Ukázka z Kamenných strážců - Veronica

17.05.2016 15:02

V předchozích dvou ukázkách z Kamenných strážců, jejichž aktéry byli Jennifer Donovanová a Denis Scott, jsme se ocitli v Peru. Nyní nastal čas věnovat se místu, které hraje v knize ústřední roli - slavnému Rapa Nui, Velikonočnímu ostrovu, jejž proslavil nejenom světoznámý badatel Thor Heyerdahl, ale je s ním spojená i nesmazatelná česká stopa. Vždyť vůbec poprvé jsem se o tomto magickém kousku pevniny dočetl ještě v dětství v jedné z knih od pana Miloslava Stingla. A když píšu o české stopě, nesmím opomenout ani Ing. Pavla Pavla, který v roce 1986 (tehdy jsem se shodou okolností narodil :-) ) rozhýbal sochu moai.

Jak jsem psal v jednom z předchozích článků, bylo mým záměrem, aby Kamenní strážci byli zase o něco jiní, než předchozí kniha, Srdce Sahary, která byly poměrně dost akční a military. A jelikož jsem chtěl, aby byla tentokrát kniha více přístupnější čtenářkám, vypsal jsem výběrové řízení na novou hlavní ženskou hrdinku :-). Sešlo se mi poměrně dost životopisů, posuzoval jsem nejen povahové rysy a úroveň vzdělání, ale i vzhled - ehm :-) -, a nakonec to vyhrála Veronica Caitlin MacLeurová, odvážná skotská antropoložka, která se účastní archeologické expedice na Velikonoční ostrov. A následující ukázka patří právě jí.

Přeji příjemné počtení!


Krčila se na rozbahněné zemi, kolem byla neproniknutelná tma. Jak jí její oči postupně přivykaly, měnila se v šero. A ona zjistila, že se nachází v hustém lese, možná dokonce pralese. Rostly tu vysoké palmy a čtyřmetrové keřovité stromky s tenkými, přesto však pevnými narudlými kmeny, a svěže zelenými vějířovitými listy. Dotkla se jednoho znich. Poznala ho.

"Toro miro," zašeptala.

Nemohla tomu uvěřit. Tyhle stromy už na Rapa Nui vymřely, padly za oběť masivnímu odlesnění ostrova v dávných dobách. V současnosti se na svazích Terevaky a Rano Kau nacházelo několik hájů, ale ty byly povětšinou eukalyptové. Pohlédla na mohutné palmové kmeny. A položila si otázku, zda nemohou být druhu Jubaea chilensis, který na ostrově kdysi také rostl.

Bylo to šílené.

Kde to vůbec jsem? A jak jsem se sem dostala?

Byla přece v jeskyni. A byl den. Anebo ani tam ne? Neležela snad ještě před chvílí u sebe ve stanu? Byla zmatená. A všechno bylo nejisté.

Pomalu se postavila a skrze větve stromů a palem zahlédla hvězdy. Musí se odtud dostat, zjistit, kde přesně je.

Klopýtala kupředu a snažila se držet přímý směr. Po třech minutách se zastavila a chvíli se rozhlížela. Ten les jakoby neměl konce...

Nejspíš chodím v kruzích, napadlo ji.

Náhle za ní křuplo několik ztrouchnivělých větví.

Otočila se a srdce se jí divoce rozbušilo v hrudi. Tři metry od ní se mezi stromy krčila temná postava. Ten člověk, pokud to tedy člověk byl, vypadal ve slabé záři hvězd nezdravě vyzáble. Při každém jeho nádechu se ozvalo zachrčení. Upřel na ni krví podlité lesknoucí se oči, vycenil zuby a ukázal na ni chvějící se pokřivenou rukou, připomínající pařát.

Došlo jí, na co se dívá. Na moai kava kava.

Byly to dřevěné, děsivé sošky, které domorodci vyřezávali, vůbec nepodobné majestátním obrům moai. Všechny měly protáhlou tvář s propadlými lícemi a vyhublé tělo s vystouplými žebry. Jenže tahle konkrétní moai kava kava byla zatraceně živá.

Veroniku málo co vyděsilo - ale tohle stvoření ano. Rychle se dala na ústup. Kolem se míhaly stromy, palmy a křoviska tak rychle, že se slily v jedinou rozmazanou mozaiku. Netušila, zda ji to podivné stvoření pronásleduje, anebo ne - a raději to ani nechtěla vědět. Jen utíkala. Co nejdál odsud. Dokud se před ní, mezi stromy, neobjevil nějaký muž.

Až na bederní roušku byl zcela nahý, tělo měl však pokryté rituálním tetováním. Husté, černé vlasy měl vyčesané vysoko nahoru, na hlavě čelenku zdobenou ptačími pery, tváře nabílené a v ruce držel pochodeň z cukrové třtiny.

Zřejmě to byl někdo, kdo se připravoval na festival Tapati, který se na ostrově uskutečňuje každoročně v únoru. Sama měla možnost zhlédnout ten poslední a musela uznat, že to bylo opravdu něco. Pak ji však napadlo, jestli není příliš brzo na to, aby se ten dotyčný chystal na další ročník. Přesto pocítila úlevu.

Vykročila k domorodci. "Nevíte, kde jsem?" zeptala se ho španělsky.

To, co spatřila v jeho očích, ji zastavilo. Něco jí řekl - domorodou rapanujštinou. Neznala ten jazyk natolik, aby věděla co, pochopila však, že se jedná o hrozbu. Až v té chvíli si všimla, že muž drží v druhé ruce nůž s obsidiánovou čepelí.

O krok ustoupila.

Tohle musí být nějaký sen, říkala si. Nějaký zatracený zvrácený sen.

Muž vzápětí divoce zaječel a vyrazil za ní.

Utíkala. Co jí síly stačily. Aby si zachránila holý život. Ale někde v koutku mysli věděla, že ji dožene a vrazí jí tu dýku do zad. Dřív, anebo později.

V jednom bláznivém okamžiku se rozhodla, že mu bude vzdorovat. Když se však otočila, zjistila, že za ní nikdo není. Jen tichý les, složený z palem a nemožných stromů toro miro.

Asi jsem se dočista zbláznila...

Rychle se sehnula pro jednu z větví a potěžkala ji v rukách. Pokud se znovu objeví a zaútočí na ni, dostane co proto.

Otočila se. A náhle mezi stromy zahlédla světlo. Nejdříve ji napadlo, že by to mohl být ten muž, ale pak si uvědomila, že se jeho zdroj nepohybuje a je mnohem silnější, než jakým byla pochodeň z cukrové třtiny.

Vypravila se za ním. A zjistila, že stromy kolem ní pozvolna řídnou. Záhy nechala les za sebou. Naskytl se jí pohled na zatravněný svah klesající k oceánu, lesknoucímu se ve světle hvězd. Přímo před ní, na břehu, stálo velké ahu s desítkou moai, pohledy jejich korálových očí byly upřeny do vnitrozemí. Před kamennými strážci Rapa Nui byly zapáleny hranice, které praskaly vysoko k nočnímu nebi a osvětlovaly je měkkou září. To bylo světlo, které viděla.

Ale to není možné...

Podle zápisu holandského admirála Jacoba Roggeveena, který roku 1722 Velikonoční ostrov objevil, tohle domorodci kdysi skutečně praktikovali. Kdysi. Ale ne dnes...

Takže je to sen... Ale tak živý sen...

Omráčeně pohlédla na nezměrnou nebeskou báň. Nikdy v životě neviděla tolik hvězd. Přímo nad ní se klenula oslnivě bílá mléčná dráha, kousek opodál pak k pólu ukazovalo souhvězdí Jižního kříže. Viděla i dvě blízké galaxie, věčné souputníky té naší, Velký a Malý Magellanův oblak. Už chápala, proč domorodci kdysi říkali ostrovu Mata Ki Te Rangi, Oči, co hledí do nebe.

Vykročila k osvětlenému ahu a dávala přitom pozor na lávové balvany, rozeseté v trávě. Nerada by si o nějaký zvrtla nohu.

Někde po své levici zahlédla další světlo. Pohybovalo se. Vlastně to byl celý světelný had, klikatící se krajinou.

Co to má znamenat?

Vypadalo to, že se tam pohybuje lidské procesí s pochodněmi.

Potom zahlédla další světlo. Někde na hladině. Přimhouřila oči a spatřila obrysy stěžňů. Byla to určitě loď. Velká evropská plachetnice. Napadlo ji, že pokud je to sen, možná se jí jen zdá o roku 1722. Na okamžik ji naštvalo, že je nedokonalý, protože v té době už na ostrově nebyl téměř žádný les.

Vzápětí se za ní ozvalo zašustění.

Rychle se otočila, s větví připravenou k úderu.

Domorodec, který ji předtím pronásledoval, stál za ní a měřil si ji pohledem, v němž plálo šílenství. Ale nůž už nedržel. Místo něho svíral hůl pokrytou písmem rongorongo. Natáhl k ní ruce - nabízel jí ji.

Zatajila dech a přiměla ztuhlé tělo k pohybu.

Domorodec jí znovu hůl nabídl.

Sevřela ji v rukách. Dřevo bylo na omak hladké a podivně teplé.

Pohlédla na domorodce.

"Rano Raraku," zachroptěl. Potom ukázal na jednu z rytin na holi. Byl to stylizovaný obraz člověka s ptačí hlavou, znak tangata manu, Ptačího muže.

Tmou se vzápětí mihl nůž...

Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode