Ukázka z Kamenných strážců - Eric

09.06.2016 14:55

Myslím, že je načase zveřejnit další ukázku z Kamenných strážců - tentokrát konečně dospěl čas věnovat se mé oblíbené postavě, Eriku "Jamesonovi" Rogersovi.

Vždycky si psaní z jeho perspektivy užívám, možná proto, že Eric není klasický klaďas jako Denis, má rozporuplnou povahu a taky je tak trochu blázen - navíc má smysl pro humor, občas si takříkajíc "nevidí do huby" a hláškami rozhodně nešetří. Vlastně by se dal definovat jediným slovem - je to prostě hovado :-). Je mu cca 34 let (děsím se okamžiku, až mé literární postavy začnou být mladší než já sám :-) ), vystudoval archeologii na Univerzitě v Cambridgi a život se s ním opravdu nemazlil (více o tom ve Ztraceném městě). V Srdci Sahary byl tak trochu na dně, a vlastně netušil, co si počít se životem. Za rok, který fikivně uplynul mezi Srdcem Sahary a Kamennými strážci, se dal trošku do sebe, je o něco zodpovědnější a také už se naučil mluvit o něco méně vulgárně - tedy občas :-).

Někde jsem četl, že by autor měl znát svou postavu natolik, aby věděl, kolikrát týdně si jeho hrdina mění ponožky (Eric je nosí tři dny a pak je další tři dny nosí obrácené naruby :-) ), tak jen doplňující informace: má rád Stinga, ale nepohrdne ani keltskou hudbou, umí docela dobře vařit, a má rád čínskou kuchyni.

A jelikož už s ukázkami pomalu finišuji (vydání Kamenných strážců se nezadržitelně blíží - už se nemůžu dočkat, až si knihu potěžkám v ruce :-) ) a Eric byl poslední ze čtveřice hlavních postav, přijde příště na řadu nějaký ten záporák.

Nicméně to už jsem trochu odbočil. Ukázka, kterou jsem vybral, je odlehčenější, a myslím si, že Erika skvěle vystihuje. Navíc se v ní seznámíte s úžasnými reáliemi Velikonočního ostrova.

Přeji příjemné počtení!


Eric vehnal oba koně do ohrady a zamířil k táboru. Rozkládal se mezi majestátním kráterem sopky Rano Kau, která dominovala jihozápadnímu cípu ostrova, a mezinárodním letištěm Matavari, v zatravněném údolí, jež kdysi bývalo jedním z důležitých obřadních center ostrova. Dominovaly mu dvě ceremoniální plošiny, jednoduše nazvané Ahu Vinapu I. a Ahu Vinapu II. Existovala dvojí datace jejich stáří. Heyerdahlova expedice v padesátých letech minulého století pomocí radiokarbonové analýzy určila, že by pokročilejší a lépe propracované Ahu Vinapu I. - jemuž se také říkalo Ahu Tahiri - mělo být starší, pocházet z devátého století, a naopak primitivnější Ahu Vinapu II. z pozdějšího úpadkovějšího období, kdy kultura na Velikonočním ostrově degenerovala. Pozdější odhady stáří však tenhle poměr obrátily naruby, naznačovaly postupný kontinuální vývoj, jehož vrcholem mělo být právě Ahu Tahiri, nově datované do počátku šestnáctého století. Právě v jeho sousedství, v srdci údolí vzdáleného sto padesát metrů od oceánu, vyrostl jejich tábor, složený z několika bílých stanů a dvou přívěsů.

Kráčeli ve stopách Heyerdahlovy expedice, protože první, kdo začal zkoumat Ahu Tahiri, byli právě jeho lidé pod vedením archeologa Williama Mulloye, který Rapa Nui zasvětil celý život. Jejich záměry však byly odlišné. Kromě archeologického průzkumu všech vinapských ahu a pozůstatků vesnic, které ležely poblíž nich a z nichž dnes zbyly jen člunovité základy jednotlivých domů, měli zrestaurovat Ahu Tahiri do podoby, jíž mělo v časech své zašlé slávy. Tahle ceremoniální plošina byla právě jednou z těch, jejíž vzhled mnozí - Veroniku nevyjímaje - přirovnávali k proslaveným inckým zdem.

Práce probíhaly pomalu. Nejdříve začali právě u Ahu Tahiri, které ohradili a pustili se do vykopávek podél plošiny a pod ní. Podařilo se jim objevit několik kosterních pozůstatků - protože ahu sloužila v pozdějších letech jako pohřebiště, některá obsahovala i celé komory plné lidských ostatků -, které odeslali na expertizu, a získali množství vzorků pro radiokarbonové datování. Další, menší tým, se později vrhl na jednu ze zdejších vesnic, provedl několik výkopů a sondáží. Postupně se jim podařilo odkrýt základy dalších domů. Byla to obtížná práce a ani okolnosti jim nepřály, protože před měsícem se přihnal přívalový déšť a než stačili výkopy zakrýt, došlo k sesuvu půdy a museli začít nanovo. Jejich práce však nesla ovoce, protože nalezli mnoho kultovních předmětů. On sám začal prozkoumávat Ahu Vinapu II., sousedící s Ahu Tahiri, a shodou okolností našel před čtrnácti dny ke své radosti - a velké Dickinsonově zlosti - jejich dosud největší objev. Kusy keramiky, které pocházely ze šestnáctého století. Byl to přelomový nález, protože dosud se předpokládalo, že obyvatelé Velikonočního ostrova stejně jako ostatní Polynésané keramiku neznali.

Od té chvíle jeho rozepře s Dickinsonem dostaly nový rozměr. Jednak se vedoucí expedice pokusil získat slávu z jeho objevu pro sebe - což mu Eric překazil -, takže od té chvíle profesorova nenávist k němu vzrostla, a pak se Veronica nadchla pro tu šílenost s Inky. Protože odkud by se na Rapa Nui měla dostat keramika než z nejbližšího kontinentu, Jižní Ameriky, tvrdila.

Téměř začínal svého objevu litovat...

Dickinson se ho stále snažil dohonit, díky nadváze však začínal mít problémy. Znenadání uklouzl na vlhké trávě a skutálel se na zem.

"Richarde!" vykřikla Veronica a snažila se mu pomoci na nohy, Eric, který se otočil, spatřil v jejích očích pobavené jiskřičky.

Dickinson šťavnatě klel a hrozil mu buclatou pěstičkou. "Za to můžete vy, Rogersi!" Pak se obrátil na Veroniku. "Já vím, co s vámi chce udělat. Jste jedna z nejnadějnějších antropoložek v našem týmu, Veroniko. Nenechte se jím svést na scestí. Já vím, že zastává stejně přihlouplé názory jako jeho otec. Určitě vám tvrdí, že zdejší sochy postavili na ahu mimozemšťané díky létajícím talířům, že ano? Prostě je pod ně zavěsili a..."

"Těsně vedle," oznámil mu Eric s kamennou tváří. "Byli to přeživší z potopeného světadílu Lemurie."

"Slyšíte ho, Veroniko?!" vyjekl Dickinson. "Zapřísahám vás, nenechte si jím zničit kariéru. Máte toho ještě tolik před sebou!"

"Ale Richarde," snažila se ho uchlácholit. "Eric za to nemůže. Byl to můj nápad, vydat se do Ana O Keke. On mě jen doprovázel."

"Už vám popletl hlavu! Dokonce natolik, že si myslíte, že jste na to přišla sama!"

"Ty vole," ujelo Erikovi a znovu zamířil k táboru.

"Co jste to řekl?!" křičel za ním Dickinson. "Slyšela jste, Veroniko, co řekl? Já si nepřeji, aby tady kdokoliv používal oplzlé a sprosté výrazy."

"A co s tím uděláte?" prohodil Eric přes rameno. "Postavíte mě na hanbu?"

Minul jeden z výkopů poblíž tábora, kde se činilo několik studentů, jeden z nich právě odvážel kolečko hlíny k hromadě opodál.

Dickinson se toho ihned chytil. "Budete týden jezdit s kolečkem! O to se postarám!"

Eric prošel kolem prvního ze stanů, ze kterého vykoukl jeden z jeho kolegů, a ospale na něj zamžoural. "Kruci, tady se to ale rozjíždí!" Když si všiml rozlíceného Dickinsona, rychle zalezl zpátky.

Eric zamířil k přistavené cisterně s vodou a přetáhl si přes hlavu tričko, aby se trošku opláchl.

"No ano," slyšel za sebou Dickinsona, "ještě se tu obnažujte, ať všichni vidí to vaše vypracované tělo!"

Eric na něj mrkl. "Slyším snad ve vašem hlase závist?"

Dickinson po jeho slovech ztratil řeč a chvíli otevíral a zavíral ústa jako ryba na suchu.

Fajn.

Eric se opláchl a pak se otřel do trička.

"Ahoj Eriku!"

Otočil se a pozdravil se s Mirandou, černovlasou studentkou, se kterou před týdnem strávil divokou noc v Hanga Roa. Do tábora se vrátili až těsně před úsvitem a Dickinson, který je náhodou přistihl, když šel na malou, z toho málem dostal infarkt.

"A rozptylujete naše kolegyně!" našel profesor konečně slova. "Musíte si od něj zachovat odstup!" nabádal Veroniku, která neměla daleko k tomu, aby propukla v smích.

Eric si všiml pohledu, který na ni Dickinson při těch slovech vrhl.

Ale kdyby se nedržela dál od někoho jinýho, to by ti nevadilo, co, ty starej proutníku!

Dickinson si na Veroniku brousil drápy už od okamžiku, co ji poprvé spatřil. Stále kolem ní poskakoval a pokoušel se jí co nejvíce vlichotit, nespočetněkrát se ji také snažil pozvat na skleničku, což k jeho vzteku pokaždé odmítla. Nejspíš Erika chápal i jako konkurenci - což byl další zářez na Dickinsonově už tak rozsáhlém seznamu jeho černých puntíků.

Eric zamířil ke svému stanu s ječícím profesorem v zádech. "Ještě jsme neskončili! Ještě jsme zdaleka..."

Přerušilo ho vzdálené burácení.

Eric se zahleděl k oceánu a spatřil malé soukromé letadlo, mířící na matavarské letiště, vzdálené odtud co by kamenem dohodil.

"Už je tady!" vyjekl Dickinson a zdálo se, že na něj v tu chvíli úplně zapomněl. Malá prasečí očka mu zářila radostí, jako by právě vyhrál hlavní cenu v loterii. "Už je tady!"

Eric se zamračil. "Kdo je tady?"

"On je tady!"

"Kdo?!"

"Profesor Giles Demare!"

Eric se zamyslel. Demare byl známou archeologickou kapacitou na Velikonoční ostrov i celou Polynésii, do níž podnikl několik expedic. Za poslední dva roky však neopustil rodnou Francii a spekulovalo se, zda nemá nějaké vážné zdravotní potíže, možná dokonce umírá - však mu také táhlo na osmdesátku. Proto ho překvapilo, že by se najednou a takřka bez pozvání ocitl tady.

"Panebože!" křičel Dickinson. "Budou tu co nevidět a já..." Pohlédl na své bílé kalhoty, nyní zelené od trávy. "A já vypadám jako pra..." Náhle si vzpomněl na svůj zákaz vulgárních slov. "Jako čuník."

Eric jen stěží potlačoval smích.

Dickinson na nic nečekal a rozběhl se ke svému stanu, aby se převlékl.

Eric zavrtěl hlavou a pohlédl na Veroniku. "Jednou se neudržím a dám mu přes držku. Bůh ví, že to potřebuje jako sůl."

Usmála se. "Nestojí ti to za to."

"Já vím." Náhle mu zakručelo v žaludku. Mrkl na ni. "Dáme druhou snídani?"


Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode