Každý jsme nějak začínali...

08.06.2018 16:52

Nikdo se nenarodí jako hotový autor. Za tím, aby se člověk někam propracoval, je spousta úsilí, dřiny, pokusů, omylů... a chyb. Ale to všechno je součástí hry. Děláním chyb se učíte. Je to nikdy nekončící proces. Abyste se vyvíjeli anebo nezabředli do průměru, je důležité nikdy se nespokojit s aktuálním stavem věcí. Musíte experimentovat, nebát se porušit dogmata - buď uspějete, anebo si nabijete hubu. No bože... když nejde o život. Navíc je to pořád lepší než ustrnout anebo se ocitnout v zajetí obav a radši nedělat nic. Tím si akorát tvoříte svoje osobní peklo.

Ono se říká, že opravdový úspěch slaví ti, kteří nejdéle vydrželi, nenechali se odradit kritikou a dílčími neúspěchy. Když už jsem u té kritiky, najdou se lidi, co to s vámi myslí dobře a chtějí vás upozornit na chyby, ale samozřejmě i ti, co se realizují v negativismu a o blaho vašeho díla jim vůbec nejde. Jejich kritika nebývá konstruktivní, ale destruktivní, mnohdy úplně off topic - ale to není váš problém, to je jejich problém. Oni si tím jen něco řeší. A platí tady ještě jedno pravidlo: čím více jste úspěšnější, tím více očekávejte kritiku jakéhokoliv druhu, protože se vaše dílo zkrátka dostane do více rukou.

Jak jsem psal výše, nikdo se nenarodí jako hotový autor. Každý spisovatel má v zásobě povídky, novely či romány ze svých literárních začátků, za které se stydí a za nic by je nevytáhl ze šuplíku, anebo nevykopal z truhly, kterou pohřbil do hlubokého hrobu na zahradě. I já jsem vlastníkem pár vousatých věcí, co nejsou úplně dokonalé. Přesto - anebo možná právě proto - jsem se rozhodl zveřejnit ukázku z jedné z nich: abyste viděli, že každý nějak začínal a že cesta "někam" je nesmírně dlouhá a křivolaká. Ani dnes, po třinácti letech, co se psaní věnuju "na ostro" nemám pocit, že bych byl hotový a dokonalý autor. A stále se učím.


Než se dostanu k ukázce, ještě bych chtěl uvést desatero rad pro ty, co se psaním sami koketují:

1) Čtěte - je to ten nejlepší trénink, pochytíte větnou skladbu, stylistiku... Nevyhýbejte se ani literatuře faktu, časopisům. I tématům, které vám zrovna nevoní anebo vás nepřitahují. Nikdy nevíte, kdy se vám nějaká vstřebaná informace bude hodit.

2) Trpělivost přináší růže. Nečekejte, že uspějete přes noc, anebo že se svým prvním románem uděláte díru do světa. Cesta k úspěchu je trnitá a křivolaká.

3) Nebojte se dělat chyby a experimentovat - tím se zároveň učíte.

4) Nenechte se odradit kritikou a snažte se rozlišit tu konstruktivní od té destruktivní.

5) Nesnažte se být přehnaně dokonalí. To ani nejde. Stejně tam vždycky zůstane nějaká chyba, o níž momentálně nevíte anebo ji přehlížíte. Heslo "dělej všechno, jak nejlíp dokážeš, ale ne víc, ani ne míň", to vystihuje dokonale.

6) Vykašlete se na květnatá přirovnání a efektní styl psaní (což je častá chyba začátečníků a i já si tímhle kdysi prošel). Ve většině případů to působí trapně, nepřirozeně a čtenáři neví, co jim vlastně chcete říct.

7) Neusněte na vavřínech a nemyslete si, že jste zplodili to nejúžasnější a nejgeniálnější dílo na světě. Ve většině případů už někdo podobný nápad měl, jen o tom ještě nevíte.

8) Nedělejte ze psaní přílišnou vědu, pravidla jsou dobrá, ale taky od toho, aby se porušovala. Řiďte se svou intuicí a citem. Psaní není řemeslo ani věda, je to umění.

9) Udělejte si ze psaní svoji denní rutinu. Říká se, že zvyk je silnější než sebepevnější vůle. Zvykněte si psát, i když se vám zrovna nechce anebo nemáte náladu. Pak u toho vydržíte. Jak si zvyknete nic nedělat, je to průser.

10) Najděte si svoje psací rituály, které vás v úsilí podpoří. Každý jsme originál. Někomu vyhovuje psát v určitou hodinu, někomu ve dne, jinému v noci, když je všude relativní klid, někdo u toho poslouchá hudbu, jiný ne, někdo píše rád doma, někdo venku, někdo v kavárně...

A ještě jedenáctá, bonusová rada pro zkušenější autory:

11) Nezavrhujte svá starší díla jen proto, že nejsou úplně dokonalá, anebo že byste to dneska udělali jinak. Je to jako byste zavrhovali sami sebe. Tehdy jste to prostě dělali s těmi nejlepšími úmysly a informacemi, co jste měli aktuálně k dispozici.


A teď ta slibovaná šuplíková věc. Cca před dvanácti lety jsem používal velice květnatý styl psaní. V tomhle období vznikla i fantasy novela "Fantásia". Já si tehdy samozřejmě myslel, že je skvělá a dokonalá, dokonce jsem se s ní účastnil CKČ v příslušné kategorii. Tehdy jsem dostal zpětnou vazbu od jednoho z porotců. Něco ve stylu: "Strašná češtin." A byla to sakra pravda! :-)

Jen dva drobné úryvky pro představu...


Klapot podkov statného valacha byl veskrze příjemným zvukem, doplněný mimoto lahodnou vůní jehličí a lesních bylin, a i stín, který milostivě vytvářely lesní velikány svými větvemi, se dal brát  v tomto horkém dni jako dar z nebes.

Všechno bylo úžasné a nádherné, jen kdyby s ním na kozlíku jeho povozu neseděla ta osoba, která mu dlouhých dvacet let otravovala jeho duši. Gert - tmavovlasý mladík, jenž sotva dosáhl pětadvaceti let věku - měl svou sestru Sienu rád sourozeneckou láskou a od smrti rodičů jí ochraňoval, přesto by však byl rád, kdyby se na malý okamžik mohl zbavit její blahosklonné společnosti - dalo by se říci, že prostě měla svoje mouchy, které ho občas vytáčely až do nepříčetnosti. Byla hádavá, cynická až na míchu, ztřeštěná a prostě a jasně každému živému tvoru na tváři tohoto světa protivná. Když si neztěžovala na to, jak je k ní osud krutý, že se musí trmácet s největším idiotem ze všech, samozřejmě svým opovrženíhodným a společností vyvrženým bratříčkem, začala klábosit o tom, jak jí bolí každý sval v těle, o tom, že statný valach, který táhl jejich povoz neustále prdí (samozřejmě jí do obličeje) a že se jí chce moc a moc spát. Když ji rázně upozornil na to, aby zavřela hubu - pravda, pronesl to přece jenom kultivovaně, nebyl žádný nezdvořák - začala trucovat a už hodinu nic nepronesla.

Vítaný klid pro jeho pocuchané nervy.


Před očima mu opět vířily barvy. Slyšel slova, kterým nemohl porozumět, viděl tváře, jež zůstaly skryty. Jeho podvědomí s ním opět hrálo tu krutou hru, kterou ho poslední dny soužilo, jako kdyby ani nyní neměl naději na prohlédnutí. Avšak po chvíli, která trvala jako polovina věčnosti, se obraz v jeho mysli ustálil.

Před svýma očima spatřil to, co by ani v nejmenším nečekal.

Jezero.

Modravá blyštící se nádhera skrytá v lůně zalesněných kopců, stoupajících k blankytným výšinám bezmračného nebe. Strmá úbočí, pokrytá stále zeleným jedlovým lesem, vytvářela nepřebernou variaci vjemů, mimoto i vůni stromů, mízy a jehličí, a zároveň i lahodivou vizualizaci pro oko.

Modrá vodní plocha se zařezávala do nesčetných zákrut země, blankytně jiskřila a jemné vlnky, vyvolané brízou, přecházely po jejím povrchu jako tancující měsíční paprsky, pokračujíc až ke břehu, o nějž se tříštily.

Všechno působilo naprosto uklidňujícím dojmem naprosté harmonie, avšak Alnar přesto tušil, že je něco špatně, jeho srdce bylo kamenné jako led a i když zřetelně cítil sluneční paprsky na svém předloktí, třásla s ním silná zimnice.

Barvy opět začaly vířit. Kroužily kolem něj, jako by byly živé a společně s nimi začala tmavnout blankytně modrá obloha nad jezerem. Přecházely po ní chuchvalce mraků, nejprve bílých, poté šedých a nakonec tmavých, bouřkových.

Zablesklo se.

A pak je spatřil. Houf mlčenlivých postav, slézajících po úbočí kjezeru. Neviděl je zřetelně, ale i přesto jím projela nesmírná hrůza, neboť si uvědomil, čemu je přítomen - každý člověk totiž krvácel, nechával za sebou dlouhou stružku rudé krve. Mnoho z lidí kleslo na kolena a škrábalo se k jezeru pouze s vypětím všech sil, a jen málokterým se podařilo doplazit se až k vodní hladině. Začali mizet v jezeře, jako mlčenlivé stíny, nořili se do vln, aby se už nikdy neocitli na slunečním světle, aby zemřeli v živlu, jenž jim dal život.

Oblohou šlehl blesk a voda jezera, dříve blankytně modrá, se změnila vrudě krvavou.

Pád Vodních lidí.

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode