“
Vyrazil jsem za tím tvorem: jako bych narazil do zdi. Odmrštilo mě to stranou, tvrdě jsem dopadl na zem. Všechno mě bolelo. Najednou mě obklopila tma. Zmateně jsem tápal kolem sebe jako bych byl stižen slepotou.
„Kapitáne!“
Poznával jsem ten hlas. Patřil Jeremymu Kwonovi. Zorné pole se mi začalo rozšiřovat: spatřil jsem ho, jak se nade mnou sklání; stejně jako já byl oděný do skafandru. V zátiší za ním stáli jeho asistent Čchang a velitel bezpečnosti Santini. Tvářil se zkroušeně.
„Panebože!“ hlesl jsem. „Vy žijete!“
„Raketoplán se nám nakonec podařilo stabilizovat,“ vysvětlil Kwon. „Od té doby pátráme po vás a po modulu. Až dnes se nám podařilo zachytit váš maják. Zřejmě nefungoval tak, jak měl.“
„Omlouvám se, kapitáne,“ kál se Santini. „Jednal jsem zbrkle, málem jsem vás zabil.“
Ignoroval jsem ho. „Kde je?“
„Kdo?“ zajímal se Kwon.
„Ten tvor, co tu byl se mnou.“
„Gerarde… jste tu sám.“
Otočili se. Svítilny, integrované do jejich skafandrů, ozářily jen kolmé skalní stěny.
„Nejspíš jste halucinoval,“ pravil Kwon soucitně. „Při tom pádu jste utrpěl lehký otřes mozku.“
Mohla to být pravda. Jenže někde uvnitř jsem tušil, že tu ten tvor se mnou doopravdy byl.
„Hledáš tu život, ale tady žádný není,“ zarezonoval kavernou její hlas. Zněl zvláštně, jakoby elektronicky.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se. „Já… jsem člověk. Lidská bytost z planety Země. Gerard le Comp, kapitán lodi…“
„Eridanus. Vím.“
„Jak?“ užasl jsem.
„Sleduji vás.“
Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Panebože! Vzpomněl jsem si na svou první noc na Eridanu, jak mě trápila podivná noční můra, já se probudil a měl pocit, že je se mnou někdo v mé kajutě, dokonce bych přísahal, že jsem viděl siluetu, rýsující se proti průzoru.
Byla to právě tato entita?
Tu myšlenku nahradila další, stejně vzrušující. Tohle byl první kontakt s mimozemskou bytostí. Co by za to dal Jeremy Kwon! Dozajista by se zbláznil blahem.
Chvíli jsem na toho cizince hleděl. „Tvrdíš, že tu není život, ale přitom jsi tu se mnou ty.“
„Jak víš, že jsem živý?“ řekl mi ten tvor. „Možná jen život předstírám.“
Vykročil jsem k němu. Ustoupil do stínů. Už jsem ho vnímal jen stěží.
„Některé věci jsou skryté, nejsou zcela zřejmé,“ promlouval ke mně. „V dokonalosti není krása. Naopak, nedokonalost je jí prostoupena.“
Hlas té bytosti jakoby se pomalu vytrácel do ztracena.
„Počkej!“ vykřikl jsem. „Počkej!“
Vyrazil jsem za tím tvorem: jako bych narazil do zdi. Odmrštilo mě to stranou, tvrdě jsem dopadl na zem. Všechno mě bolelo. Najednou mě obklopila tma. Zmateně jsem tápal kolem sebe jako bych byl stižen slepotou.
„Kapitáne!“
Poznával jsem ten hlas. Patřil Jeremymu Kwonovi. Zorné pole se mi začalo rozšiřovat: spatřil jsem ho, jak se nade mnou sklání; stejně jako já byl oděný do skafandru. V zátiší za ním stáli jeho asistent Čchang a velitel bezpečnosti Santini. Tvářil se zkroušeně.
„Panebože!“ hlesl jsem. „Vy žijete!“
„Raketoplán se nám nakonec podařilo stabilizovat,“ vysvětlil Kwon. „Od té doby pátráme po vás a po modulu. Až dnes se nám podařilo zachytit váš maják. Zřejmě nefungoval tak, jak měl.“
„Omlouvám se, kapitáne,“ kál se Santini. „Jednal jsem zbrkle, málem jsem vás zabil.“
Ignoroval jsem ho. „Kde je?“
„Kdo?“ zajímal se Kwon.
„Ten tvor, co tu byl se mnou.“
„Gerarde… jste tu sám.“
Otočili se. Svítilny, integrované do jejich skafandrů, ozářily jen kolmé skalní stěny.
„Nejspíš jste halucinoval,“ pravil Kwon soucitně. „Při tom pádu jste utrpěl lehký otřes mozku.“
Mohla to být pravda. Jenže někde uvnitř jsem tušil, že tu ten tvor se mnou doopravdy byl.
11
Soustava Gliese 832 (8. část)
Vraceli jsme se domů (někomu přišlo zvláštní přemýšlet o palubě vesmírné lodi jako o domově, ale mně ne, já ve vesmíru strávil půlku života) se staženým ocasem.
Neuspěli jsme. Celá naše mise na Gejzír se proměnila v megaprůser. Planeta byla mrtvá stejně jako Mars. Stejně jako Europa. Stejně jako Enceladus. Stejně jako Proxima Centaury b. Byl to další dílčí neúspěch v celé řadě neúspěchů.
Kdysi se tvrdilo, že vesmír překypuje životem. Nebyla to pravda: byla to mrtvá pustina stejně jako Gejzír.
Tohle všechno jsem vyslechl, když jsme stoupali na orbitu. Čchang se Santinim byli ztělesněním negativity. Jeremy Kwon mlčel: neustále si zachovával svůj optimismus, netušil jsem, jak to dělá.
A já… Já věděl.
Byl jsem přesvědčený o tom, že tam se mnou ta entita byla, že se nejednalo jen o nějakou projekci mého mozku.
Jenže jak… jak to dokázat?
Seděl jsem v kokpitu raketoplánu ERIDANUS 2, u pilotního panelu se činil Colleti. Před námi pomalu rostla naše mateřská loď, nacházející se na vyšší orbitě planety. Viděl jsem temně modrou záři, kterou emitovaly její iontové motory.
„Některé věci jsou skryté, nejsou zcela zřejmé,“ vybavil jsem si, co mi říkala ta postava, utkaná z černoty. „V dokonalosti není krása. Naopak, nedokonalost je jí prostoupena.“
A to, jak se přeli Kwon s Lenoirem na brífinku před misí.
„Ten svět je z geologického hlediska příliš mladý,“ hanil tehdy Lenoir Gejzír. „Kdo ví, zda na něm byl vůbec nastartován motor evoluce…“
„I přesto,“ kontroval Kwon. „Je dokonalý. Dokonalejší než tohle.“
Jakmile to tehdy prohlásil, nad výstupem holopočítače se objevila superzemě Gliese 832c ležící na samé hranici obyvatelné zóny systému, svět co měl na rozdíl od Gejzíru jen málo vody, nevlídnou atmosféru a vysokou gravitaci.
V dokonalosti není krása. Naopak nedokonalost je jí prostoupena.
Panebože!
Pohlédl jsem na Colletiho, vzrušením jsem ani nedýchal. „Ještě není čas na návrat. Vytyčte kurs k planetě Gliese 832c.“
„Pane?“ vzhlédl od panelu.
„Slyšel jste.“
„Rozkaz.“
Raketoplán se začal obracet, Eridanus se pozvolna vzdaloval.
„Čas do příletu ke Gliese 832c?“ zeptal jsem se.
„Čtyři hodiny.“
Věděl jsem, že budou nejdelší v mém životě. Ale já ten test musel udělat.
Musel jsem zjistit, zda je v nedokonalosti krása.
Neuspěli jsme. Celá naše mise na Gejzír se proměnila v megaprůser. Planeta byla mrtvá stejně jako Mars. Stejně jako Europa. Stejně jako Enceladus. Stejně jako Proxima Centaury b. Byl to další dílčí neúspěch v celé řadě neúspěchů.
Kdysi se tvrdilo, že vesmír překypuje životem. Nebyla to pravda: byla to mrtvá pustina stejně jako Gejzír.
Tohle všechno jsem vyslechl, když jsme stoupali na orbitu. Čchang se Santinim byli ztělesněním negativity. Jeremy Kwon mlčel: neustále si zachovával svůj optimismus, netušil jsem, jak to dělá.
A já… Já věděl.
Byl jsem přesvědčený o tom, že tam se mnou ta entita byla, že se nejednalo jen o nějakou projekci mého mozku.
Jenže jak… jak to dokázat?
Seděl jsem v kokpitu raketoplánu ERIDANUS 2, u pilotního panelu se činil Colleti. Před námi pomalu rostla naše mateřská loď, nacházející se na vyšší orbitě planety. Viděl jsem temně modrou záři, kterou emitovaly její iontové motory.
„Některé věci jsou skryté, nejsou zcela zřejmé,“ vybavil jsem si, co mi říkala ta postava, utkaná z černoty. „V dokonalosti není krása. Naopak, nedokonalost je jí prostoupena.“
A to, jak se přeli Kwon s Lenoirem na brífinku před misí.
„Ten svět je z geologického hlediska příliš mladý,“ hanil tehdy Lenoir Gejzír. „Kdo ví, zda na něm byl vůbec nastartován motor evoluce…“
„I přesto,“ kontroval Kwon. „Je dokonalý. Dokonalejší než tohle.“
Jakmile to tehdy prohlásil, nad výstupem holopočítače se objevila superzemě Gliese 832c ležící na samé hranici obyvatelné zóny systému, svět co měl na rozdíl od Gejzíru jen málo vody, nevlídnou atmosféru a vysokou gravitaci.
V dokonalosti není krása. Naopak nedokonalost je jí prostoupena.
Panebože!
Pohlédl jsem na Colletiho, vzrušením jsem ani nedýchal. „Ještě není čas na návrat. Vytyčte kurs k planetě Gliese 832c.“
„Pane?“ vzhlédl od panelu.
„Slyšel jste.“
„Rozkaz.“
Raketoplán se začal obracet, Eridanus se pozvolna vzdaloval.
„Čas do příletu ke Gliese 832c?“ zeptal jsem se.
„Čtyři hodiny.“
Věděl jsem, že budou nejdelší v mém životě. Ale já ten test musel udělat.
Musel jsem zjistit, zda je v nedokonalosti krása.
12
Soustava Gliese 832 (9. část)
Prozradím vám, co je tajemstvím úspěchu.
To, že se budete pouštět do věcí, které ostatní nedělají, anebo je považují za bláznovství, za ztrátu času. Jenže tím to nekončí. Ti ostatní, ty běžné součástky v motoru společnosti, co se dříve či později opotřebí a pak jdou snadno nahradit, vás od nich budou odrazovat. Ne kvůli vám, ale kvůli sobě. Kvůli vlastnímu strachu se posunovat, kvůli tomu, že byste je mohli přerůst. Nečekejte podporu, naopak buďte připraveni na to, že vám budou házet klacky pod nohy, odrazovat vás. A to i lidé, které považujete za nejbližší. Právě ti.
Proto uspějí jen ti nejsilnější a nejodhodlanější.
A proto jsem uspěl i já. Kluk, co chtěl ve svých osmi objevovat vesmír za hranicemi Sluneční soustavy, byť to tehdy bylo považováno za nemožné, kluk, co chtěl velet největší orbitální stanici, co kdy byla vybudována, Ringu II., kluk, co chtěl ve vesmíru učinit úžasné objevy a nalézt život, kontaktovat cizí civilizace, i když už před misí Eridanu mnozí brblali, že se jen poženu za chimérami. A možná, možná se i jednou stanu Předsedou Vesmírné asociace, jak jsem si kdysi vysnil. Stačí jen vytrvat, nenechat se odradit.
Vyrazil jsem na superzemi Gliese 832c, veden hlasem z temnoty, který tvrdil, že je v nedokonalosti skryta krása – i když mi všichni vtloukali do hlavy, že je to dozajista jen výplod mé mysli.
Raketoplán ERIDANUS 2 díky bravurnímu Colletiho umu přistál a zvířil prach na pustině, podobné té na Gejzíru. Ale co když, co když tahle konkrétní pustina bude přece jenom jiná, co když bude překypovat životem, jak věřil Jeremy Kwon? Já chtěl věřit s ním. Pro tento okamžik chtěl.
Stál jsem u poklopu (samozřejmě oděný do standardního výsadkového skafandru) a čekal jsem, až budu moci ochutnat ten svět, až pocítím jeho silnou gravitaci (raketoplán ji doteď kompenzoval). Konečně se otevřel průlez, dovnitř výsadkové části se vkrádalo světlo, přece jen o něco mdlejší než to, které panovalo na Gejzíru. Nadechl jsem se. A učinil první odvážný krok.
Jako bych nesl na zádech padesátikilový pytel s cementem! Ale přesto jsem se tu, na superzemi Gliese 832c, mohl pohybovat. Přesto jsem tu mohl existovat. A stejně tak i jiný, cizí život, možná evolucí lépe vybavený na pobyt v tomto světě než já.
Následoval mě Jeremy se svým asistentem Čchangem, oba měli na zádech rozměrné batohy, co obsahovaly aparaturu pro průzkum půdních vzorků. Stejně jako já se rozhlíželi po zdánlivě fádním povrchu, skenovali ho svýma očima.
Vykročil jsem, nechal jsem je stát u raketoplánu, dělal jsem jeden těžký krok za druhým. Rozhlížel jsem se, pátral jsem.
Hledal jsem krásu v nedokonalosti.
Musí tu být. Věřil jsem v to. Celým svým srdcem, celou svou duší.
Náhle jsem se zastavil. Cosi jsem totiž spatřil: mírně se to kývalo ve větru ve vzdálenosti více než padesáti metrů ode mě. Vyrazil jsem k tomu, takřka jsem i běžel, ač to bylo na hranici mých sil.
Ano!
Byla to oáza v pustině. Zelenomodrá rostlina natolik odolná, aby tu přežila.
Našli jsme život. Rostlinný život!
***
Za tři hodiny bylo jasno. Na povrchu té rostliny se množily mnohobuněčné organismy, pouhým okem neviditelné. Byly jich tucty.
„Svatý grál!“ vykřikoval Jeremy. „Svatý grál astrobiologie!“
Sledoval jsem ho, jak se společně s Čchangem fotí u oné rostliny. Mohl jsem tam být s nimi. Ale já nechtěl. Ať si užijí svůj triumf! Já si kladl vyšší cíle. Vždycky. Bylo předčasné Gliese 832c nazývat svatým grálem astrobiologie, usínat na vavřínech. Věděl jsem, že najdeme jiné světy, mnohem bohatší na floru i faunu.
A možná mnohem, mnohem víc.
Tenhle test totiž dokázal, že tvor, s nímž jsem se setkal v kaverně na Gejzíru, byl skutečný. To díky němu (a díky své touze po úspěchu) jsem se sem vydal. A našel tu život. Ten tvor utkaný z černoty byl skvělým informačním zdrojem. Když jsem si představil, co všechno bychom díky němu mohli objevit, pocítil jsem příjemné mrazení v břiše.
Věděl jsem, že se znovu objeví. Vždyť sám řekl, že Eridanus sleduje. A až se tak stane… tak ten informační zdroj vytěžím až do mrtě, zajistím, aby mise mé lodi byla megaúspěšná a přelomnější, než se předpokládalo, než jsem si kdy sám vysnil.
Protože my jsme Vesmírná asociace!
To, že se budete pouštět do věcí, které ostatní nedělají, anebo je považují za bláznovství, za ztrátu času. Jenže tím to nekončí. Ti ostatní, ty běžné součástky v motoru společnosti, co se dříve či později opotřebí a pak jdou snadno nahradit, vás od nich budou odrazovat. Ne kvůli vám, ale kvůli sobě. Kvůli vlastnímu strachu se posunovat, kvůli tomu, že byste je mohli přerůst. Nečekejte podporu, naopak buďte připraveni na to, že vám budou házet klacky pod nohy, odrazovat vás. A to i lidé, které považujete za nejbližší. Právě ti.
Proto uspějí jen ti nejsilnější a nejodhodlanější.
A proto jsem uspěl i já. Kluk, co chtěl ve svých osmi objevovat vesmír za hranicemi Sluneční soustavy, byť to tehdy bylo považováno za nemožné, kluk, co chtěl velet největší orbitální stanici, co kdy byla vybudována, Ringu II., kluk, co chtěl ve vesmíru učinit úžasné objevy a nalézt život, kontaktovat cizí civilizace, i když už před misí Eridanu mnozí brblali, že se jen poženu za chimérami. A možná, možná se i jednou stanu Předsedou Vesmírné asociace, jak jsem si kdysi vysnil. Stačí jen vytrvat, nenechat se odradit.
Vyrazil jsem na superzemi Gliese 832c, veden hlasem z temnoty, který tvrdil, že je v nedokonalosti skryta krása – i když mi všichni vtloukali do hlavy, že je to dozajista jen výplod mé mysli.
Raketoplán ERIDANUS 2 díky bravurnímu Colletiho umu přistál a zvířil prach na pustině, podobné té na Gejzíru. Ale co když, co když tahle konkrétní pustina bude přece jenom jiná, co když bude překypovat životem, jak věřil Jeremy Kwon? Já chtěl věřit s ním. Pro tento okamžik chtěl.
Stál jsem u poklopu (samozřejmě oděný do standardního výsadkového skafandru) a čekal jsem, až budu moci ochutnat ten svět, až pocítím jeho silnou gravitaci (raketoplán ji doteď kompenzoval). Konečně se otevřel průlez, dovnitř výsadkové části se vkrádalo světlo, přece jen o něco mdlejší než to, které panovalo na Gejzíru. Nadechl jsem se. A učinil první odvážný krok.
Jako bych nesl na zádech padesátikilový pytel s cementem! Ale přesto jsem se tu, na superzemi Gliese 832c, mohl pohybovat. Přesto jsem tu mohl existovat. A stejně tak i jiný, cizí život, možná evolucí lépe vybavený na pobyt v tomto světě než já.
Následoval mě Jeremy se svým asistentem Čchangem, oba měli na zádech rozměrné batohy, co obsahovaly aparaturu pro průzkum půdních vzorků. Stejně jako já se rozhlíželi po zdánlivě fádním povrchu, skenovali ho svýma očima.
Vykročil jsem, nechal jsem je stát u raketoplánu, dělal jsem jeden těžký krok za druhým. Rozhlížel jsem se, pátral jsem.
Hledal jsem krásu v nedokonalosti.
Musí tu být. Věřil jsem v to. Celým svým srdcem, celou svou duší.
Náhle jsem se zastavil. Cosi jsem totiž spatřil: mírně se to kývalo ve větru ve vzdálenosti více než padesáti metrů ode mě. Vyrazil jsem k tomu, takřka jsem i běžel, ač to bylo na hranici mých sil.
Ano!
Byla to oáza v pustině. Zelenomodrá rostlina natolik odolná, aby tu přežila.
Našli jsme život. Rostlinný život!
***
Za tři hodiny bylo jasno. Na povrchu té rostliny se množily mnohobuněčné organismy, pouhým okem neviditelné. Byly jich tucty.
„Svatý grál!“ vykřikoval Jeremy. „Svatý grál astrobiologie!“
Sledoval jsem ho, jak se společně s Čchangem fotí u oné rostliny. Mohl jsem tam být s nimi. Ale já nechtěl. Ať si užijí svůj triumf! Já si kladl vyšší cíle. Vždycky. Bylo předčasné Gliese 832c nazývat svatým grálem astrobiologie, usínat na vavřínech. Věděl jsem, že najdeme jiné světy, mnohem bohatší na floru i faunu.
A možná mnohem, mnohem víc.
Tenhle test totiž dokázal, že tvor, s nímž jsem se setkal v kaverně na Gejzíru, byl skutečný. To díky němu (a díky své touze po úspěchu) jsem se sem vydal. A našel tu život. Ten tvor utkaný z černoty byl skvělým informačním zdrojem. Když jsem si představil, co všechno bychom díky němu mohli objevit, pocítil jsem příjemné mrazení v břiše.
Věděl jsem, že se znovu objeví. Vždyť sám řekl, že Eridanus sleduje. A až se tak stane… tak ten informační zdroj vytěžím až do mrtě, zajistím, aby mise mé lodi byla megaúspěšná a přelomnější, než se předpokládalo, než jsem si kdy sám vysnil.
Protože my jsme Vesmírná asociace!
13
Posedlost.
Sžíravá, rozleptávající mi útroby jakou louh.
Puzení.
Tak silné, že mě budilo ze spánku uprostřed noci a táhlo můj pohled k průzoru kajuty: protože jsem očekával, že tam bude stát (ON!), že se jeho temná silueta bude rýsovat proti hvězdám.
Neměl jsem pro něj ještě jméno. V tu chvíli ne, byť se již rodilo někde v koutku mé mysli. Jen jsem dychtivě toužil znovu se setkat s tím tvorem, jehož jsem poprvé uzřel v hlubinách jeskyně na planetě Gejzír v soustavě Gliese 832.
Když jsme ten systém opustili, myslel jsem si, že to bude snadné. Že si mě možná on sám vyhledá: protože mi sdělil, že nás – Eridanus – sleduje. Dny však přešly v týdny. On se neobjevil. A má posedlost jím, ta touha znovu se s ním shledat a proměnit ho v můj informační zdroj, stále rostla.
To puzení jsem skrýval před všemi členy posádky. Nikomu jsem o té entitě neřekl. Jak bych jen mohl? Při nejlepším by mi sdělili, že jsem halucinoval. Při nejhorším by mě rovnou postavili mimo službu a mé místo (kapitánské místo) by nahradila Margaret de Werrová. To jsem nemohl připustit. Musel jsem lodi, která jako první objevovala hyperprostorové koridory, velet. Musel jsem se JÁ, Gerard le Comp, zapsat zlatým písmem do análů historie. Přestože mě ty fascinující objevy, ty soustavy, ty světy, život, zajímaly stále méně a méně. A to jsem po nich před odletem ze Země tak prahl…
Nyní jsem však toužil jen znovu se shledat s tou postavou jakoby utkanou z černoty. Protože proč objevovat, začínat od píky, když někdo byl, co se vyspělosti týče, světelné roky před námi? Nebylo by lepší a účinnější prostě si vzít ty informace od něj? Necestovat jen po bezprostředním sousedství Sluneční soustavy, ale rovnou mezi galaxiemi, pokud to tedy lze? Dosáhnout konce vesmíru, pokud nějaký má?
Ta spalující horečka, co mi nedávala usnout, mě vehnala do péče lékařky expedice, Ruslany Ivanchukové. Nepožádal jsem ji o léky na spaní, ale naopak o stimulanty. Protože jsem se tomu poddal. Poslední tři noci jsem byl vzhůru, pracoval jsem s konzolí uvnitř mé kajuty a tu a tam jsem od dat vzhlížel k průzoru – co kdyby, co kdyby se přece jen ukázal?
Nestalo se tak. A tak pomalu kráčela hora k Mohamedovi, když ten se nedostavil…
Vyžádal jsem si vše, co jsme získali v soustavě Gliese 832. Skeny soustavy i povrchů obou zkoumaných planet, Gejzíru a Gliese 832c, co se stala prvním světem (po Zemi), kde jsme objevili život. Pátral jsem po nějakých anomáliích, naznačujících přítomnost té entity, možná elektromagnetických polích, možná nějakých exotických částicích jako jsou gravitina (protože se v té jeskyni nemohla zjevit jen tak, ale za pomoci technologie), nicméně vše prozatím ztroskotávalo na obrovském množství dat, které bylo nutné projít. A také to mohlo být zbytečné, protože naše senzory nebyly dokonalé. Možná ani nebyly schopné nic zachytit…
Ale já si nechtěl připouštět porážku, nechtěl jsem to vzdávat.
Vzhlédl jsem od práce, oči bolavé a unavené.
U průzoru, za nímž se vlnila matérie hyperprostorového koridoru, stála postava zahalená rouškou stínu.
Zalapal jsem po dechu, zpocená ruka se mi svezla po konzoly, zavrávoral jsem směrem k entitě, co se tak znenáhla (byť vítaně) zjevila v mé kajutě, když… Když najednou Eridanus nadskočil jako splašená kobyla (srazilo mě to na zem) a vylétl z hyperprostorového koridoru. Dříve, než měl.
Záhy vypověděla konzole svou službu a postupně zhasínalo i osvětlení – nakonec se vše ponořilo do úplné tmy.
V té chvíli, aniž bych to tehdy tušil, začal pro nás pro všechny tanec smrti…
Sžíravá, rozleptávající mi útroby jakou louh.
Puzení.
Tak silné, že mě budilo ze spánku uprostřed noci a táhlo můj pohled k průzoru kajuty: protože jsem očekával, že tam bude stát (ON!), že se jeho temná silueta bude rýsovat proti hvězdám.
Neměl jsem pro něj ještě jméno. V tu chvíli ne, byť se již rodilo někde v koutku mé mysli. Jen jsem dychtivě toužil znovu se setkat s tím tvorem, jehož jsem poprvé uzřel v hlubinách jeskyně na planetě Gejzír v soustavě Gliese 832.
Když jsme ten systém opustili, myslel jsem si, že to bude snadné. Že si mě možná on sám vyhledá: protože mi sdělil, že nás – Eridanus – sleduje. Dny však přešly v týdny. On se neobjevil. A má posedlost jím, ta touha znovu se s ním shledat a proměnit ho v můj informační zdroj, stále rostla.
To puzení jsem skrýval před všemi členy posádky. Nikomu jsem o té entitě neřekl. Jak bych jen mohl? Při nejlepším by mi sdělili, že jsem halucinoval. Při nejhorším by mě rovnou postavili mimo službu a mé místo (kapitánské místo) by nahradila Margaret de Werrová. To jsem nemohl připustit. Musel jsem lodi, která jako první objevovala hyperprostorové koridory, velet. Musel jsem se JÁ, Gerard le Comp, zapsat zlatým písmem do análů historie. Přestože mě ty fascinující objevy, ty soustavy, ty světy, život, zajímaly stále méně a méně. A to jsem po nich před odletem ze Země tak prahl…
Nyní jsem však toužil jen znovu se shledat s tou postavou jakoby utkanou z černoty. Protože proč objevovat, začínat od píky, když někdo byl, co se vyspělosti týče, světelné roky před námi? Nebylo by lepší a účinnější prostě si vzít ty informace od něj? Necestovat jen po bezprostředním sousedství Sluneční soustavy, ale rovnou mezi galaxiemi, pokud to tedy lze? Dosáhnout konce vesmíru, pokud nějaký má?
Ta spalující horečka, co mi nedávala usnout, mě vehnala do péče lékařky expedice, Ruslany Ivanchukové. Nepožádal jsem ji o léky na spaní, ale naopak o stimulanty. Protože jsem se tomu poddal. Poslední tři noci jsem byl vzhůru, pracoval jsem s konzolí uvnitř mé kajuty a tu a tam jsem od dat vzhlížel k průzoru – co kdyby, co kdyby se přece jen ukázal?
Nestalo se tak. A tak pomalu kráčela hora k Mohamedovi, když ten se nedostavil…
Vyžádal jsem si vše, co jsme získali v soustavě Gliese 832. Skeny soustavy i povrchů obou zkoumaných planet, Gejzíru a Gliese 832c, co se stala prvním světem (po Zemi), kde jsme objevili život. Pátral jsem po nějakých anomáliích, naznačujících přítomnost té entity, možná elektromagnetických polích, možná nějakých exotických částicích jako jsou gravitina (protože se v té jeskyni nemohla zjevit jen tak, ale za pomoci technologie), nicméně vše prozatím ztroskotávalo na obrovském množství dat, které bylo nutné projít. A také to mohlo být zbytečné, protože naše senzory nebyly dokonalé. Možná ani nebyly schopné nic zachytit…
Ale já si nechtěl připouštět porážku, nechtěl jsem to vzdávat.
Vzhlédl jsem od práce, oči bolavé a unavené.
U průzoru, za nímž se vlnila matérie hyperprostorového koridoru, stála postava zahalená rouškou stínu.
Zalapal jsem po dechu, zpocená ruka se mi svezla po konzoly, zavrávoral jsem směrem k entitě, co se tak znenáhla (byť vítaně) zjevila v mé kajutě, když… Když najednou Eridanus nadskočil jako splašená kobyla (srazilo mě to na zem) a vylétl z hyperprostorového koridoru. Dříve, než měl.
Záhy vypověděla konzole svou službu a postupně zhasínalo i osvětlení – nakonec se vše ponořilo do úplné tmy.
V té chvíli, aniž bych to tehdy tušil, začal pro nás pro všechny tanec smrti…
14
Danse macabre (1. část)
Zajat tmou jsem tápal k průzoru, k místu, kde byl předtím, než všechna světla zhasla, ON. V té chvíli jsem neřešil, proč je Eridanus mimo koridor a proč jsme bez energie. Bylo to nepodstatné, druhořadé. Jako kapitán bych se měl za podobné uvažování stydět, má posedlost JÍM však byla silnější.
„Kde jsi?“ mumlal jsem do tmy. „Kde? Ukaž se mi!“
Nepromluvil. Jediné, co jsem slyšel (i cítil), bylo vrnění generátoru na jadernou fúzi několik palub pode mnou. Srdce lodi. Srdce lodi, které stále bilo, fungovalo.
Hlavou jsem do něčeho vrazil. Před očima mi zazářily stovky stálic v hvězdokupě bolesti. Vystřelil jsem ruce před sebe a nahmatal jsem kovový konferenční stolek. Tiše jsem zaklel.
„Gerarde!“
Opět bych přísahal, že něco šeptá mé jméno. Tentokrát to nebyl vítr na Gejzíru, ale temnota, která jako duchna ležela v mé kajutě.
„Gerarde!“
„Jsi to ty?!“ oslovil jsem ji, v hrdle sucho. Polkl jsem.
Odpovědělo mi pípání mikrovysílačky. Otevřel jsem kanál.
„Kapitáne,“ slyšel jsem známý ochraptělý hlas patřící věhlasnému teoretickému fyzikovi a zároveň šéfinženýrovi Eridanu Robertovi Richardovi Korolisovi. „Tady centrála. Ohlaste se! Okamžitě!“
Zíral jsem do tmy, do černoty bez konce.
Kde jsi, můj návštěvníku?
V mikrovysílačce se ozval nějaký křik. Vrátil mě do reality (a zpátky k racionálnímu uvažování). „Roberte?“ zamumlal jsem. „Co se to, k čertu, děje?“
Ticho. Hlasy. Potom chroptění přecházející místy v hysterický smích.
„Roberte?“
„Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!“ ozval se jeho výkřik. A pak byl přenos náhle přerušen.
Zíral jsem do tmy, šokovaný tím, co jsem slyšel.
Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!
Robert byl racionální muž ve všem oddaný vědě. Na žádné peklo rozhodně nevěřil. A ano, občas to byl hysterický panikář, ale tváří v tvář smrtelnému nebezpečí vždy zachovával klid a rozvahu. Tak co se s ním nyní stalo?
Pomalu (po paměti) jsem se přesunul ke své posteli. Na polici vnořené do přepážky ležela baterka.
Zapnul jsem ji. Kajutu zalila měkká bílá záře. Byl jsem tam sám. Samozřejmě.
Napjatě (a trochu zklamaně) jsem zamířil podél průzoru ke dveřím – když mi to konečně došlo. Přistoupil jsem k superskleněné výplni. Zíral jsem ven, po zádech mi přeběhl mráz, útroby mi sevřela křeč.
Protože ve vesmíru nebyly žádné hvězdy…
Zajat tmou jsem tápal k průzoru, k místu, kde byl předtím, než všechna světla zhasla, ON. V té chvíli jsem neřešil, proč je Eridanus mimo koridor a proč jsme bez energie. Bylo to nepodstatné, druhořadé. Jako kapitán bych se měl za podobné uvažování stydět, má posedlost JÍM však byla silnější.
„Kde jsi?“ mumlal jsem do tmy. „Kde? Ukaž se mi!“
Nepromluvil. Jediné, co jsem slyšel (i cítil), bylo vrnění generátoru na jadernou fúzi několik palub pode mnou. Srdce lodi. Srdce lodi, které stále bilo, fungovalo.
Hlavou jsem do něčeho vrazil. Před očima mi zazářily stovky stálic v hvězdokupě bolesti. Vystřelil jsem ruce před sebe a nahmatal jsem kovový konferenční stolek. Tiše jsem zaklel.
„Gerarde!“
Opět bych přísahal, že něco šeptá mé jméno. Tentokrát to nebyl vítr na Gejzíru, ale temnota, která jako duchna ležela v mé kajutě.
„Gerarde!“
„Jsi to ty?!“ oslovil jsem ji, v hrdle sucho. Polkl jsem.
Odpovědělo mi pípání mikrovysílačky. Otevřel jsem kanál.
„Kapitáne,“ slyšel jsem známý ochraptělý hlas patřící věhlasnému teoretickému fyzikovi a zároveň šéfinženýrovi Eridanu Robertovi Richardovi Korolisovi. „Tady centrála. Ohlaste se! Okamžitě!“
Zíral jsem do tmy, do černoty bez konce.
Kde jsi, můj návštěvníku?
V mikrovysílačce se ozval nějaký křik. Vrátil mě do reality (a zpátky k racionálnímu uvažování). „Roberte?“ zamumlal jsem. „Co se to, k čertu, děje?“
Ticho. Hlasy. Potom chroptění přecházející místy v hysterický smích.
„Roberte?“
„Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!“ ozval se jeho výkřik. A pak byl přenos náhle přerušen.
Zíral jsem do tmy, šokovaný tím, co jsem slyšel.
Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!
Robert byl racionální muž ve všem oddaný vědě. Na žádné peklo rozhodně nevěřil. A ano, občas to byl hysterický panikář, ale tváří v tvář smrtelnému nebezpečí vždy zachovával klid a rozvahu. Tak co se s ním nyní stalo?
Pomalu (po paměti) jsem se přesunul ke své posteli. Na polici vnořené do přepážky ležela baterka.
Zapnul jsem ji. Kajutu zalila měkká bílá záře. Byl jsem tam sám. Samozřejmě.
Napjatě (a trochu zklamaně) jsem zamířil podél průzoru ke dveřím – když mi to konečně došlo. Přistoupil jsem k superskleněné výplni. Zíral jsem ven, po zádech mi přeběhl mráz, útroby mi sevřela křeč.
Protože ve vesmíru nebyly žádné hvězdy…
15
Danse macabre (2. část)
Jak je to jenom možné? Jak je možné, že se z vesmíru vypařily veškeré stálice?
Pocit, že se děje něco nereálného, neskutečného, uvnitř mě sílil.
Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!
Stále mi v mysli zněl Korolisův hlas.
Odtrhl jsem pohled od průzoru (kde, kde jsou… ty zatracené hvězdy!) a zamířil jsem ke dveřím. Samozřejmě že nefungovaly. Stejně jako světla. Umělá gravitace však ano. Jakou záhadou?
Vyřadil jsem automatické ovládání a otevřel jsem dveře manuálně. Sotva jsem to udělal a posvítil baterkou do chodby, vyvstal proti mně smrtelně bledý obličej patřící mladé ženě. Byla to má pobočnice.
„Kde se tu berete?“ zeptal jsem se jí.
Chvíli zavírala a otevírala ústa, tak moc byla vyděšená.
Na lodi fungovala noční směna, které velel Korolis. Měla spát. A přesto se hluboko v „noci“ zjeví v blízkosti mé kajuty.
„Volal jste mě, pane,“ řekla.
„Volal jsem vás?“ ujišťoval jsem se, že jsem dobře slyšel.
„Ano pane,“ přikývla. „Chtěl jste, abych přišla do vaší kajuty.“
„Já vás nevolal.“
„Pak to byl někdo, kdo mluvil vaším hlasem, kapitáne.“
A kdo znal všechny moje tužby…
Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!
Vyhnal jsem z hlavy Korolisův hlas skřípající jako nehty o školní tabuli. „Musíme se dostat do centrály,“ poručil jsem. „Zjistit, co se děje.“
A kde to, zatraceně, jsme…
Ve společnosti své pobočnice jsem zamířil k terminálu zdviží – vzhledem k tomu, že některé systémy fungovaly a jiné zase ne možná budeme mít štěstí. A pokud ne, poblíž byl vstup do centrální údržbářské šachty, jíž se můžeme v případě nouze dostat až na palubu A, kde se nachází centrála.
Až tam jsme se však nedostali.
Nejprve jsme zaslechli skřeky, občas se proměnily ve srozumitelná slova, která však dohromady nedávala smysl. „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Vyměnil jsem si pohled se svou pobočnicí. Oči měla rozšířené strachem, třásla se.
Zamířil jsem za zdrojem těch zvuků – byl jím Čchang, asistent exobiologa Jeremyho Kwona. Stál uprostřed koridoru, kroutil se, jako by byl v křeči, a neustále vykřikoval: „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
„Čchangu!“ oslovil jsem ho. „Co to, ksakru, provádíte?!“
Upřel na mě pohled vyděšených očí. Jeho tělo se však dál samovolně kroutilo v nápodobě jakéhosi bizarního tance. A jeho ústa dál vyslovovala ona slova: „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Má pobočnice zamířila přímo k Čchangovi. A pak se (k mému velkému zděšení a úžasu) k němu připojila.
Přímo přede mnou se bizarně vlnili dva lidé. A vykřikovali stejná slova.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Jak je to jenom možné? Jak je možné, že se z vesmíru vypařily veškeré stálice?
Pocit, že se děje něco nereálného, neskutečného, uvnitř mě sílil.
Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!
Stále mi v mysli zněl Korolisův hlas.
Odtrhl jsem pohled od průzoru (kde, kde jsou… ty zatracené hvězdy!) a zamířil jsem ke dveřím. Samozřejmě že nefungovaly. Stejně jako světla. Umělá gravitace však ano. Jakou záhadou?
Vyřadil jsem automatické ovládání a otevřel jsem dveře manuálně. Sotva jsem to udělal a posvítil baterkou do chodby, vyvstal proti mně smrtelně bledý obličej patřící mladé ženě. Byla to má pobočnice.
„Kde se tu berete?“ zeptal jsem se jí.
Chvíli zavírala a otevírala ústa, tak moc byla vyděšená.
Na lodi fungovala noční směna, které velel Korolis. Měla spát. A přesto se hluboko v „noci“ zjeví v blízkosti mé kajuty.
„Volal jste mě, pane,“ řekla.
„Volal jsem vás?“ ujišťoval jsem se, že jsem dobře slyšel.
„Ano pane,“ přikývla. „Chtěl jste, abych přišla do vaší kajuty.“
„Já vás nevolal.“
„Pak to byl někdo, kdo mluvil vaším hlasem, kapitáne.“
A kdo znal všechny moje tužby…
Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!
Vyhnal jsem z hlavy Korolisův hlas skřípající jako nehty o školní tabuli. „Musíme se dostat do centrály,“ poručil jsem. „Zjistit, co se děje.“
A kde to, zatraceně, jsme…
Ve společnosti své pobočnice jsem zamířil k terminálu zdviží – vzhledem k tomu, že některé systémy fungovaly a jiné zase ne možná budeme mít štěstí. A pokud ne, poblíž byl vstup do centrální údržbářské šachty, jíž se můžeme v případě nouze dostat až na palubu A, kde se nachází centrála.
Až tam jsme se však nedostali.
Nejprve jsme zaslechli skřeky, občas se proměnily ve srozumitelná slova, která však dohromady nedávala smysl. „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Vyměnil jsem si pohled se svou pobočnicí. Oči měla rozšířené strachem, třásla se.
Zamířil jsem za zdrojem těch zvuků – byl jím Čchang, asistent exobiologa Jeremyho Kwona. Stál uprostřed koridoru, kroutil se, jako by byl v křeči, a neustále vykřikoval: „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
„Čchangu!“ oslovil jsem ho. „Co to, ksakru, provádíte?!“
Upřel na mě pohled vyděšených očí. Jeho tělo se však dál samovolně kroutilo v nápodobě jakéhosi bizarního tance. A jeho ústa dál vyslovovala ona slova: „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Má pobočnice zamířila přímo k Čchangovi. A pak se (k mému velkému zděšení a úžasu) k němu připojila.
Přímo přede mnou se bizarně vlnili dva lidé. A vykřikovali stejná slova.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
16
Danse macabre (3. část)
Zíral jsem na ty dva tanečníky, ústa otevřená, má hlava to nebyla schopná absolutně pobrat. Nikdy jsem nic podobného neviděl.
Chtěl jsem zamířit přímo k nim, ale pak mi došlo, že bych to neměl dělat – co když je něco nakažlivého ve vzduchu? Nějaký virus? Protože to, co se dělo před mýma očima, nebylo normální. Přirozené.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Začal jsem couvat vzad. A přemýšlet.
Opět se potvrdila hořká pravda stará jako samotný vesmír. Průsery mají tendenci nabalovat se na sebe. Nejen, že půlka systémů Eridanu nefunguje a že z vesmíru zmizely hvězdy. Ještě tu řádí nějaká podivná nemoc, co nutí lidi svíjet se a vykřikovat při tom…
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Má pobočnice, ještě před chvílí zcela normální a jasně komunikující, na mně poulila oči, čelo se jí v záři mé svítilny lesklo potem.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Aktivoval jsem mikropočítač na předloktí a zadal jsem do něj několik pokynů – chytrá tkanina mé kombinézy mi ihned před ústy a nosem vytvořila roušku z nanovláken.
Ustoupil jsem do tmy. Požrala mě. Na okamžik jsem nabyl dojmu, že se v ní pohybuje cosi cizího.
Cos to udělal, oslovil jsem TO, v mysli se mi utvořila podoba a tvar toho tvora, utkaného z vláken nicoty. Cos to udělal mé posádce?
Protože mě napadlo, že má cosi společného s tím, co se nyní dělo. Možná bylo příliš troufalé hnát se za ním. Hledat ho. Možná si ani nepřeje, aby byl nalezen. Možná proto před Eridanem vystavěl hradby, které nikdo z nás nebude schopný ztéct.
Popaměti (a potmě) jsem obešel místo, kde se svíjeli má pobočnice a Čchang. Zamířil jsem hlouběji do chřtánu Eridanu, do jeho koridorů. Jelikož byla noční směna, nikoho dalšího jsem nepotkal. Jen jsem místy, za dveřmi uzavřených kajut, slyšel skřeky. A slova.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Jak… jak moc je to nakažlivé?
Konečně se přede mnou objevil poklop, uzavírající průlez do centrální údržbářské šachty. Vlezl jsem dovnitř: její střed vyplňoval systém energetického vedení, recyklačního potrubí a počítačových kabelů. Po žebříku, co byl připojený ke stěně, jsem rychle stoupal vzhůru, míjel jsem jednotlivé paluby. Trvalo mi drahnou chvíli dostat se až nahoru, na palubu A. Úzkou pozvolna se stáčející chodbou jsem zamířil k masivním bezpečnostním dveřím, uzavírajícím centrálu. Celou dobu jsem čekal, že na někoho nenarazím.
Nenarazil.
A dveře do centrály byly otevřené, za nimi panovalo narudlé přítmí, protože tam byla zažehnuta nouzová světla. Ihned jsem zaslechl hlasy. Hlasy extaticky opakující několik slov. Stále dokola a dokola jako nějaký zatracený zaseknutý gramofon.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Už už jsem chtěl vlézt dovnitř – když se mi někdo postavil do cesty. Byl to hubený, takřka vychrtlý muž s asketickou tváří, do pasu svlečený. Probodl mě černýma vytřeštěnýma očima, díky rudé záři působil poněkud ďábelsky, jako nějaký zatracený Mefistofeles. „Tady jste, můj pane.“
„Roberte…,“ vypadlo ze mě.
Dřív, než jsem tomu stačil zabránit, mě Robert Richard Korolis popadl za ruku a vedl mě přes centrálu (sledoval jsem pětici vlnících se lidí, mužů i žen, neustále vykřikujících tři slova) ke kapitánským panelům. Usadil mě do křesla. A pak k mému úžasu přede mnou klesl k podlaze.
„Konečně,“ zašeptal. „Konečně můžu pokleknout u vašeho trůnu, můj pane.“
Zíral jsem na ty dva tanečníky, ústa otevřená, má hlava to nebyla schopná absolutně pobrat. Nikdy jsem nic podobného neviděl.
Chtěl jsem zamířit přímo k nim, ale pak mi došlo, že bych to neměl dělat – co když je něco nakažlivého ve vzduchu? Nějaký virus? Protože to, co se dělo před mýma očima, nebylo normální. Přirozené.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Začal jsem couvat vzad. A přemýšlet.
Opět se potvrdila hořká pravda stará jako samotný vesmír. Průsery mají tendenci nabalovat se na sebe. Nejen, že půlka systémů Eridanu nefunguje a že z vesmíru zmizely hvězdy. Ještě tu řádí nějaká podivná nemoc, co nutí lidi svíjet se a vykřikovat při tom…
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Má pobočnice, ještě před chvílí zcela normální a jasně komunikující, na mně poulila oči, čelo se jí v záři mé svítilny lesklo potem.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Aktivoval jsem mikropočítač na předloktí a zadal jsem do něj několik pokynů – chytrá tkanina mé kombinézy mi ihned před ústy a nosem vytvořila roušku z nanovláken.
Ustoupil jsem do tmy. Požrala mě. Na okamžik jsem nabyl dojmu, že se v ní pohybuje cosi cizího.
Cos to udělal, oslovil jsem TO, v mysli se mi utvořila podoba a tvar toho tvora, utkaného z vláken nicoty. Cos to udělal mé posádce?
Protože mě napadlo, že má cosi společného s tím, co se nyní dělo. Možná bylo příliš troufalé hnát se za ním. Hledat ho. Možná si ani nepřeje, aby byl nalezen. Možná proto před Eridanem vystavěl hradby, které nikdo z nás nebude schopný ztéct.
Popaměti (a potmě) jsem obešel místo, kde se svíjeli má pobočnice a Čchang. Zamířil jsem hlouběji do chřtánu Eridanu, do jeho koridorů. Jelikož byla noční směna, nikoho dalšího jsem nepotkal. Jen jsem místy, za dveřmi uzavřených kajut, slyšel skřeky. A slova.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Jak… jak moc je to nakažlivé?
Konečně se přede mnou objevil poklop, uzavírající průlez do centrální údržbářské šachty. Vlezl jsem dovnitř: její střed vyplňoval systém energetického vedení, recyklačního potrubí a počítačových kabelů. Po žebříku, co byl připojený ke stěně, jsem rychle stoupal vzhůru, míjel jsem jednotlivé paluby. Trvalo mi drahnou chvíli dostat se až nahoru, na palubu A. Úzkou pozvolna se stáčející chodbou jsem zamířil k masivním bezpečnostním dveřím, uzavírajícím centrálu. Celou dobu jsem čekal, že na někoho nenarazím.
Nenarazil.
A dveře do centrály byly otevřené, za nimi panovalo narudlé přítmí, protože tam byla zažehnuta nouzová světla. Ihned jsem zaslechl hlasy. Hlasy extaticky opakující několik slov. Stále dokola a dokola jako nějaký zatracený zaseknutý gramofon.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Už už jsem chtěl vlézt dovnitř – když se mi někdo postavil do cesty. Byl to hubený, takřka vychrtlý muž s asketickou tváří, do pasu svlečený. Probodl mě černýma vytřeštěnýma očima, díky rudé záři působil poněkud ďábelsky, jako nějaký zatracený Mefistofeles. „Tady jste, můj pane.“
„Roberte…,“ vypadlo ze mě.
Dřív, než jsem tomu stačil zabránit, mě Robert Richard Korolis popadl za ruku a vedl mě přes centrálu (sledoval jsem pětici vlnících se lidí, mužů i žen, neustále vykřikujících tři slova) ke kapitánským panelům. Usadil mě do křesla. A pak k mému úžasu přede mnou klesl k podlaze.
„Konečně,“ zašeptal. „Konečně můžu pokleknout u vašeho trůnu, můj pane.“
17
Danse macabre (4. část)
„Roberte,“ oslovil jsem užasle věhlasného fyzika, šéfinženýra Eridanu a mého přítele, co se nyní kořil u mých nohou. „Co děje? Co se stalo?“
„Můj pane,“ šeptal s až náboženskou zaníceností, oči se mu horečnatě leskly. „Můj pane.“
Neznal odpověď. Ne v tomto stavu. A neznaly ji ani panely, co byly přede mnou. Protože žádný z nich nefungoval. Vypadalo to, že je celá centrála bez šťávy.
Opustil jsem svůj „trůn“ (Robert při tom mírně zaúpěl, jako bych se snad dopustil nějaké svatokrádeže či co) a zamířil jsem k průzoru v čele centrály, za nímž se nacházela ona černota, co schlamstla všechny hvězdy. Anebo stálice stále existují a ona schlamstla loď? I ta možnost se nabízela.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“ vykřikovaly postavy, extaticky se svíjející uprostřed centrály. „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Za průzorem cosi bylo. Byl jsem si tím skoro jistý. Přistoupil jsem k superskleněné výplni a hleděl jsem do té tmy, protože jsem nabyl dojmu, že není úplná, že ji přece jen něco prozařuje. Jen je to skryto za oponou stínu.
Ale co to je? Hvězda? Proč je ale tak slabá? Je to snad nehotová stálice – nějaký hnědý trpaslík?
„Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!“ ozval se za mnou najednou Robertův výkřik.
Otočil jsem se.
Vteřina.
Sledoval jsem Robertovy vytřeštěné oči a jeho ruku, v níž třímal ostrý kus plastu. Ťal mi jím po krční tepně. Prohnul jsem se vzad. Ráně, jež by pro mě byla zcela jistě smrtelná, jsem tak unikl jen o milimetry.
Robert znovu divoce zaryčel, rozpřáhl se… a pak mu po těle přeběhla série namodralých jisker. Několikrát se zazmítal (jako by napodoboval onen prapodivný tanec, jemuž se poddala většina posádky) a pak padl na podlahu.
Odhalil tak Edmunda Santiniho, velitele bezpečnosti na Eridanu, s paralyzérem v ruce.
„Pane Santini,“ oslovil jsem bývalého mariňáka užasle – byl jsem rád, že alespoň někdo nepodlehl tomu šílenství, co zachvátilo loď.
Santini mi hleděl přes rameno. Věděl jsem, na co se dívá. Na postavy, svíjející se uprostřed centrály.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Zamířil ke mně – už už jsem čekal, že mě obejde a připojí se k tomu bizarnímu tanečnímu reji (stejně jako moje pobočnice), on mě však uchopil za paži a začal mě vláčet pryč.
Nevzpouzel jsem se. Byla to jeho práce, udržet mě v bezpečí a naživu.
Za dveřmi jsem narazil na plnoštíhlou tmavovlasou ženu se zelenýma očima. Byla to Ruslana Ivanchuková, naše šéflékařka. I ona vypadala naprosto normálně. „Díkybohu, že jste v pořádku, Gerarde,“ pravila.
Deaktivoval jsem roušku z nanovláken – Ruslana ji totiž neměla. Pokud by tu podivnou chorobu způsobilo cokoliv přenosného vzduchem, jistě by se podle toho zařídila.
„Co se tu děje?“ zeptal jsem se jí. „Co je to?“
Povzdechla si. „Většina diagnostických přístrojů na ošetřovně nefunguje, ale podle těch příznaků…“ Na okamžik se odmlčela, jako by se to bála vyslovit nahlas. „Je to nemoc, která se v této podobě neobjevila více než šest set let. Naposledy se tak stalo ve Štrasburku roku 1518. Říká se jí… taneční mor.“
„Roberte,“ oslovil jsem užasle věhlasného fyzika, šéfinženýra Eridanu a mého přítele, co se nyní kořil u mých nohou. „Co děje? Co se stalo?“
„Můj pane,“ šeptal s až náboženskou zaníceností, oči se mu horečnatě leskly. „Můj pane.“
Neznal odpověď. Ne v tomto stavu. A neznaly ji ani panely, co byly přede mnou. Protože žádný z nich nefungoval. Vypadalo to, že je celá centrála bez šťávy.
Opustil jsem svůj „trůn“ (Robert při tom mírně zaúpěl, jako bych se snad dopustil nějaké svatokrádeže či co) a zamířil jsem k průzoru v čele centrály, za nímž se nacházela ona černota, co schlamstla všechny hvězdy. Anebo stálice stále existují a ona schlamstla loď? I ta možnost se nabízela.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“ vykřikovaly postavy, extaticky se svíjející uprostřed centrály. „Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Za průzorem cosi bylo. Byl jsem si tím skoro jistý. Přistoupil jsem k superskleněné výplni a hleděl jsem do té tmy, protože jsem nabyl dojmu, že není úplná, že ji přece jen něco prozařuje. Jen je to skryto za oponou stínu.
Ale co to je? Hvězda? Proč je ale tak slabá? Je to snad nehotová stálice – nějaký hnědý trpaslík?
„Kvůli svým hříchům budeš obcovat s děvkami pekelnými, Gerarde!“ ozval se za mnou najednou Robertův výkřik.
Otočil jsem se.
Vteřina.
Sledoval jsem Robertovy vytřeštěné oči a jeho ruku, v níž třímal ostrý kus plastu. Ťal mi jím po krční tepně. Prohnul jsem se vzad. Ráně, jež by pro mě byla zcela jistě smrtelná, jsem tak unikl jen o milimetry.
Robert znovu divoce zaryčel, rozpřáhl se… a pak mu po těle přeběhla série namodralých jisker. Několikrát se zazmítal (jako by napodoboval onen prapodivný tanec, jemuž se poddala většina posádky) a pak padl na podlahu.
Odhalil tak Edmunda Santiniho, velitele bezpečnosti na Eridanu, s paralyzérem v ruce.
„Pane Santini,“ oslovil jsem bývalého mariňáka užasle – byl jsem rád, že alespoň někdo nepodlehl tomu šílenství, co zachvátilo loď.
Santini mi hleděl přes rameno. Věděl jsem, na co se dívá. Na postavy, svíjející se uprostřed centrály.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Zamířil ke mně – už už jsem čekal, že mě obejde a připojí se k tomu bizarnímu tanečnímu reji (stejně jako moje pobočnice), on mě však uchopil za paži a začal mě vláčet pryč.
Nevzpouzel jsem se. Byla to jeho práce, udržet mě v bezpečí a naživu.
Za dveřmi jsem narazil na plnoštíhlou tmavovlasou ženu se zelenýma očima. Byla to Ruslana Ivanchuková, naše šéflékařka. I ona vypadala naprosto normálně. „Díkybohu, že jste v pořádku, Gerarde,“ pravila.
Deaktivoval jsem roušku z nanovláken – Ruslana ji totiž neměla. Pokud by tu podivnou chorobu způsobilo cokoliv přenosného vzduchem, jistě by se podle toho zařídila.
„Co se tu děje?“ zeptal jsem se jí. „Co je to?“
Povzdechla si. „Většina diagnostických přístrojů na ošetřovně nefunguje, ale podle těch příznaků…“ Na okamžik se odmlčela, jako by se to bála vyslovit nahlas. „Je to nemoc, která se v této podobě neobjevila více než šest set let. Naposledy se tak stalo ve Štrasburku roku 1518. Říká se jí… taneční mor.“
18
Danse macabre (5. část)
Mor. Černá smrt. Smrtelná a vysoce nakažlivá nemoc, co byla metlou středověké Evropy.
Ihned se mi před očima objevily v pravdě apokalyptické výjevy: viděl jsem v nich úzké křivolaké uličky plné mrtvých, anebo umírajících. Jejich zpocená těla, pokrytá hnisajícími ložisky a otevřenými ranami. Bezmoc v jejich očích. Ta hrůza zůstala i po staletích v kolektivní paměti nás, lidí, stále živá.
Historie však znala i jiné mory, jak mi trpělivě vysvětlila Ruslana. Jedním z nich byl i ten, co byl nazván tanečním. Byl mnohem děsivější (pokud to tedy vůbec šlo), ale hlavně záhadnější než ten dýmějový.
Stalo se to jednoho červencového rána roku 1518. Jistá obyvatelka Štrasburku (prý se jmenovala Troffea) se vydala na trh. Najednou se dala bez zjevného důvodu do křečovitého tance. A už se nezastavila, zmítala se a vlnila jako by byla v transu anebo očarovaná celé hodiny. A nakonec dny. Postupně se k ní připojili další lidé. A ani jeden z nich nemohl přestat, i když podle vyděšených výrazů chtěli. Nakonec bylo tanečníků více než čtyři sta, vlnili se na štrasburském tržišti a v jeho ulicích dokud nezačali vyčerpáním umírat. Až poté tajemná nemoc ustoupila.
Nebylo to však poprvé, co byli lidé stiženi podobným šílenstvím: v červnu 1374 postihl taneční mor Cáchy a jiná města Svaté říše římské. Ani naposledy: roku 1962 vypukla v Tanzánii ne epidemie tance, ale epidemie smíchu. Epicentrem byla misijní škola pro dívky ve vesnici Kashasha, v některých případech záchvat trval i několik dní.
To, co postihlo Eridanus, se velice podobalo tanečnímu moru známému ze Štrasburku, ale přesto to bylo jiné. Postižení členové posádky neustále (a někteří až do ochraptění) vykřikovali stejná slova.
Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!
A někteří jedinci, ač evidentně nemocní, se svými symptomy vymykali: například Robert Richard Korolis.
Společně s Ruslanou, jedním zdravotním bratrem a majorem Santinim jsme se ujali nesnadného úkolu: zpacifikovat jednoho z tanečníků a podrobit ho vyšetření.
„Když jsem tyhle relikty začala sbírat,“ pravila Ruslana a přitom vyndávala ze staré odřené kožené brašny prapodivné nástroje, které se leskly v záři našich svítilen, „nemyslela jsem si, že je někdy užiju v praxi.“
„Co je tohle?“ zeptal jsem se. Mezi palcem a ukazováčkem držela podlouhlou baňku, uvnitř níž byla stupnice od 35 do 42.
„Archaický rtuťový teploměr,“ vysvětlila. „Tím postiženému změřím teplotu. A pomocí tonometru s fonendoskopem pak krevní tlak.“
Vrátila vyskladněné nástroje zpátky do brašny.
A my se vypravili na lov – ne s luky a šípy, ale s paralyzérem v Santiniho rukách a s archaickým lékařským vybavením. Naší obětí byl Aznárez, operátor, který tancoval v jednom z bočních koridorů paluby A. V obou rukách jsem svíral baterky (jedna byla má a druhá Santiniho), pomalu jsem jimi ukrajoval tmu a potil jsem se jako tažný valach. Chvílemi se do mě dokonce dávala zimnice. Tak moc jsem byl vystresovaný, dalo by se říct, že na pokraji zhroucení. Přesto jsem pokračoval dál.
Kapitáni neselhávají.
Konečně jsme spatřili Aznáreze. Vlnil se u jednoho z vypojených terminálů, hrůzostrašně se šklebil a vykřikoval…
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Vyrazil jsem k němu jako křovák, co se snaží ulovit gazelu, mí lidé mě následovali. Když se ve tmě nalevo ode mě cosi pohnulo… a já tam spatřil obrys humanoidní postavy…
Mor. Černá smrt. Smrtelná a vysoce nakažlivá nemoc, co byla metlou středověké Evropy.
Ihned se mi před očima objevily v pravdě apokalyptické výjevy: viděl jsem v nich úzké křivolaké uličky plné mrtvých, anebo umírajících. Jejich zpocená těla, pokrytá hnisajícími ložisky a otevřenými ranami. Bezmoc v jejich očích. Ta hrůza zůstala i po staletích v kolektivní paměti nás, lidí, stále živá.
Historie však znala i jiné mory, jak mi trpělivě vysvětlila Ruslana. Jedním z nich byl i ten, co byl nazván tanečním. Byl mnohem děsivější (pokud to tedy vůbec šlo), ale hlavně záhadnější než ten dýmějový.
Stalo se to jednoho červencového rána roku 1518. Jistá obyvatelka Štrasburku (prý se jmenovala Troffea) se vydala na trh. Najednou se dala bez zjevného důvodu do křečovitého tance. A už se nezastavila, zmítala se a vlnila jako by byla v transu anebo očarovaná celé hodiny. A nakonec dny. Postupně se k ní připojili další lidé. A ani jeden z nich nemohl přestat, i když podle vyděšených výrazů chtěli. Nakonec bylo tanečníků více než čtyři sta, vlnili se na štrasburském tržišti a v jeho ulicích dokud nezačali vyčerpáním umírat. Až poté tajemná nemoc ustoupila.
Nebylo to však poprvé, co byli lidé stiženi podobným šílenstvím: v červnu 1374 postihl taneční mor Cáchy a jiná města Svaté říše římské. Ani naposledy: roku 1962 vypukla v Tanzánii ne epidemie tance, ale epidemie smíchu. Epicentrem byla misijní škola pro dívky ve vesnici Kashasha, v některých případech záchvat trval i několik dní.
To, co postihlo Eridanus, se velice podobalo tanečnímu moru známému ze Štrasburku, ale přesto to bylo jiné. Postižení členové posádky neustále (a někteří až do ochraptění) vykřikovali stejná slova.
Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!
A někteří jedinci, ač evidentně nemocní, se svými symptomy vymykali: například Robert Richard Korolis.
Společně s Ruslanou, jedním zdravotním bratrem a majorem Santinim jsme se ujali nesnadného úkolu: zpacifikovat jednoho z tanečníků a podrobit ho vyšetření.
„Když jsem tyhle relikty začala sbírat,“ pravila Ruslana a přitom vyndávala ze staré odřené kožené brašny prapodivné nástroje, které se leskly v záři našich svítilen, „nemyslela jsem si, že je někdy užiju v praxi.“
„Co je tohle?“ zeptal jsem se. Mezi palcem a ukazováčkem držela podlouhlou baňku, uvnitř níž byla stupnice od 35 do 42.
„Archaický rtuťový teploměr,“ vysvětlila. „Tím postiženému změřím teplotu. A pomocí tonometru s fonendoskopem pak krevní tlak.“
Vrátila vyskladněné nástroje zpátky do brašny.
A my se vypravili na lov – ne s luky a šípy, ale s paralyzérem v Santiniho rukách a s archaickým lékařským vybavením. Naší obětí byl Aznárez, operátor, který tancoval v jednom z bočních koridorů paluby A. V obou rukách jsem svíral baterky (jedna byla má a druhá Santiniho), pomalu jsem jimi ukrajoval tmu a potil jsem se jako tažný valach. Chvílemi se do mě dokonce dávala zimnice. Tak moc jsem byl vystresovaný, dalo by se říct, že na pokraji zhroucení. Přesto jsem pokračoval dál.
Kapitáni neselhávají.
Konečně jsme spatřili Aznáreze. Vlnil se u jednoho z vypojených terminálů, hrůzostrašně se šklebil a vykřikoval…
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Vyrazil jsem k němu jako křovák, co se snaží ulovit gazelu, mí lidé mě následovali. Když se ve tmě nalevo ode mě cosi pohnulo… a já tam spatřil obrys humanoidní postavy…
19
Danse macabre (6. část)
Srdce se mi roztlouklo; zběsile a nekontrolovatelně.
Namířil jsem do té tmy obě svítilny. Rozehnaly ji. A ozářily člověka, co jsem dobře znal: pohlednou ženu středního věku s bělostnou pletí bez jediné poskvrnky, plavé vlasy se jí vlnily do drobných prstýnků. Byla to má pravá ruka, Margaret de Werrová.
Vypadala strašně. Potila se, oči měla podlité krví. Chabě si je zastínila proti světlu, co na ni dotíralo z baterek. „Gerarde,“ vypadlo z ní. Sotva jsem to slyšel, tak moc potichu to bylo vyřčeno. „Gerarde…“
Klesla k zemi. Přišlo mi, jako by byla jen marionetou a její loutkář jí přestřihl vodící lanka…
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“ vykřikoval za ní Aznárez.
A já se k ní sehnul. Celá hořela. „Margaret…“
„Pro… probudilo mě, když… z koridoru…“ Poulila očima. A mně došlo, že mě nejspíš ani nevidí. „Gerarde,“ šeptla. „Pomoz…“
Sevřel jsem jí ruku. Pevně a silně. „Pokusím se něco udělat,“ slíbil jsem jí – i když jsem nevěděl, jak to bez ní a bez Roberta Richarda Korolise, dvou brilantních mozků a fyziků, dokážu. Jak můžu bez nich a bez fungujících vnitřních i vnějších senzorů zjistit, co se s lodí stalo?
Někdo mi položil ruku na rameno. Byla to Ruslana. „Pane,“ začala konejšivě, „postaráme se o ni. Nejdřív ale musíme vyšetřit Aznáreze.“ Odtahovala mě od Margaret. Zdravotní bratr, co byl s námi, nahradil mé místo a začal se jí věnovat. Uklidnilo mě to.
Otočil jsem se. Kužely světel z obou baterek znovu ozářily Aznáreze.
Santini na něj namířil paralyzér: jeho ústí modře zažhnulo.
„Ne!“ vykřikla Ruslana. „Nechci to riskovat. Vpíchnu mu sedativa.“ Vytáhla ze své brašny injektor. Tentokrát už se nejednalo o relikt, ale o moderní technologii, naštěstí pro nás fungující. „Podržte Aznáreze!“ poručila nám a převzala ode mě baterky.
Já i Santini jsme se v roli nemocničních zřízenců svorně vrhli na technika. Chytil jsem ho za holou paži, ale ihned mi vyklouzla z rukou – tak moc byla zpocená! Bylo to jako snažit se polapit lasičku. Podařilo se mi to až na podruhé. Aznárez se v mém sevření neustále kroutil, stálo mě veškeré síly ho udržet, stejně tak Santiniho.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“ řval mi Aznárez u ucha.
To už však k němu přiskočila Ruslana s injektorem a vrazila mu ho do krku. Aznárez v našem sevření záhy zvláčněl. Opatrně jsme ho položili na podlahu a odstoupili jsme.
Ruslana vytáhla z brašny manuální tonometr s fonendoskopem a vsunula postiženému ruku do jeho manžety. Začala ji nafukovat pomocí balonku.
Aznárez poklidně ležel, oči se mu však za zavřenými víčky rychle pohybovaly.
Náhle se prudce posadil. Ruslana překvapením vykřikla a pustila balonek.
Aznárez se chvíli rozhlížel po našich tvářích. Pak sebou náhle praštil na podlahu a začal se svíjet v křečích, u úst se mu tvořila pěna.
Společně se Santinim jsme se k němu vrhli a snažili jsme se ho udržet v klidu. Ruslana znovu vytáhla z brašny injektor, i když vypadala poněkud bezradně.
Aznárez sebou naposledy škubl – a pak znehybněl, vytřeštěnýma očima zíral do stropu koridoru.
Byl mrtvý. Ruslana se ho ještě pokusila resuscitovat pomocí umělého dýchání a masáže srdce, ale bezvýsledně.
Ztěžka jsem polkl. Přímo přede mnou ležela první oběť naší mise…
Srdce se mi roztlouklo; zběsile a nekontrolovatelně.
Namířil jsem do té tmy obě svítilny. Rozehnaly ji. A ozářily člověka, co jsem dobře znal: pohlednou ženu středního věku s bělostnou pletí bez jediné poskvrnky, plavé vlasy se jí vlnily do drobných prstýnků. Byla to má pravá ruka, Margaret de Werrová.
Vypadala strašně. Potila se, oči měla podlité krví. Chabě si je zastínila proti světlu, co na ni dotíralo z baterek. „Gerarde,“ vypadlo z ní. Sotva jsem to slyšel, tak moc potichu to bylo vyřčeno. „Gerarde…“
Klesla k zemi. Přišlo mi, jako by byla jen marionetou a její loutkář jí přestřihl vodící lanka…
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“ vykřikoval za ní Aznárez.
A já se k ní sehnul. Celá hořela. „Margaret…“
„Pro… probudilo mě, když… z koridoru…“ Poulila očima. A mně došlo, že mě nejspíš ani nevidí. „Gerarde,“ šeptla. „Pomoz…“
Sevřel jsem jí ruku. Pevně a silně. „Pokusím se něco udělat,“ slíbil jsem jí – i když jsem nevěděl, jak to bez ní a bez Roberta Richarda Korolise, dvou brilantních mozků a fyziků, dokážu. Jak můžu bez nich a bez fungujících vnitřních i vnějších senzorů zjistit, co se s lodí stalo?
Někdo mi položil ruku na rameno. Byla to Ruslana. „Pane,“ začala konejšivě, „postaráme se o ni. Nejdřív ale musíme vyšetřit Aznáreze.“ Odtahovala mě od Margaret. Zdravotní bratr, co byl s námi, nahradil mé místo a začal se jí věnovat. Uklidnilo mě to.
Otočil jsem se. Kužely světel z obou baterek znovu ozářily Aznáreze.
Santini na něj namířil paralyzér: jeho ústí modře zažhnulo.
„Ne!“ vykřikla Ruslana. „Nechci to riskovat. Vpíchnu mu sedativa.“ Vytáhla ze své brašny injektor. Tentokrát už se nejednalo o relikt, ale o moderní technologii, naštěstí pro nás fungující. „Podržte Aznáreze!“ poručila nám a převzala ode mě baterky.
Já i Santini jsme se v roli nemocničních zřízenců svorně vrhli na technika. Chytil jsem ho za holou paži, ale ihned mi vyklouzla z rukou – tak moc byla zpocená! Bylo to jako snažit se polapit lasičku. Podařilo se mi to až na podruhé. Aznárez se v mém sevření neustále kroutil, stálo mě veškeré síly ho udržet, stejně tak Santiniho.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“ řval mi Aznárez u ucha.
To už však k němu přiskočila Ruslana s injektorem a vrazila mu ho do krku. Aznárez v našem sevření záhy zvláčněl. Opatrně jsme ho položili na podlahu a odstoupili jsme.
Ruslana vytáhla z brašny manuální tonometr s fonendoskopem a vsunula postiženému ruku do jeho manžety. Začala ji nafukovat pomocí balonku.
Aznárez poklidně ležel, oči se mu však za zavřenými víčky rychle pohybovaly.
Náhle se prudce posadil. Ruslana překvapením vykřikla a pustila balonek.
Aznárez se chvíli rozhlížel po našich tvářích. Pak sebou náhle praštil na podlahu a začal se svíjet v křečích, u úst se mu tvořila pěna.
Společně se Santinim jsme se k němu vrhli a snažili jsme se ho udržet v klidu. Ruslana znovu vytáhla z brašny injektor, i když vypadala poněkud bezradně.
Aznárez sebou naposledy škubl – a pak znehybněl, vytřeštěnýma očima zíral do stropu koridoru.
Byl mrtvý. Ruslana se ho ještě pokusila resuscitovat pomocí umělého dýchání a masáže srdce, ale bezvýsledně.
Ztěžka jsem polkl. Přímo přede mnou ležela první oběť naší mise…
20
Danse macabre (7. část)
Bilance nákazy byla truchlivá.
Na palubě Eridanu se nacházelo celkem 163 členů posádky. Z toho rovných 126 bylo stiženo tou záhadnou chorobou, tanečním morem.
Díky Aznárezově smrti jsme se poučili. Nemocní na přerušení svého reje nereagovali dobře. Proto jsme se je všechny rozhodli izolovat ve dvou lodních skladištích, kde mohli tančit a vykřikovat do sytosti: ve skladišti 3 na palubě C a ve skladišti 8 na palubě H.
Až potom byl čas na to, věnovat se strojům.
Většina systémů lodi dál nefungovala, anebo jen neochotně. A to včetně těch kritických, jako byly senzory, generátor pro vstup do hyperprostorového koridoru a iontové motory. Museli jsme tedy trčet na místě, ať už to bylo kdekoliv, slepí a němí.
Měli jsme však štěstí v neštěstí: fúzní reaktor dál pokojně tepal v srdci lodi. To bylo dobré. Kdyby i ten odešel do věčných lovišť, mohli bychom to rovnou zabalit.
Jakmile jsme byli hotovi s izolací nakažených (pro těch pár zdravých členů posádky to byla docela fuška), vyčlenil jsem dva zbývající techniky (bylo to zoufale málo), aby se pokusili motory a senzory opravit. Chtěl jsem vědět, co je tam venku, kde vládla temnota, již však cosi prozařovalo. A taky mít možnost odsud rychle zmizet.
Ruslana pak měla za úkol najít lék na tu prapodivnou nemoc. Tlačil nás čas. Lidé mohli brzy začít umírat na infarkt, anebo se prostě utancovat k smrti. Byla to otázka ne dnů, ale hodin.
Měli jsme však opět štěstí v neštěstí: že Ruslana i její zástupce, doktor Hillary, unikli osudu většiny posádky. Přesto byla jejich práce nesnadná: diagnostické přístroje totiž stále nefungovaly. Jeden z techniků odhadl, že plně zprovozněny by mohly být až za několik dní. Ty jsme neměli, takže prioritu dostaly motory a senzory.
„Příčin tanečního moru může být hned několik,“ vysvětlovala Ruslana, když jsme se nakonec sešli na potemnělé ošetřovně ve snaze přijít oné nemoci na kloub. „Za jednu z nejpravděpodobnějších byl považován námel.“
„Námel?“ zopakoval jsem slovo, které mi znělo cize. „Co to je?“
„Paličkovice nachová, houba napadající obilí. U lidí může způsobit nemoc známou jako ergotismus – symptomy jeho psychotropní formy jsou halucinace anebo záchvaty.“
„Vzhledem k tomu, že máme ve skladech geneticky modifikovanou pšenici a ječmen, předpokládám, že tuto možnost můžeme vyloučit.“
Ruslana přikývla. „Jistě. Pak je tu další. V našem případě velice pravděpodobná. Davová hysterie.“ Zahloubala se do křesla, doktor Hillary pozvolna přikývl. „Víš, jak si posádka vede, Gerarde.“
Truchlivě. Byli jsme první lidé v hlubokém vesmíru, navíc úplně odříznutí od všeho a všech, co jsme znali. A pokud by se cokoliv podělalo (jakože se právě stalo), nepřispěchal by nám nikdo na pomoc. Byli jsme v tom sami. Není se tedy co divit, že během prvních tří týdnů dva lidi zkolabovali. Od té doby, co jsme opustili soustavu Gliese 832 se situace ještě zhoršila. Spoustu lidí (včetně mě) trápila nespavost, další úzkosti, mnoho jich bojovalo s migrénou.
„Nabízí se ještě třetí možnost,“ ozval se Hillary.
Upřeli jsme na něj své pohledy.
Utopen v přítmí, co pohltilo ošetřovnu Eridanu, vypadal takřka démonicky. „Že postižené členy posádky něco ovládá.“
21
Danse macabre (8. část)
Díval jsem se na Hillaryho. A on se díval na mě.
Byl to vynikající lékař a odborník, člen správní rady Zdravotní a záchranné sekce Vesmírné asociace, dokonce se o něm v jistých kruzích mluvilo jako o jejím novém vedoucím. Problémem však bylo, že měl na triku pár škraloupů.
Například testoval na svých pacientech neschválené léky. Také měl styky s megakorporacemi, které byly na černé neokorporátní listině. I proto byl Předsednictvem Asociace „uklizen“ daleko od Země, na Eridanus. A já byl za to rád. Neměl jsem tak k dispozici jen jednoho vynikajícího lékaře, ale rovnou dva.
V téhle chvíli, kdy se po staletích vrátil taneční mor, nás to mohlo zachránit.
„Jak jste to myslel, doktore Hillary?“ zeptal jsem se ho opatrně.
„Tak, že pacienti fungují jako nějací roboti,“ pravil. „A něco má k nim ovladač. S jeho pomocí si hraje s jejich nervovou soustavou a myslí. Nutí je tančit a neustále vykřikovat ta tři slova.“
„Ale no tak,“ zavrčela Ruslana. „Myslíte, že je snad ovládají nějací démoni, či co?“
Hillaryho slova mě zaujala. Na rozdíl od Ruslany jsem v nich totiž smysl spatřoval. Už předtím jsem měl totiž podezření, že tou entitou, co si hraje s nervovou soustavou mých lidí, může být můj „přítel“.
Proč to ale dělá?
„Tak jsem to nemyslel,“ reagoval Hillary na Ruslanina slova (zaslechl jsem v jeho hlase tichou výtku). Byť spolu museli úzce spolupracovat, neměli se rádi. Když se Ruslana dozvěděla, že bude přidělen na palubu, brojila proti tomu. A Hillary se to díky svým stykům dozvěděl. A nezapomněl na to. „Je to nějaký fenomén zvenčí,“ pokračoval. „Vsadil bych se, že ovlivňuje citlivější jedince. A taky že vyhodil loď z koridoru a může za selhání některých jejích systémů.“
„Je nebezpečné hledat souvislosti…,“ snažila se oponovat Ruslana.
„Nevěřím, že se to všechno přihodilo náhodně ve stejnou dobu,“ nedal se Hillary. „Naopak, tvrdím, že to můžeme připsat na vrub společnému jmenovateli. Je to logické.“
„A tím je…,“ nadhodil jsem, v duchu jsem stále myslel na TO. Na NĚHO.
„To musíme zjistit, kapitáne.“
Aktivoval jsem mikrovysílačku. „Pane Sanchézi,“ oslovil jsem v současnosti nejvýše postaveného člena technické sekce, jednoho ze dvou zbývajících údržbářů. „Jak jste na tom se senzory?“
„Bídně, pane,“ zachraptěl do mikrovysílačky. „Většina snímačů je zničená. Bude trvat více než dvacet čtyři hodin, než je vyměním.“
Tiše jsem zaklel.
V téhle chvíli nás mohli zachránit jen dva lidé. Ironií osudu bylo, že jeden z nich ležel v kóji na ošetřovně v umělém spánku (Margaret), a druhý byl izolovaný na samotce poté, co se mě pokusil zabít (Robert).
Vzápětí mi v uchu pípla mikrovysílačka.
„Ano?“
„Tady šéf bezpečnosti,“ ozval se Santini.
„Co se děje, majore?“
„Kapitáne, doktor Korolis je při smyslech. A přeje si s vámi mluvit.“
Díval jsem se na Hillaryho. A on se díval na mě.
Byl to vynikající lékař a odborník, člen správní rady Zdravotní a záchranné sekce Vesmírné asociace, dokonce se o něm v jistých kruzích mluvilo jako o jejím novém vedoucím. Problémem však bylo, že měl na triku pár škraloupů.
Například testoval na svých pacientech neschválené léky. Také měl styky s megakorporacemi, které byly na černé neokorporátní listině. I proto byl Předsednictvem Asociace „uklizen“ daleko od Země, na Eridanus. A já byl za to rád. Neměl jsem tak k dispozici jen jednoho vynikajícího lékaře, ale rovnou dva.
V téhle chvíli, kdy se po staletích vrátil taneční mor, nás to mohlo zachránit.
„Jak jste to myslel, doktore Hillary?“ zeptal jsem se ho opatrně.
„Tak, že pacienti fungují jako nějací roboti,“ pravil. „A něco má k nim ovladač. S jeho pomocí si hraje s jejich nervovou soustavou a myslí. Nutí je tančit a neustále vykřikovat ta tři slova.“
„Ale no tak,“ zavrčela Ruslana. „Myslíte, že je snad ovládají nějací démoni, či co?“
Hillaryho slova mě zaujala. Na rozdíl od Ruslany jsem v nich totiž smysl spatřoval. Už předtím jsem měl totiž podezření, že tou entitou, co si hraje s nervovou soustavou mých lidí, může být můj „přítel“.
Proč to ale dělá?
„Tak jsem to nemyslel,“ reagoval Hillary na Ruslanina slova (zaslechl jsem v jeho hlase tichou výtku). Byť spolu museli úzce spolupracovat, neměli se rádi. Když se Ruslana dozvěděla, že bude přidělen na palubu, brojila proti tomu. A Hillary se to díky svým stykům dozvěděl. A nezapomněl na to. „Je to nějaký fenomén zvenčí,“ pokračoval. „Vsadil bych se, že ovlivňuje citlivější jedince. A taky že vyhodil loď z koridoru a může za selhání některých jejích systémů.“
„Je nebezpečné hledat souvislosti…,“ snažila se oponovat Ruslana.
„Nevěřím, že se to všechno přihodilo náhodně ve stejnou dobu,“ nedal se Hillary. „Naopak, tvrdím, že to můžeme připsat na vrub společnému jmenovateli. Je to logické.“
„A tím je…,“ nadhodil jsem, v duchu jsem stále myslel na TO. Na NĚHO.
„To musíme zjistit, kapitáne.“
Aktivoval jsem mikrovysílačku. „Pane Sanchézi,“ oslovil jsem v současnosti nejvýše postaveného člena technické sekce, jednoho ze dvou zbývajících údržbářů. „Jak jste na tom se senzory?“
„Bídně, pane,“ zachraptěl do mikrovysílačky. „Většina snímačů je zničená. Bude trvat více než dvacet čtyři hodin, než je vyměním.“
Tiše jsem zaklel.
V téhle chvíli nás mohli zachránit jen dva lidé. Ironií osudu bylo, že jeden z nich ležel v kóji na ošetřovně v umělém spánku (Margaret), a druhý byl izolovaný na samotce poté, co se mě pokusil zabít (Robert).
Vzápětí mi v uchu pípla mikrovysílačka.
„Ano?“
„Tady šéf bezpečnosti,“ ozval se Santini.
„Co se děje, majore?“
„Kapitáne, doktor Korolis je při smyslech. A přeje si s vámi mluvit.“
22
Danse macabre (9. část)
Pozoroval jsem Robertovu asketickou tvář. A on mi pohled oplácel, oči jako dvě trnky jako by se mi vpalovaly přímo do mozku.
Skutečně už je v pořádku? Anebo je stále pod vlivem té „cizí moci“ a svou příčetnost jen předstírá?
Majora Santiniho tyhle otázky taky napadly. Proto nechal Roberta i nadále uzavřeného v superskleněné bezpečnostní kóji. A já jeho úsudku důvěřoval, byť se mi nelíbilo, že se z mého přítele stal vězeň.
„Mohl bys tomu natvrdlému mariňákovi vysvětlit, že už jsem v pořádku?“ vrčel Robert. „A že mám spoustu práce? Třeba zjistit, co nás vyhodilo z koridoru!“ Robert se přilepil na sklo, dál mě hypnotizoval pohledem. „Něco tam je, Gerarde. Tam venku. Cítím to.“
„Cítíš to?“ zopakoval jsem po něm. A znovu jsem na miskách vah poměřoval jeho příčetnost.
Rozchechtal se. Potom se chytil za hlavu. „Já… nedovedu to vysvětlit, Gerarde, ale je to tak. A to tvrdím jako muž vědy, ve všem jí oddaný. Navíc… navíc jsem něco uzřel, když Eridanus vylétl z koridoru.“
„Jak se to přihodilo?“
„Seděl jsem v centrále u kapitánských panelů. Vše probíhalo bez problémů, koridorová matérie nejevila žádné anomálie, vysokofrekvenční rušení bylo v normě. Aznárez se vypravil uvařit kafe.“ Vybavil jsem si operátorovo tělo, zmítané křečí. První oběť naší mise. „Najednou se silně zablesklo,“ pokračoval Robert. „Na vteřinu, možná na dvě. Nějakou chvíli jsem byl oslepený.“
Zamyslel jsem se. Když jsem byl u sebe v kajutě, když jsem se po koberci plazil k NĚMU, ke svému návštěvníkovi, nezaznamenal jsem žádný záblesk. Mluvil tedy Robert pravdu? Anebo světlo oslepilo jen všechny v centrále?
„A pak?“ zeptal jsem se ho, když se neměl k tomu, aby pokračoval.
„Jsem to uviděl,“ pravil.
„Cos uviděl?“
Zavřel oči, na tváři se mu objevil zvláštní výraz. „Je jedna možnost, jak obejít současná omezení, Gerarde.“
Nelíbilo se mi, jak se mnou manipuluje. Ale rozhodl jsem se, že s ním dál budu hrát jeho hru – protože byly v sázce životy všech na Eridanu. A já prahl po tom zjistit, o co jde.
„Jaká?“ zeptal jsem se ho tedy.
„Taková, co nikoho z vás nenapadla. A přitom je tak triviální! Co se takhle podívat blíž, proletět tou oponou stínu a tmy?“
A v té chvíli mi to došlo. Byl jsem hlupák, že mě to nenapadlo už dávno.
O hodinu později jsme já, Colleti (jeden z nejlepších pilotů na palubě) a Robert, hlídaný majorem Santinim, usedli do raketoplánu ERIDANUS 2.
A vydali jsme se poodkrýt roušku té záhady…
23
Danse macabre (10. část)
Hověl jsem si v sedadle kopilota a sledoval jsem, jak Colleti zahajuje předstartovní přípravu raketoplánu. Rychle a zkušeně. Vsadil bych se, že by to jistě zvládl i poslepu (nicméně jsem se rozhodl, že to v praxi raději zkoušet nebudeme).
Ohlédl jsem se k průlezu, který vedl do výsadkové sekce raketoplánu. Právě tam se ke křeslům přikurtovali Santini a Robert. Bylo obrovské riziko, vzít druhého jmenovaného s sebou. Ale já se ho rozhodl podstoupit. Vždyť riskujeme pořád. Samotný život je rizikem.
„Můžeme, kapitáne Compe?“ zeptal se mě Colleti.
Všiml jsem si, že se mu čelo perlí krůpějemi potu. Nedivil jsem se mu. I mě ta hutná černota, do níž jsme měli vletět, děsila.
„Aktivujte trysky!“ přikázal jsem.
Colleti zmáčkl tlačítko na boku řídicí páky. Ucítil jsem, jak to strojem mírně trhlo vzhůru. Ve stejné chvíli se začala (poněkud nesměle) rozevírat hangárová vrata. Čekal jsem, že se temnota ihned vevalí dovnitř, ona však zůstávala na prahu. Jako by věděla, že jí zamíříme vstříc…
„Vpřed!“
Colleti poslechl můj rozkaz. Raketoplán ERIDANUS 2 se hnal ke stěně utkané z černoty. Zatajil jsem dech. Potom jsme do ní pronikli.
Byla úplná a nekonečná. A já zapochyboval – o tom, že tam cokoliv je. Přesto jsem aktivoval senzory raketoplánu, slabé a nevýkonné. Zaznamenaly vysoké koncentrace plynu, zejména neutrálního a ionizovaného vodíku, také spoustu a spoustu prachu. Teplota tam venku dosahovala takřka sta Kelvinů. To znamenalo, že okolní prostor cosi zahřívá.
Kde to, k čertu, jsme?
Jak jsme pronikali plynem a prachem, rostl nejen tlak, ale i teplota. A mně se zdálo, že před námi opět cosi září, byť nevýrazně.
„Majore Santini,“ aktivoval jsem mikrovysílačku. „Přiveďte doktora Korolise.“
Učinil tak během vteřiny. Robert mi nahlédl přes rameno, rychle snímal údaje z panelů, jako by on sám byl nějakým zatraceným skenerem. Čelo se mu zvlnilo vráskami. Potom vrhl rychlý pohled na Colletiho. „Odstavte fúzní motory a aktivujte brzdné trysky! Okamžitě!“
„Pane?“ obrátil se Colleti na mě.
„Udělejte to!“
Pilot poslechl.
Ve stejném okamžiku clona, co nám celou dobu bránila ve výhledu, ustoupila (jako bychom snad pronikli posledním záhybem jakéhosi kouzelného pláště) a já spatřil obrovský slabě zářící kulový objekt, který se nacházel přímo před námi.
Brzdné trysky na přídi raketoplánu jely na plný výkon, ale hladový chřtán gravitační studny nás dál hnal kupředu.
A mně došlo, že tenhle průzkum byl špatný nápad. A že tu nejspíš všichni zemřeme.
Colleti zaklel. Deaktivoval brzdné trysky, pomocí bočních otočil raketoplán o sto osmdesát stupňů a pak znovu zažehl jeho fúzní motory. Chvíli se přetahovaly s gravitací toho objektu, poté však zvítězily a hnaly nás zpátky k Eridanu. To, co bylo původně před námi, ten neznámý kulový objekt, opět zakryla rouška stínu.
„Co to bylo, Roberte?“ ptal jsem se mého přítele.
Oči mu zářily vzrušením. „Eridanus to vyhodilo z koridoru přímo uprostřed globule.“
Věděl jsem, co to je. Jako každý na palubě i já jsem absolvoval základní astrofyzikální kurz. Jednalo se o malou temnou mlhovinu, mrak plný prachu a plynu, v němž…
„Chceš říct…“
„Ano,“ přisvědčil Robert. „Blízko nás se rodí nová hvězda.“
24
Danse macabre (11. část)
Raketoplán (a my společně s ním) byl v bezpečí, dostatečně vzdálen od rozsáhlé gravitační studny před námi. Díky tomu jsme se mohli věnovat pečlivému průzkumu. Skenovali jsme centrální oblasti globule, hvězdného kokonu, a to v infračerveném oboru elektromagnetického spektra.
„Okolní plynoprachová mlhovina se díky gravitačnímu kolapsu hroutí ke svému středu, kde utváří protohvězdu,“ odečítal Robert údaje ze senzorů raketoplánu, já postával v zátiší za ním. „V současnosti se jedná o kompaktní těleso, která má povrchovou teplotu 2300 Kelvinů. Jeho gravitace vládne širokému okolí – to ona nás vyhodila z hyperprostorového koridoru. Odhaduji, že až se v protohvězdě zažehnou termojaderné reakce a stane se hvězdou hlavní posloupnosti, bude se jednat o bílého obra spektrální třídy A – bude mnohem hmotnější a zářivější než samotné Slunce.“
„Proč nevidíme žádné hvězdy?“ zeptal jsem se na otázku, která se mi palčivě tlačila na mysl.
„Protože jsme v hlubinách globule. Okolní prach a plyn zcela absorbuje jejich záření. Proto se zdá, jako kdyby z vesmíru zmizely.“ Na okamžik se odmlčel. „Mě trápí něco jiného.“
„A co?“
„Proč jsme přišli o tolik systémů, když reaktor na jadernou fúzi pracuje. To si nedovedu vysvětlit. Zatracené senzory…“
Abychom získali odpovědi na všechny otázky, potřebovali jsme ty na Eridanu. Do jejich zprovoznění však zbývalo ještě šestnáct hodin. Mezitím se spousta lidí na palubě lodi utancuje k smrti. Tlačil nás čas.
„A posádka?“ ptal jsem se dál Roberta.
„A co je s ní?“
„Lidé zemřou, pokud něco neuděláme.“
Věděl jsem, že mu to doteď vůbec nepřipadlo na mysl. Věda… stroje… Ty pro něj byly důležitější. Zamračil se. „V tomhle ti nepomůžu, Gerarde. Máš od toho snad své specialisty, anebo ne?“ Opustil křeslo kopilota a zamířil do výsadkové sekce raketoplánu.
Santini ho sledoval přimhouřeným pohledem, v ruce paralyzér.
„Roberte!“ zavrčel jsem.
Zastavil se, zčásti skryt ve stínu. A já se zarazil. Protože mi náhle přišlo, že s ním není něco v pořádku.
„Ten, kdo se stává lovcem,“ řekl – a jeho hlas zněl náhle zvláštně, jakoby elektronicky, „zapomíná na to, že se někdy sám může stát kořistí.“
Postupoval jsem směrem k Robertovi. Čím blíže jsem k němu byl, tím více se stahoval do hlubin výsadkové sekce raketoplánu. Světla na stropě na to měla reagovat a rozzářit se – nestalo se tak.
„Roberte…,“ šeptal jsem.
Po boku se mi objevil Santini. Vytáhl baterku a namířil ji na lidskou siluetu, utopenou ve stínech.
Zalapal jsem po dechu.
Kužel světla totiž neozářil Roberta, ale humanoidní postavu jakoby utkanou z nicoty…
Raketoplán (a my společně s ním) byl v bezpečí, dostatečně vzdálen od rozsáhlé gravitační studny před námi. Díky tomu jsme se mohli věnovat pečlivému průzkumu. Skenovali jsme centrální oblasti globule, hvězdného kokonu, a to v infračerveném oboru elektromagnetického spektra.
„Okolní plynoprachová mlhovina se díky gravitačnímu kolapsu hroutí ke svému středu, kde utváří protohvězdu,“ odečítal Robert údaje ze senzorů raketoplánu, já postával v zátiší za ním. „V současnosti se jedná o kompaktní těleso, která má povrchovou teplotu 2300 Kelvinů. Jeho gravitace vládne širokému okolí – to ona nás vyhodila z hyperprostorového koridoru. Odhaduji, že až se v protohvězdě zažehnou termojaderné reakce a stane se hvězdou hlavní posloupnosti, bude se jednat o bílého obra spektrální třídy A – bude mnohem hmotnější a zářivější než samotné Slunce.“
„Proč nevidíme žádné hvězdy?“ zeptal jsem se na otázku, která se mi palčivě tlačila na mysl.
„Protože jsme v hlubinách globule. Okolní prach a plyn zcela absorbuje jejich záření. Proto se zdá, jako kdyby z vesmíru zmizely.“ Na okamžik se odmlčel. „Mě trápí něco jiného.“
„A co?“
„Proč jsme přišli o tolik systémů, když reaktor na jadernou fúzi pracuje. To si nedovedu vysvětlit. Zatracené senzory…“
Abychom získali odpovědi na všechny otázky, potřebovali jsme ty na Eridanu. Do jejich zprovoznění však zbývalo ještě šestnáct hodin. Mezitím se spousta lidí na palubě lodi utancuje k smrti. Tlačil nás čas.
„A posádka?“ ptal jsem se dál Roberta.
„A co je s ní?“
„Lidé zemřou, pokud něco neuděláme.“
Věděl jsem, že mu to doteď vůbec nepřipadlo na mysl. Věda… stroje… Ty pro něj byly důležitější. Zamračil se. „V tomhle ti nepomůžu, Gerarde. Máš od toho snad své specialisty, anebo ne?“ Opustil křeslo kopilota a zamířil do výsadkové sekce raketoplánu.
Santini ho sledoval přimhouřeným pohledem, v ruce paralyzér.
„Roberte!“ zavrčel jsem.
Zastavil se, zčásti skryt ve stínu. A já se zarazil. Protože mi náhle přišlo, že s ním není něco v pořádku.
„Ten, kdo se stává lovcem,“ řekl – a jeho hlas zněl náhle zvláštně, jakoby elektronicky, „zapomíná na to, že se někdy sám může stát kořistí.“
Postupoval jsem směrem k Robertovi. Čím blíže jsem k němu byl, tím více se stahoval do hlubin výsadkové sekce raketoplánu. Světla na stropě na to měla reagovat a rozzářit se – nestalo se tak.
„Roberte…,“ šeptal jsem.
Po boku se mi objevil Santini. Vytáhl baterku a namířil ji na lidskou siluetu, utopenou ve stínech.
Zalapal jsem po dechu.
Kužel světla totiž neozářil Roberta, ale humanoidní postavu jakoby utkanou z nicoty…
25
Danse macabre (12. část)
Santini reagoval rychleji než já – vystřelil z paralyzéru. Salva namodralých jisker se setkala s NÍM. A JEHO tělo ji bezezbytku pohltilo.
Santini šťavnatě zaklel.
Vzápětí se vznesl do vzduchu, v němž ho držela nějaká prazvláštní síla. Kopal nohama, máchal kolem sebe rukama. Otevíral a zavíral ústa (možná křičel), přesto nevydal hlásku. Podle výrazu ve tváři byl vyděšený k smrti.
Celé to hrůzné drama trvalo několik vteřin, které se však pro mě staly věčností. Poté (zničehonic) klesl Santini k podlaze raketoplánu. Ozval se odporný mlaskavý zvuk. Santini ležel bez hnutí jako velký žok brambor.
A já zíral na tvora, co stál přede mnou a co to měl na svědomí.
Snažil jsem se ho vypátrat, chtěl jsem z něj udělat svůj informační zdroj a nyní… nyní jsem nebyl schopný kloudného slova, všechny mé plány se proměnily v prach a popel.
Ten, kdo se stává lovcem, vybavil jsem si jeho slova, zapomíná na to, že se někdy sám může stát kořistí.
Mělo to být varování? Opravdu si přál, abych ho nechal na pokoji? Jeho slova totiž… ta slova… SLOVA…
Zavrávoral jsem.
Protože mě ty myšlenkové pochody přivedly k určitému prozření. Bylo to cosi, co se po celou dobu, co jsme zkoumali střed globule, nacházelo někde na okraji mé mysli. A já se to rozhodl ignorovat. Už to však dál nešlo.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Slova, co až do ochraptění vykřikovala většina nemocných členů mé posádky.
Nacházeli jsme se v blízkosti středu globule, kde vzniká nová hvězda, jejíž gravitace Eridanus vyhodila z hyperprostorového koridoru. Je to cizí SLUNCE, ještě je však DÍTĚ. A jeho hluboká a rozsáhlá gravitační STUDNA dominuje širokému okolí.
Nevěřil jsem na věštce. Na nějakou Pýthii či Delfské orákulum. Tudíž zbývala jen jediná logická možnost, která vysvětlovala, jak o tom postižení členové posádky mohli vědět (a já si při tom vzpomněl na doktora Hillaryho a na jeho příměr s roboty a dálkovým ovladačem) – opravdu si s námi něco hraje. A je to ON, jak mě už několikrát předtím napadlo.
„To ty…,“ začal jsem navztekaně. Rychle jsem se však zase uklidnil. Tím, že se rozčílím, ničeho nedocílím. Spíš naopak. „Okamžitě propusť členy mé posádky!“ poručil jsem MU.
Zdálo se mi, že mě černota, co tvoří jeho tělo, pozoruje.
„Vy lidé jste ještě opravdu jako novorozenci,“ promluvil konečně. Jeho elektronický hlas při tom zapraskal. „Teprve se ve vesmíru rozkoukáváte, a přesto… přesto jste tak nesnesitelně arogantní, jisti si sami sebou a svou pravdou.“
„Řeknu to ještě jednou a naposledy,“ odsekával jsem jednotlivá slova. „Propusť je.“
„Nemohu, protože to není mé dílo.“ Zdálo se mi, jako by se ke mně ta černota, co tvořila jeho tělo, natáhla. Ustoupil jsem o kus vzad. „Napadlo tě, Gerarde le Compe, vůbec, že ta inteligence, co si s vámi pohrává, nejsem já, ale ta protohvězda? Že je ve skutečnosti pavoukem a okolní mlhovina sítí?“
Santini reagoval rychleji než já – vystřelil z paralyzéru. Salva namodralých jisker se setkala s NÍM. A JEHO tělo ji bezezbytku pohltilo.
Santini šťavnatě zaklel.
Vzápětí se vznesl do vzduchu, v němž ho držela nějaká prazvláštní síla. Kopal nohama, máchal kolem sebe rukama. Otevíral a zavíral ústa (možná křičel), přesto nevydal hlásku. Podle výrazu ve tváři byl vyděšený k smrti.
Celé to hrůzné drama trvalo několik vteřin, které se však pro mě staly věčností. Poté (zničehonic) klesl Santini k podlaze raketoplánu. Ozval se odporný mlaskavý zvuk. Santini ležel bez hnutí jako velký žok brambor.
A já zíral na tvora, co stál přede mnou a co to měl na svědomí.
Snažil jsem se ho vypátrat, chtěl jsem z něj udělat svůj informační zdroj a nyní… nyní jsem nebyl schopný kloudného slova, všechny mé plány se proměnily v prach a popel.
Ten, kdo se stává lovcem, vybavil jsem si jeho slova, zapomíná na to, že se někdy sám může stát kořistí.
Mělo to být varování? Opravdu si přál, abych ho nechal na pokoji? Jeho slova totiž… ta slova… SLOVA…
Zavrávoral jsem.
Protože mě ty myšlenkové pochody přivedly k určitému prozření. Bylo to cosi, co se po celou dobu, co jsme zkoumali střed globule, nacházelo někde na okraji mé mysli. A já se to rozhodl ignorovat. Už to však dál nešlo.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Slova, co až do ochraptění vykřikovala většina nemocných členů mé posádky.
Nacházeli jsme se v blízkosti středu globule, kde vzniká nová hvězda, jejíž gravitace Eridanus vyhodila z hyperprostorového koridoru. Je to cizí SLUNCE, ještě je však DÍTĚ. A jeho hluboká a rozsáhlá gravitační STUDNA dominuje širokému okolí.
Nevěřil jsem na věštce. Na nějakou Pýthii či Delfské orákulum. Tudíž zbývala jen jediná logická možnost, která vysvětlovala, jak o tom postižení členové posádky mohli vědět (a já si při tom vzpomněl na doktora Hillaryho a na jeho příměr s roboty a dálkovým ovladačem) – opravdu si s námi něco hraje. A je to ON, jak mě už několikrát předtím napadlo.
„To ty…,“ začal jsem navztekaně. Rychle jsem se však zase uklidnil. Tím, že se rozčílím, ničeho nedocílím. Spíš naopak. „Okamžitě propusť členy mé posádky!“ poručil jsem MU.
Zdálo se mi, že mě černota, co tvoří jeho tělo, pozoruje.
„Vy lidé jste ještě opravdu jako novorozenci,“ promluvil konečně. Jeho elektronický hlas při tom zapraskal. „Teprve se ve vesmíru rozkoukáváte, a přesto… přesto jste tak nesnesitelně arogantní, jisti si sami sebou a svou pravdou.“
„Řeknu to ještě jednou a naposledy,“ odsekával jsem jednotlivá slova. „Propusť je.“
„Nemohu, protože to není mé dílo.“ Zdálo se mi, jako by se ke mně ta černota, co tvořila jeho tělo, natáhla. Ustoupil jsem o kus vzad. „Napadlo tě, Gerarde le Compe, vůbec, že ta inteligence, co si s vámi pohrává, nejsem já, ale ta protohvězda? Že je ve skutečnosti pavoukem a okolní mlhovina sítí?“
26
Danse macabre (13. část)
To, co říkal, mi přišlo absurdní. Hvězdy přeci nejsou živé, natožpak inteligentní! To nás učí už v mateřské školce. Byl to zkrátka absolutní nesmysl! Chtěl jsem oponovat, zahrnout ho vědeckými důkazy, ale soudil jsem, že by opět přirovnal lidstvo k arogantním novorozencům, co si jsou jisti svou pravdou, takže jsem mlčel.
V myšlenkách jsem se opět vrátil do své kajuty. Vzpomněl jsem si, jak jsem hleděl z průzoru a děsil se toho, že ve vesmíru nejsou žádné hvězdy. Na své pocity v temných koridorech Eridanu, plných křepčících členů posádky a jejich neutuchajících výkřiků. Na svůj strach z hutné černoty tam venku.
A na chvíli jsem zapochyboval. Má vědomá mysl byla svázána lidským konstruktem reality, mnohdy zkostnatělými vědeckými pravdami. Mé emoce však ne. Co když byl tedy reálný obraz jiný? Mohly být hvězdy živé a inteligentní? A pokud ano… mohly být některé dobré a jiné zase… zlé?
Ihned jsem ty myšlenky vyhnal z hlavy. Byly totiž příliš šílené. A nebezpečné zároveň. Už tak jsem našlapoval po tenkém ledě šílenství. Nechtěl jsem, aby se pode mnou prolomil…
Vrátil jsem se tedy do pohodlného bezpečí toho, co jsem znal. A k tomu, co jsem chtěl. Po NĚM.
„Já…,“ vyslovil jsem nakonec. „Potřebuju znát odpovědi. Na tolik a tolik otázek.“
Ticho. Tma. Stíny. A on, co se v nich skrýval – anebo z nich byl upletený?
„A co jsi pro to ochoten obětovat? Svou loď? Své lidi? Co, Gerarde le Compe?“
Pravda se mi drala z hrdla. Samovolně, nezastavitelně. „Všechno,“ přiznal jsem. „Úplně všechno.“
ON naklonil hlavu na stranu. Zdálo se, že mě zkoumá, pozoruje, anebo skenuje. Kdo ví. Vlastně jsem o něm nic nevěděl. Zdroj jeho počitků mohl být i mnohem exotičtější. Možná používal echolokaci jako netopýři. Kdo ví.
„Dobře,“ přikývl. „To je dobře. Jen odvážní a silní vstupují do náruče temnoty. Ale přesto…“ Zdálo se mi, že nazírá přímo do mého nitra. „Přesto přese všechno si přeješ, aby se tak nestalo, aby tvá cesta nebyla dlážděna oběťmi. Bez obětí však není poznání. Bez obětí není vítězství. Mise Eridanu neskončila. Ne tady, ne u této protohvězdy. Jen musíte dál, pryč z jejího smrtícího dosahu…“
„Ale,“ začal jsem. „Není způsob… Motory…“ Hned, jak jsem to řekl, mi došlo, že to vlastně není pravda. Existoval způsob, jak se odsud dostat, jen byl šílený. Tak šílený, že ani Robert o něm neuvažoval.
„Tak zase někdy, Gerarde le Compe,“ řekl mi můj návštěvník. „Možná.“ Jeho tělo, byť jakoby utkané z temnoty, najednou zářilo vnitřním světlem. Došlo mi, že se odsud chystá zmizet, ať už to dělá jakkoliv.
„Ne!“ vykřikl jsem – a k mému překvapení to opravdu zabralo.
Tvor svěsil ramena, takřka se zhroutil. Ustoupil do temnoty. A já za ním. V uších mi pískalo.
Ne, došlo mi, to já ho nezadržel. Bylo to něco jiného. Takže přece jen není tak mocný, jak se zdá. A možná… možná ta protohvězda nebyla smrtící jen pro nás, ale i pro něj…
Pomalu jsem se k němu blížil, už jsem na něj mohl takřka sáhnout! Opět se mi zdálo, jako by jeho postava zářila. Vrhl jsem se k němu. V té samé chvíli se začal hroutit k podlaze raketoplánu. Chytil jsem ho do náručí.
Zaplálo osvětlení ve výsadkové sekci.
A já zjistil, že nedržím JEHO, ale Roberta Richarda Korolise…
27
Danse macabre (14. část)
Robert si na nic nepamatoval. Nevzpomínal si, že by se stal čímkoliv cizím. A možná to tak ani nebylo. Možná si s ním (anebo se mnou) jen něco hrálo.
Podobné to bylo i se Santinim. Když dopadl na podlahu raketoplánu, když se ozvalo to nechutné mlasknutí, myslel jsem si, že je mrtvý, možná má přeražený vaz anebo páteř. Jenže on žil, podle všeho utrpěl jen lehký otřes mozku.
Nechtěl jsem se ho ptát přímo – majore, viděl jste ve výsadkové sekci ERIDANU 2 tu postavu, utkanou z temnoty? Jen jsem mu pokládal návodné otázky. A podle jeho odpovědí (místy zmatených) si nebyl vědom přítomnosti čehokoliv cizího.
Stejně tak Colleti. Když jsem se vrátil do kokpitu, tvářil se naprosto neutrálně, jen rutině udržoval raketoplán v bezpečné vzdálenosti od středu globule. Ani palubní počítač nic zvláštního nehlásil – až při zpětné diagnostice jsem zjistil, že došlo ke krátkodobým výpadkům několika nedůležitých systémů. Toť vše.
Přišlo mi, jako by se opakovala situace z Gejzíru…
Proč se ukazuje jenom mně?
Děsilo mě to, ale zároveň vzrušovalo. Dávalo mi to totiž jistý pocit výjimečnosti, výlučnosti.
Jsem důležitější než ostatní.
Jsem GERARD LE COMP.
Jsem kapitán Eridanu.
Jsem muž, co komunikuje se stvořením, o jehož existenci nikdo neví – vyjma mě.
Když raketoplán ERIDANUS 2 bezpečně přistál v hangáru, ihned jsem zamířil na ošetřovnu – abych zjistil, jestli se Ruslaně a Hillarymu nějak podařilo hnout s léčbou tanečního moru. Samozřejmě že ne. Byli stejně bezradní jako předtím. Navíc, zatímco jsme byli venku, zemřel další člověk. Na infarkt. A Margaretin stav se horšil. Netancovala. Jen ležela v deliriu. A možná to bylo špatně. Kdyby tancovala jako ostatní, možná bychom ji neztráceli…
Seděl jsem u jejího lůžka, držel jsem ji za ruku a sledoval jsem její tvář; bledou a orosenou potem.
Byla to vynikající vědkyně, byla to má přítelkyně, byla to… sevřelo se mi srdce starostí o ni. Znovu jsem se utvrdil v tom, co chci udělat. Nebyl čas. Nesměl jsem to odkládat.
„Globule,“ mrmlal v zátiší za mnou doktor Hillary. „Komprese hustší části plynoprachové mlhoviny do jejího středu, kde vzniká protohvězda. Prim hraje gravitace. Právě ta vytáhla Eridanus z hyperprostorového koridoru. Mozkové vlny…“ Tiše zaklel. „Dal bych království za funkční elektroencefalograf.“ Znovu zaklel. A pak se kamsi vytratil. Zůstal jsem tam jen já, blouznící Margaret a Ruslana.
Položila mi ruku na rameno; přátelskou a konejšivou. „Udělal jsi, co jsi mohl, Gerarde.“
„Ne dost.“ Postavil jsem se. „Vzpomínám si, že jsi absolvovala pilotní kurs, Ruslano. Je to tak?“
Mírně přikývla. „Ano, létala jsem s dvoumotorovým letadlem.“
„Zvládla bys raketoplán?“
Zamračila se. „Proč se mě na to ptáš?“
„Protože potřebuju tři piloty.“
„Možná…,“ řekla neurčitě.
A já jí vyložil můj plán.
Protože ON měl pravdu. Museli jsme se dostat ze smrtícího dosahu protohvězdy…
Robert si na nic nepamatoval. Nevzpomínal si, že by se stal čímkoliv cizím. A možná to tak ani nebylo. Možná si s ním (anebo se mnou) jen něco hrálo.
Podobné to bylo i se Santinim. Když dopadl na podlahu raketoplánu, když se ozvalo to nechutné mlasknutí, myslel jsem si, že je mrtvý, možná má přeražený vaz anebo páteř. Jenže on žil, podle všeho utrpěl jen lehký otřes mozku.
Nechtěl jsem se ho ptát přímo – majore, viděl jste ve výsadkové sekci ERIDANU 2 tu postavu, utkanou z temnoty? Jen jsem mu pokládal návodné otázky. A podle jeho odpovědí (místy zmatených) si nebyl vědom přítomnosti čehokoliv cizího.
Stejně tak Colleti. Když jsem se vrátil do kokpitu, tvářil se naprosto neutrálně, jen rutině udržoval raketoplán v bezpečné vzdálenosti od středu globule. Ani palubní počítač nic zvláštního nehlásil – až při zpětné diagnostice jsem zjistil, že došlo ke krátkodobým výpadkům několika nedůležitých systémů. Toť vše.
Přišlo mi, jako by se opakovala situace z Gejzíru…
Proč se ukazuje jenom mně?
Děsilo mě to, ale zároveň vzrušovalo. Dávalo mi to totiž jistý pocit výjimečnosti, výlučnosti.
Jsem důležitější než ostatní.
Jsem GERARD LE COMP.
Jsem kapitán Eridanu.
Jsem muž, co komunikuje se stvořením, o jehož existenci nikdo neví – vyjma mě.
Když raketoplán ERIDANUS 2 bezpečně přistál v hangáru, ihned jsem zamířil na ošetřovnu – abych zjistil, jestli se Ruslaně a Hillarymu nějak podařilo hnout s léčbou tanečního moru. Samozřejmě že ne. Byli stejně bezradní jako předtím. Navíc, zatímco jsme byli venku, zemřel další člověk. Na infarkt. A Margaretin stav se horšil. Netancovala. Jen ležela v deliriu. A možná to bylo špatně. Kdyby tancovala jako ostatní, možná bychom ji neztráceli…
Seděl jsem u jejího lůžka, držel jsem ji za ruku a sledoval jsem její tvář; bledou a orosenou potem.
Byla to vynikající vědkyně, byla to má přítelkyně, byla to… sevřelo se mi srdce starostí o ni. Znovu jsem se utvrdil v tom, co chci udělat. Nebyl čas. Nesměl jsem to odkládat.
„Globule,“ mrmlal v zátiší za mnou doktor Hillary. „Komprese hustší části plynoprachové mlhoviny do jejího středu, kde vzniká protohvězda. Prim hraje gravitace. Právě ta vytáhla Eridanus z hyperprostorového koridoru. Mozkové vlny…“ Tiše zaklel. „Dal bych království za funkční elektroencefalograf.“ Znovu zaklel. A pak se kamsi vytratil. Zůstal jsem tam jen já, blouznící Margaret a Ruslana.
Položila mi ruku na rameno; přátelskou a konejšivou. „Udělal jsi, co jsi mohl, Gerarde.“
„Ne dost.“ Postavil jsem se. „Vzpomínám si, že jsi absolvovala pilotní kurs, Ruslano. Je to tak?“
Mírně přikývla. „Ano, létala jsem s dvoumotorovým letadlem.“
„Zvládla bys raketoplán?“
Zamračila se. „Proč se mě na to ptáš?“
„Protože potřebuju tři piloty.“
„Možná…,“ řekla neurčitě.
A já jí vyložil můj plán.
Protože ON měl pravdu. Museli jsme se dostat ze smrtícího dosahu protohvězdy…
28
Danse macabre (15. část)
Seděl jsem v pilotním křesle raketoplánu ERIDANUS 1 a sledoval jsem loď, kterou chci zachránit. Mou loď. První loď schopnou cestovat hyperprostorovými koridory. Přes oponu prachu a plynu jsem její bělostný trup viděl jen stěží, občas se mi ztrácela natolik, že mi její polohu prozradila jen blikající poziční světla na jejích bocích.
Můj plán byl šílený. Ale já věděl, já podvědomě tušil, že vyjde.
Předcházela mu však řada příprav. A improvizací. Přesto se v současnosti nejvýše postavený člen technické sekce, Sanchéz, a jeho parťák vytáhli.
Důležitým vybavením hangáru byla i nouzová vlečná lana spletená z uhlíkových nanotrubiček, na konci každého z nich se nacházela magnetická hlavice. Kdyby se porouchal raketoplán, případně se stala opravárenská kapsle neovladatelnou, měla je zachytit a vtáhnout do hangáru.
Bohužel, nouzová vlečná lana byla jen dvě. A já potřeboval tři. Oběma technikům tedy nezbylo nic jiného, než jedno z lan rozdělit na dvě a pak na to nové přidělat náhradní magnetickou hlavici, stejně tak ho museli umístit do na koleně sestrojeného vystřelovacího mechanismu. Následně vlečná lana instalovali na tři raketoplány: ERIDANUS 1, ERIDANUS 2 a ERIDANUS 4. Byl bych rád, kdyby mohl vzlétnout i ERIDANUS 3, nicméně jeho fúzní motory právě procházely generálkou. I kdyby však byl schopný letu, neměli jsme další magnetickou hlavici. A v podstatě ani dalšího pilota.
ERIDANU 1 jsem se ujal já, ERIDANU 2 jeho stálý pilot Colleti a ERIDANU 4 šéflékařka Ruslana Ivanchuková. Věděl jsem, že je nervózní, ale šla do toho. I kvůli tomu, že to byla jediná zbývající možnost, jak vyléčit její pacienty – pokud tedy byla protohvězda opravdu původcem tanečního moru, co zasáhl mou posádku.
Všechny tři raketoplány už byly venku z hangáru. Podíval jsem se na radar: po mém levoboku se nacházel ERIDANUS 2, po pravoboku ERIDANUS 4.
„Zahájit rotační manévr,“ přikázal jsem – můj stroj i ty zbývající se otočily o sto osmdesát stupňů. „Aktivovat tažná zařízení,“ pokračoval jsem. Na obrazovce jsem sledoval, jak můj raketoplán vystřelil magnetickou hlavici vstříc Eridanu. Ihned zmizela z vizuálního dosahu za oponou prachu a plynu. Počítač však hlásil, že se úspěšně přichytila k trupu lodi.
„Spojení je aktivní a pevné,“ hlásila Ruslana (nervózní, ale přesto spokojená se svým výkonem).
„Také jsem zachytil Eridanus, kapitáne,“ ozval se Colleti.
Teď anebo nikdy. Naše raketoplány se v podstatě proměnily v remorkéry – měly dostat Eridanus s nefunkčním pohonem z bezprostřední blízkosti protohvězdy.
Mělo to však pár háčků – Eridanus vážil několik desítek tisíc tun. Vlečná lana nemusela tu tíhu vydržet, a pokud snad ano, mohly vyhořet motory raketoplánů (při nejmenším), anebo dojít k přetížení a výbuchu fúzního reaktoru (při nejhorším).
Ale já to byl ochotný riskovat. Navíc jsme neměli moc na vybranou…
„Zážeh!“ přikázal jsem – pohnul jsem řídicí pákou kupředu. Raketoplán vyrazil do hájemství plynu a prachu. Připravil jsem se na zpětný tah v okamžiku, kdy se napne vlečné lano. Když se tak stalo, vmáčklo mě to do pilotního křesla. Po panelu přelétly jiskry. Přesto však stroj dál letěl. Zvyšoval jsem výkon jeho motorů.
Brzy jely na sto procent. Stejně tak motory ostatních raketoplánů.
A Eridanus se hýbal!
Dokážeme to. Věděl jsem, že dokážeme – když se na společném okruhu náhle ozval Colletiho hlas:
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
A jeho stroj, ERIDANUS 2, začal uhýbat z kursu…
Seděl jsem v pilotním křesle raketoplánu ERIDANUS 1 a sledoval jsem loď, kterou chci zachránit. Mou loď. První loď schopnou cestovat hyperprostorovými koridory. Přes oponu prachu a plynu jsem její bělostný trup viděl jen stěží, občas se mi ztrácela natolik, že mi její polohu prozradila jen blikající poziční světla na jejích bocích.
Můj plán byl šílený. Ale já věděl, já podvědomě tušil, že vyjde.
Předcházela mu však řada příprav. A improvizací. Přesto se v současnosti nejvýše postavený člen technické sekce, Sanchéz, a jeho parťák vytáhli.
Důležitým vybavením hangáru byla i nouzová vlečná lana spletená z uhlíkových nanotrubiček, na konci každého z nich se nacházela magnetická hlavice. Kdyby se porouchal raketoplán, případně se stala opravárenská kapsle neovladatelnou, měla je zachytit a vtáhnout do hangáru.
Bohužel, nouzová vlečná lana byla jen dvě. A já potřeboval tři. Oběma technikům tedy nezbylo nic jiného, než jedno z lan rozdělit na dvě a pak na to nové přidělat náhradní magnetickou hlavici, stejně tak ho museli umístit do na koleně sestrojeného vystřelovacího mechanismu. Následně vlečná lana instalovali na tři raketoplány: ERIDANUS 1, ERIDANUS 2 a ERIDANUS 4. Byl bych rád, kdyby mohl vzlétnout i ERIDANUS 3, nicméně jeho fúzní motory právě procházely generálkou. I kdyby však byl schopný letu, neměli jsme další magnetickou hlavici. A v podstatě ani dalšího pilota.
ERIDANU 1 jsem se ujal já, ERIDANU 2 jeho stálý pilot Colleti a ERIDANU 4 šéflékařka Ruslana Ivanchuková. Věděl jsem, že je nervózní, ale šla do toho. I kvůli tomu, že to byla jediná zbývající možnost, jak vyléčit její pacienty – pokud tedy byla protohvězda opravdu původcem tanečního moru, co zasáhl mou posádku.
Všechny tři raketoplány už byly venku z hangáru. Podíval jsem se na radar: po mém levoboku se nacházel ERIDANUS 2, po pravoboku ERIDANUS 4.
„Zahájit rotační manévr,“ přikázal jsem – můj stroj i ty zbývající se otočily o sto osmdesát stupňů. „Aktivovat tažná zařízení,“ pokračoval jsem. Na obrazovce jsem sledoval, jak můj raketoplán vystřelil magnetickou hlavici vstříc Eridanu. Ihned zmizela z vizuálního dosahu za oponou prachu a plynu. Počítač však hlásil, že se úspěšně přichytila k trupu lodi.
„Spojení je aktivní a pevné,“ hlásila Ruslana (nervózní, ale přesto spokojená se svým výkonem).
„Také jsem zachytil Eridanus, kapitáne,“ ozval se Colleti.
Teď anebo nikdy. Naše raketoplány se v podstatě proměnily v remorkéry – měly dostat Eridanus s nefunkčním pohonem z bezprostřední blízkosti protohvězdy.
Mělo to však pár háčků – Eridanus vážil několik desítek tisíc tun. Vlečná lana nemusela tu tíhu vydržet, a pokud snad ano, mohly vyhořet motory raketoplánů (při nejmenším), anebo dojít k přetížení a výbuchu fúzního reaktoru (při nejhorším).
Ale já to byl ochotný riskovat. Navíc jsme neměli moc na vybranou…
„Zážeh!“ přikázal jsem – pohnul jsem řídicí pákou kupředu. Raketoplán vyrazil do hájemství plynu a prachu. Připravil jsem se na zpětný tah v okamžiku, kdy se napne vlečné lano. Když se tak stalo, vmáčklo mě to do pilotního křesla. Po panelu přelétly jiskry. Přesto však stroj dál letěl. Zvyšoval jsem výkon jeho motorů.
Brzy jely na sto procent. Stejně tak motory ostatních raketoplánů.
A Eridanus se hýbal!
Dokážeme to. Věděl jsem, že dokážeme – když se na společném okruhu náhle ozval Colletiho hlas:
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
A jeho stroj, ERIDANUS 2, začal uhýbat z kursu…
29
Danse macabre (16. část)
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Na společném okruhu se ozýval Colletiho nepříčetný jekot. A mně… mně srdce poskočilo v hrudi, žaludek se mi sevřel úzkostí.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“
Všichni nakažení začali vykazovat příznaky tanečního moru ihned, anebo během několika málo minut po vystoupení Eridanu z hyperprostorového koridoru. Od té doby nikoho nepostihl. Až doteď. Stalo se to v tu nejméně vhodnou chvíli!
Jako by si nás ta protohvězda chtěla nechat (mou myslí opět prolétla děsivá a nebezpečná možnost, kterou ON naznačil – může být opravdu živá?).
„Děvka,“ uklouzlo mi.
Naštěstí něco (možná náhoda, možná osud) hrálo v náš prospěch. Protože Colletiho raketoplán, ERIDANUS 2, začal ztrácet výkon, byť stále letěl mimo kurs. Byla to ta lepší možnost – klidně totiž mohl zamířit zpátky k Eridanu a napálit to do něj. I přes supersilný plášť by byl s lodí ámen.
Nicméně i tak jsme měli potíže. Celou masu Eridanu, tu zpropadenou váhu několika desítek tisíc tun, teď táhly jen raketoplány ERIDANUS 1 a ERIDANUS 4.
Samozřejmě, i kdybychom nyní deaktivovali motory, letěla by loď dál setrvačností, mírně by ji brzdil jen okolní plyn a prach. Bylo by to ale pomalé. Ztraceně pomalé. Z bezprostředního dosahu protohvězdy bychom se dostávali celé dny. A mezitím by naši lidé zemřeli na taneční mor.
Museli jsme jí udělit mnohem větší hybný impuls. A to při použití dvou raketoplánu znamenalo jediné: zrychlit nad kritickou mez.
Řekl jsem to Ruslaně. Souhlasila. Životy jejích pacientů stály nad tím jejím. Obdivoval jsem ji za to.
Motory raketoplánů nyní jely na sto procent bezpečné výkonnosti. A já neustále přidával.
110 %
Raketoplán začal vibrovat. Ani jeho stabilizátory si s tím neporadily.
„Slunce! Dítě! Studna! Slunce! Dítě! Studna!“ křičel Colleti na společném okruhu.
120 %
Letový panel náhle zrudl. Objevila se na něm řada více či méně znepokojivých hlášek:
INTEGRITA TRUPU SELHÁVÁ. HROZÍ JEHO ROZTRŽENÍ.
PŘETÍŽENÍ REAKTORU NA JADERNOU FÚZI. OKAMŽITĚ ZAHAJTE PROCES JEHO ODSTAVENÍ.
MIKROTRHLINY NA ZÁĎOVÝCH SEGMENTECH 3C A 6D.
Ještě chvíli. Potřeboval jsem ještě zatracenou chvíli. Mrkl jsem na displej mikropočítače na paži svého skafandru. Když společně s Ruslanou vydržíme ještě pár vteřin, udělíme Eridanu takový hybný impuls, že budeme z dosahu protohvězdy během dvou hodin.
Uslyšel jsem dlouhý skřípavý zvuk; přišlo mi, jako by mi někdo řezal útroby.
Ještě chvíli, zaříkával jsem ERIDANUS 1. Jen malou chvíli.
Potom jsem plácl do tlačítka, které odstavovalo fúzní reaktor a motory. Raketoplán vzápětí začal rotovat kolem vlastní osy. Stabilizoval jsem ho tryskami.
Ruslana vítězoslavně vykřikla.
Zvládli jsme to!
30
Danse macabre (17. část)
Členové posádky postižení tanečním morem se vyléčili prakticky okamžitě, co jsme se vzdálili na několik stovek tisíc kilometrů od protohvězdy. Devadesát procent z nich bylo již po několika hodinách schopno plnit své úkoly. A další se zotavili během pár dní.
A doktor Hillary přišel se zajímavým zjištěním: ještě předtím, než se naše raketoplány proměnily v remorkéry, se mu totiž podařilo sestrojit primitivní elektroencefalograf a připojit k němu Margaret de Werrovou. Zjistil, že něco významně ovlivnilo její alfa a zejména théta mozkové vlny.
Hillary si byl jistý, že za to můžou ohromné masy plynu a prachu, které díky gravitaci padaly do středu globule vstříc protohvězdě – a rádiové vlny, které přitom emitovaly. Dokonce dal té nemoci jméno: gravitační šílenství.
Já jsem si však nebyl jist, zda by něco podobného Zdravotní a záchranná sekce Vesmírné asociace schválila. Proto jsem do hlášení napsal jiný název: Hillaryho nemoc, na počest muži, který jí přišel na kloub.
Zůstávala však jedna dosud nerozluštěná záhada: jak je možné, že k tomuto šílenství došlo v minulosti na Zemi. Vždyť v blízkosti Sluneční soustavy nevzniká žádná protohvězda! Hillary za pomoci uzdravující se Margaret de Werrové vymyslel jiný mechanismus. Zdrojem gravitačního šílenství nemusela být jen protohvězda, ale klidně dobře i černá díra. Anebo její miniaturní dvojče, černá mikrodíra, která by se čistě teoreticky mohla střetnout se Zemí, způsobit nějaké to menší lokální taneční šílenství (anebo epidemii smíchu) a pak se v souladu se zavedenými fyzikálními teoriemi vypařit.
Tak prosté to bylo.
A stejně jako lidé se začal rychle zotavovat i samotný Eridanus. Během tří dnů byla loď opět v provozu, připravená objevovat, zkoumat, odvážně se pouštět tam, kam se člověk dosud nevydal, jak se kdysi tvrdilo v jednom sci-fi seriálu pro pamětníky…
A já seděl ve své kajutě zahloubený do křesla, díval jsem se na hvězdy, zářící za průzorem, a přemýšlel jsem, jestli to, co se stalo, pro mě nemá být varováním. Jestli mám na NĚJ zapomenout a znovu se zcela oddat naší misi. Cosi mi našeptávalo, že bych to měl udělat.
U dveří cinkl zvonek.
„Dále.“
Rozevřely se a kdosi vkročil dovnitř. Nemusel jsem se otáčet. Tu zvláštní šoupavou chůzi bych poznal kdykoliv. „Roberte,“ oslovil jsem svého hosta. „Vítej.“
Zůstal stát. Ticho se dloužilo.
„Na něco jsem přišel, Gerarde,“ řekl po chvíli, která se směle mohla rovnat věčnosti. „Při vzdáleném průzkumu té protohvězdy se zdá, že cosi v jejím sousedství, anebo přímo ona sama, ač je to nepravděpodobné, emituje v pravidelných intervalech magnetické monopóly.“
„Magnetické monopóly?“ zopakoval jsem užasle.
Pokud jsem věděl, byly to částice s jediným magnetickým pólem, buď severním anebo jižním, které dle Teorie velkého sjednocení mohly vzniknout během Velkého třesku. Nikdo je však dosud nezachytil, byla to jen hypotéza, nic víc.
„Je to tak,“ potvrdil Robert. „Je možné, že právě ony v kombinaci s rázovou vlnou vzniklou při nenadálém výstupu z koridoru mohly za selhání mnoha pokročilých lodních systémů, zejména významně narušily náš generátor pro vstup. To však není vše… V ERIDANU 2 jsem zachytil strangelety. Zvláštní. Moc zvláštní.“
To mě zaujalo ještě víc. Částice takzvané podivné hmoty nám totiž umožňovaly cestování hyperprostorovými koridory.
Oba jsme byli při tom, já jako host, Robert jako vedoucí projektu, když se roku 2147 pod marsovskými písky v oblasti Elysium Planitia spouštěl největší urychlovač částic v dějinách, Genesis. Tehdy se stalo něco nemyslitelného: nevytvořily se v něm jen bosony W, Higgsovy bosony a černé mikrodíry, ale i strangelety. A právě v té chvíli došlo nad základnou, v atmosféře Marsu, k prvnímu otevření vstupu do hyperprostorového koridoru. To kvůli nim.
A já si vzpomněl na jeden z mnoha rozhovorů, které jsem kdysi s Robertem vedl.
„Strangelety by nemusely otevírat jen vstup do koridoru,“ jako bych slyšel jeho dávná slova. „Mohly by být klíčem i k vytvoření jakéhosi skokového či teleportačního zařízení, pokud se ovšem eliminuje negativní dopad Heisenbergova principu neurčitosti.“
Všechny díly mozaiky do sebe náhle přesně zapadly. Vybavil jsem si, jak se se mnou můj návštěvník v raketoplánu ERIDANUS 2 loučil a jeho tělo se náhle rozzářilo… aby posléze málem zkolaboval. Potom se to opakovalo… a ON zmizel. Tenkrát mě napadlo, že to může být tou protohvězdou, která je možná živá (bláznovství!), jak se mi snažil nakukat. Nyní už mi bylo jasné, o co ve skutečnosti šlo. Můj cizinec cestuje díky strangeletům. A magnetické monopóly to znemožňují.
„Měli bychom ty monopóly polapit,“ navrhl jsem. „Například za tím účelem upravit sondu. A nějak je bezpečně uchovat na palubě lodi. Pro vědecký výzkum. Pro budoucnost.“
„Hmm,“ zamumlal Robert. „Bude to obtížný úkol, ale pokusím se s Margaret něco vymyslet.“
Otočil se na podpatku a zmizel. Bez rozloučení. V mozku již jistě začal spřádat nějaké řešení nového vzrušujícího problému…
Zíral jsem na dveře. A věděl jsem, že přes všechny pochybnosti, které jsem ještě před chvílí měl, musím pokračovat v tom, co jsem začal. Protože Robert mi dal právě klíč. To nemohla být náhoda. Byl to osud.
Byl jsem rozhodnut, že utvořím past. A až se ON znovu objeví (někdy, někde), tak ho do ní polapím.
Protože my jsme Vesmírná asociace!
