Do jihlavského podzemí za Svítivkou
Jihlavské katakomby (anebo lépe řečeno podzemí, protože se o katakomby v pravém slova smyslu nejedná) se kdysi staly hvězdou pořadu Radka Johna „Na vlastní oči“. V devadesátých letech, kdy sem začali proudit první zvědavci, se totiž přihodilo, že tu někteří z nich zahlédli zvláštní stíny, slyšeli kroky anebo některé dámy kolabovaly u výklenku v chodbě známé jako „Svítivka“. Ta je asi nejpozoruhodnější částí celého podzemí, protože ve tmě fosforeskuje. Právě kvůli tomu se sem v roce 1997 pod záštitou pořadu Na vlastní oči vypravil spisovatel a novinář Stanislav Motl, který chtěl onu záhadu rozlousknout a v podzemí strávit noc. Ustlal si o svatojánské noci (která je všeobecně spojená s duchy) ve Svítivce, nahrával všechny zvuky v podzemí na magnetofon, natáčel chodby na kameru a čekal. O půl páté ráno pak zahlédl zvláštní stínový přízrak, který (zaznamenaný na video) později mezi diváky pořadu vyvolal velký rozruch. Tedy alespoň takový, aby se Stanislav Motl a Na vlastní oči o tři měsíce později do Jihlavy vrátili. Ale o tom až později...
Jelikož mám rád záhady a všeobecně tajemno, tak jihlavské podzemí lákalo i mě. Pokud se tam stejně jako já chystáte vypravit, máte na výběr hned ze tří prohlídkových okruhů. Jednak to je historické podzemí (tedy právě to, kde nocoval Stanislav Motl), poté okruh „kolektory“, který vás provede jihlavskou podzemní infrastrukturou, a nakonec prohlídka krytu civilní obrany. Já jsem samozřejmě sáhl po historickém podzemí, ale nevylučuji, že v budoucnu dám i zbývající okruhy.
Jihlavské podzemí je druhé (po tom znojemském) největší v republice, a tak jsem se těšil na pořádnou štreku, srovnatelnou s návštěvou středověké důlní šachty v Kutné Hoře. Opak byl pravdou. Vše, co bylo k vidění, bylo nahňahňané hned vedle sebe, celkově jsme ušli jen asi sto padesát metrů. Sympatická slečna průvodkyně nás nejdříve seznámila s historií jihlavského podzemí, přičemž vyvrátila mýtus, že by se v chodbách kdy těžilo stříbro. Ty lokality se nacházely mimo historickou Jihlavu, například ve Starých Horách (které jsou dnes její čtvrtí). V případě jihlavského podzemí se spíše jednalo o rozšiřování nemovitostí směrem pod zem.
V závěru prohlídky jsme konečně dospěli k tomu, co mě zajímalo nejvíc: do známé Svítivky. Slečna průvodkyně běžela zhasnout, načež nám pak po tmě, jen za světle baterky a při fluoreskujícím stropě, vyprávěla o původu tohoto jevu. Je to památka na nacisty, kteří tento úsek chodby natřeli barvou, která má tyto neobvyklé vlastnosti. Už se ale neví, proč to udělali. Možná si chtěli označit únikovou cestu z podzemí, možná mělo sloužit jako provizorní nemocnice, a možná... možná tam nalezli interdimenzionální vstup do tajemné říše Agartha, a to právě ve výklenku, u něhož se v devadesátkách houfně kolabovalo. Pravda je ta, že se tunely, které mají vést do této legendární podzemní říše, vyznačují tím, že v nich zeleně září stěny, nicméně pokud jde o vstupy do ní (pokud tedy něco podobného existuje, o čemž pochybuji...), spíš bych sázel na mongolskou Gobi anebo tajemnou himalájskou horu Kailáš.
Nyní se vrátím k pořadu Na vlastní oči. Jak už jsem psal, filmaři se tři měsíce po zážitku Stanislava Motla do Jihlavy vrátili a podrobili chodbu řádnému měření. Měli s sebou stavební radar, jímž přejížděli po stěnách – a odhalili za oním tajemným výklenkem nějakou místnost a další, skrytou chodbu. Stejně tak ji předvídali i proutkaři, v jihlavském podzemí se mihli i senzibilové v čele s českou autorkou fantastiky Jenny Nowak. Slečna průvodkyně se o tom skrytém prostoru též zmínila a dodala ještě, že ve výklenku probíhaly sondy, které měly za cíl do něj proniknout, nicméně vrty prý dosáhly délky pěti metrů a nic! A to měla být ona místnost skrytá jen za osmdesáti centimetry skály. Kde je tedy chyba?
V závěru prohlídky jsem se slečny průvodkyně zeptal, zda i ona má nějakou zkušenost s tajemnem, skrývajícím se v jihlavském podzemí. A prý ano! Běžně se prý stává, že na prohlídkový okruh cca čtyři minuty po jeho začátku pouštějí ještě nějaké opozdilce, kteří skupinku dobíhají. Zhruba před čtrnácti dny, v okamžiku, kdy slečna vedla výklad, prý zaslechla v chodbách kroky a rachocení malých kovových můstků, přes něž se v některých místech přechází. Řekla tedy skupince, že se blíží nějací opozdilci a že na ně počkají. Nikdo však nepřicházel, takže nakonec pokračovali v prohlídce. A později se prý od kolegyně za pokladnou dozvěděla, že nikoho dalšího už do podzemí nepouštěla. Komu tedy patřily ony kroky? Navíc se prý další její kolegyni stalo, že se kolem ní v okamžiku, kdy v podzemí rozsvěcela, mihl nějaký temný stín. Je to pravda, anebo jen opepření prohlídky v podobě nějaké smyšlené historky pro turisty? Kdo ví...
Co se týče mě, tak já v podzemí nic podezřelého nespatřil a ani na fotkách, které jsem tam pořídil, jsem nezahlédl žádný podivný stín, ducha ani orb. Přesto bych mohl jednou historkou přispět. Když jsme stáli u onoho výklenku ve Svítivce, kde v devadesátkách (a ještě dnes) kolabují některé dámy, a kde se má nacházet onen interdimenzionální vstup do podzemní říše Agartha, vyzvala nás slečna průvodkyně, abychom si sáhli na tamní skálu.
Učinil jsem tak.
A od té doby šla moje nálada rapidně dolů a dostavila se únava, takže jsem později v jihlavské zoo a v blízkém nákupním centru City park sotva pletl nohama, a po návratu domů jsem mířil rovnou do postele, v níž jsem zůstal i příští den.
Má to spojitost s oním tajemným výklenkem ve Svítivce? Vysál ze mě ten domnělý interdimenzionální portál energii? Kdo ví...
