Na Berounsko za souhradím
Souhradí. Tenhle pojem jsem poprvé slyšel až minulý týden v souvislosti s mou cestou, jejímž středobodem a vrcholem měly být hrady Točník a Žebrák. Nyní už ale můžu dělat chytrého, takže vězte, že souhradí jsou dva hrady, co stojí blízko sebe. A pro mě, coby milovníka historie, hradů a zřícenin, se díky tomu proměnil sobotní výlet v hotovou extázi. :-D
Moje maličkost se rozvaluje u hradu Točník
Vše začalo ve chvíli, kdy mě vlak vyplivl na vlakovém nádraží v Hořovicích. Jelikož jsem tentokrát v pátek nehýřil, byl jsem plný sil, takže jsem ihned vyrazil rychlým krokem k první atrakci výletu, a to byl zdejší zámek. Plánoval jsem ho okouknout a projít si i zámecké zahrady, ale jak všichni dobře víme, plán je jedna věc a realita druhá. Čili jsem nakonec dorazil k zámku, ale skončil jsem jen před plotem, protože areál včetně zámeckých zahrad se otevírá až v devět hodin! A to je tedy vážná diskriminace nás ranních ptáčat! Budu si stěžovat! :-D Nu což, nafotil jsem zámek alespoň z venku, tu a tam jsem prostrčil foťák skrz mříž, a jakmile jsem byl hotov, vyrazil jsem na náměstí, odkud mi v 9:00 jel autobus do Točníku. A s tím se pojí malý horor…
Zámek v Hořovicích
Stojím si na náměstí na zastávce ve správném směru, blíží se devátá a… autobus přijíždí bez zastavení z opačného směru, projíždí náměstím a rychle mizí. A já na to koukám jako zkoprnělý, plán se pomalu hroutí. V hlavě už se mi rojí možné vývoje situace, které vypadají následovně: za a), půjdu pěškobusem do Točníka (cca 7 km), ale to mi zas nabourá časový harmonogram, anebo za b) vezmu si taxíka. Písmeno b) se mi zdálo jako slušné východisko, ale dřív, než jsem skutečně stačil nějakého taxíka zavolat, se autobus zase odkudsi vynořil a tentokrát jel přímo ke mně. Aha, došlo mi v té chvíli, Pražská integrovaná doprava… Už jsem několikrát zažil, že bus dělal kolečko po nějakém městě, aby tak suploval MHD. Tentokrát mě to ale značně vyděsilo. S úlevou jsem nastoupil do busu, na dotaz pana řidiče, zda je to do Točníku za 22 anebo za 14, jsem odpověděl pokrčením ramen (řidič to nakonec vyřešil za mě, bylo to za 14, tak jsem alespoň ušetřil na dražší rohlík… :-D ) a už jsme frčeli do Točníku. Projeli jsme průmyslovou zónou Žebrák, pak samotným městem a v té chvíli už se přede mnou začala vynořovat obec Točník, v ní umístěný hrad Žebrák a nahoře na kopci hrad Točník (ne, není to vůbec matoucí… :-D ). A mě zachvátilo vzrušení. Ty dva hrady (v obou případech spíš zříceniny) vedle sebe vypadaly fakt bombasticky.
Hrady Žebrák a Točník na jedné fotografii
Vylezl jsem z busu a poté, co se mi podařilo oba hrady nahňahňat do jedné fotografie, jsem vyrazil na průzkum hradu Žebrák. Krátký exkurz do historie: Žebrák byl založen ve třináctém století rodem Zajíců z Valdeka. Největší slávu hrad zažil za vlády Václava IV., který ho přestavěl na přepychovou (a královskou) rezidenci, dokonce zde existovalo i jakési primitivní ústřední topení, které fungovalo tak, že byl horký vzduch z ohniště hnán průduchy ve zdech do hradního paláce. Na konci čtrnáctého století na hradě vzplál požár (ne, nebylo to kvůli tomu "ústřednímu topení"… :-D ) a zřejmě kvůli tomu, že jím byl poničen, začal o něco výše vznikat hrad Točník.
Okolo Žebráku
Okolo Žebráku no. 2
Ale zpět k Žebráku. Nejdřív jsem zříceninu obešel kolem dokola a poté jsem zamířil k samotnému hradu, který měl být podle webu zavřený. Tak trochu jsem si myslel, že dojdu k nějaké bráně, omrknu to tam a vydám se k výše položenému hradu Točník, k mému překvapení však žádná brána neexistovala a hrad se dal krásně prolézt. A já tam byl sám, o to byl ten zážitek suprovější. Jediné, co nebylo přístupné, byla vyhlídková věž, která v jarních a letních měsících jistě nabízí luxusní pohled na krásy Berounska.
Hrad Točník focený z hradu Žebrák
Uvnitř hradu Točník, fotce dominuje již zmíněná vyhlídková věž
Posléze se začali do zříceniny hrnout první návštěvníci (povětšinou rodiny s dětmi), takže jsem jej opustil (já o sobě neustále tvrdím, že jsem asociál… :-D ) a zamířil jsem do kopce, po cestě vinoucí se třešňovým sadem. Musím přiznat, že to bylo vcelku namáhavé stoupání, ale já byl ten den plný energie (na rozdíl od mé předchozí anabáze na Andrlově chlumu...) a zvládl jsem ho celkem bez problémů, což mě potěšilo. Uvědomil jsem si totiž, že i přesto, že jsem minulý rok nabral třináct kilo – bohužel ne svalů, ale sádla – jsem v celkem slušné formě. Což je fajn, na jaro a léto ji budu potřebovat...
Třešňovým sadem k Točníku
U hradu Točník jsem opět zvolil „obléhací“ strategii, takže jsem ho obešel až k ostrohu, odkud se nabízí hezký pohled na obec Točník a hrad Žebrák. Poté jsem se již vydal na samotný průzkum hradu. U pokladny jsem zaplatil celkem nekřesťanskou sumu na to, že se jedná o volnou prohlídku bez průvodce, do ruky mi byl vražen text, který mě měl seznámit s historií hradu a jeho jednotlivým částmi, a já mohl konečně vyrazit.
Hrad Žebrák focený od hradu Točník
Hrad Točník zvenčí
Bylo to působivé a podmanivé, procházet se hradem, zkoumat jednotlivá nádvoří (celkem jsou tři) a budovy a paláce. Kdesi jsem se dočetl, že Točník je vlastně takovým hybridem, že se u něj projevují prvky zámecké architektury. A stejně jako v případě Žebráku, i on zažil svou největší slávu za vlády syna Otce vlasti, Václava IV, a měl propracované „ústřední topení“.
Brána vedoucí na druhé nádvoří
Pohled na hrad ze schodů vedoucích do druhého patra paláce
Na nejvyšším bodě Točníku
Hradní palác zvenčí + jezírko, které bylo jediným zdrojem vody pro hrad
Plánoval jsem se na Točníku také najíst, ale bohužel, hradní občerstvení bylo zavřené. Nabízela se ještě možnost koupit si pražené ořechy obalené v cukru, co prodávali ve stánku v těsné blízkosti mostu, po němž se do hradu vstupuje (a že to vonělo!), ale když jsem z Točníku nakonec vyšel, neudělal jsem to (protože jsem jednak myslel na své zuby, a jednak to nikdo nekupoval, takže jsem nechtěl být pokusným králíkem… :-D ). Stánek přitahoval tak maximálně medvědy, kteří se ukrývají v medvědíně pod mostem – a jsou to ti známí medvědi Agáta a Martin, kteří svého času coby medvíďata vystupovali ve večerníčku Václava Chaloupky „Méďové na cestách“. Z vůně medu museli dozajista šílet. A možná taky z dětí, které jejich zamřížovaný výběh zhusta obklopovaly. A to nebyl zvířatům na Točníku zdaleka konec! Zahlédl jsem tu i divokého králíka a pak se odněkud vykulilo prase! Na okamžik mi zatrnulo, ale pak mi došlo, že to není divočák, ale normální prase – posléze jsem se na webu hradu dočetl, že má dokonce jméno, říká se mu Čučo. No, já bych v tu chvíli místo nějakého čuča radši pořádného panáka. :-D
Jeden z Chaloupkových medvědů
Ale zpátky k mému hladovému problému – nakonec jsem ho vyřešil tím, že jsem se uchýlil k proteinové tyčince, kterou vždy nosím v batohu. A chutnala znamenitě!
Když jsem byl řádně nasycen, vyrazil jsem na túru – zamířil jsem po hřebeni Zámeckého vrchu do obce Hředle. Byla to příjemná cesta lesem, sem tam ji krášlil nějaký ten balvan či skalisko. A já si v hlavě znovu prolétl plán výletu. Úplně původně prapůvodně jsem přemýšlel o tom, že po turistické obejdu vrchy Homole a Plešivec a dojdu do města Zdice, odkud se budu vlakem vracet domů. Nicméně pak jsem zjistil, že se ve Zdicích kousek od nádraží nachází Army muzeum, kde mají dokonce uchované originální americké džípy z WWII. To stálo za omrknutí! Takže jsem se nakonec rozhodl neobcházet zmíněné vrchy, ale vzít do Zdic kratší přímou cestu po silnici, a než mi pojede vlak, navštívit muzeum. Měl jsem informaci, že by mělo být v sobotu otevřené. Jenže cestou přes Zámecký vrch jsem si uvědomil, že ta informace je vlastně z map.cz, což není zrovna důvěryhodný zdroj. Takže jsem dal na toho červíčka vrtajícího v mé hlavě (a ještěže tak) a jal se prozkoumat web spolku, který muzeum provozuje, a pro jistotu ještě stránky města Zdice. A ejhle, v sobotu sice bývá otevřeno, ale až od dubna. Takže varianta s muzeem padla (nechám si ho tedy na někdy příště, až se budu v okolí pohybovat) a já se vrátil k té původní – obejdu Homoli a Plešivec.
Skály na Zámeckém vrchu
Dorazil jsem do malé vísky Hředle, stulené u Homole a pak jsem začal postupovat po žluté turistické, vinoucí se údolíčkem podél Vraního potoka. A bylo to příjemné, krajina byla i trochu zelená (to kvůli smíšeným lesům), co porůstaly kopce, podél stezky kvetly fialky… a já byl fakt zatraceně rád, že tam jsem, v té přírodě, že se blíží jaro a že můžu čerpat energii a vitamín D ze zářícího sluníčka. Dokonce jsem byl natolik vybuzený, že jsem si řekl, že by bylo fajn udělat si odbočku k jakési záhadné Vraní skále. Ale ne, nebyl čas, musel jsem do Zdic na vlak (a Vraní skála snad někdy, někdy příště…).
Cesta se vinula podél Homole a Plešivce
Rybníček s průzračnou vodou pod Plešivcem
Kvítí zkrášlující stále ještě zimní krajinu
Odbočil jsem na zelenou turistickou a následně, když jsem měl zase odbočit na modrou, vedoucí do Zdic, jsem zvolil vlastní (a kratší) alternativu – zamířil jsem stezkou podél vrchu Hřeben přímo do města. Cestou jsem narazil na velice hovorného pána s velkým černým kníračem, s kterým jsem se poňuňal (tedy ne s tím, pánem, s tím kníračem :-D). Pro knírače mám všeobecně slabost, a pokud to nevíte, tak doma mám malou kníračí slečnu. Sedmiměsíční. Ale to je jen prcek, jak řekl pán na adresu své šelmy, to je skutečný mastodont, vážící třicet tři kilo! A to ještě byla ve vývinu, bylo to jedenáctiměsíční štěně. Po tomto příjemném setkání jsem sešel (bylo to příjemné, jít v závěru z kopce) do Zdic.
Náměstí ve Zdicích
Na vlakové nádraží jsem nakonec dorazil se čtvrtminutovým předstihem, který mi tak akorát stačil na to, abych si koupil kávu, nastoupil jsem do vlaku, kde mi opět někdo seděl na sedadle, kde jsem měl místenku (takový kolorit), a zamířil jsem domů.
Musím přiznat, že to byl super výlet, doporučuju všemi deseti. Dokonale jsem si při něm vyčistil hlavu, zapomněl jsem na starosti a domů jsem se vrátil nabitý energií. Doufám, že takových bude víc. A vám vřele doporučuju! :-)
