Rakev: Odplata - postup prací a ukázka

Když už jsem tu dnes zmínil recenzi na Rakev, rozhodl jsem se nejen jí, ale i celé sérii věnovat další článek a napsat i něco málo o pokračování, které vyjde v září pod názvem Rakev: Odplata. Stejně jako jednička se skládá ze dvou částí. Ta první se odehrává na stanici Asylum, obíhající Uran – napsal jsem ji na podzim a šlo to prakticky samo (a dost jsem se u toho bavil). Ta druhá, kterou jsem načal v dubnu, se bude z větší části odehrávat pod Bariérou (pomyslnou hranicí v Uranově plášti, pod níž se nesmí s těžebním modulem sestupovat). Dal jsem si za cíl v ní odpovědět na některé otázky, které jsem nadhodil už v prvním dílu (v hlubinách Uranu totiž spočívá mnoho záhad), aktuálně jsem ale trochu uvázl na místě. Jednak jsem narazil na pár logických nesrovnalostí oproti první části, které ještě musím vyřešit, a jednak teď nemám na psaní myšlenky ani náladu (holt život…) No, a jelikož zanedlouho odlétám do Anglie, rozhodl jsem se to nehrotit a zbylé pasáže dopsat až v červnu, po návratu z dovolené. Věřím, že to bude ku prospěchu věci a že se v mé milované destinaci řádně zrelaxuju a uvolním. Nu a na závěr přikládám drobnou ukázku z Odplaty, abych vás na ni trochu namlsal:

Znovu jsem se pustil do práce – mlátil jsem do toho zkurveného poklopu tak dlouho, než jsem se zcela vysílený svalil na podlahu, kde jsem se stulil do klubíčka a hekal jsem, mé tělo v té chvíli zachvátil svalový třes. Pohled se mi rozpil, rozmlžil.

Rafaeli.

Přišlo mi, jako bych slyšel ženský hlas. Byl mi vzdáleně povědomý. Halucinoval jsem? Bylo to pravděpodobné.

Rafaeli.

Odkud jsem ho jen znal? Meghanin zcela určitě nebyl, ta nyní hlasitě mlčela. Patřil snad mé matce? Vynořil se ze vzpomínek na ty lepší časy, na Nové Skotsko? Na naši vilu na břehu rozbouřeného moře, v zimních měsících zle útočícího na břehy zátoky Mahone Bay?

Ne. Nebyl mé matky. Patřil té zrzce, která se mi zjevovala ve snech. Byl jsem si tím jistý.

„Kde…,“ vychraptěl jsem. „Kde jsi?“

Vnitřní osvětlení rakve vzápětí zablikalo a pohaslo. Obklopila mě hutná a olejovitá temnota. Natáhla ke mně své drápkaté pracky a ovinula mě svým černým rubášem. Její tlama nekonečna mi do uší šeptala slova o smrti a zmaru, o temnotě a nicotě.

Jenže já nechtěl zemřít. Naopak, chtěl jsem žít. Chtěl jsem být zase pravým člověkem, postavit se na své vlastní nohy z masa a kostí, ne na ty robotické krámy.

Proč jsem byl jen tak zvědavý? Proč jsem pátral po věcech, po nichž jsem neměl? Proč jsem to všechno nenechal být?

Křach.

Trhl jsem sebou, když se v útrobách mé rakve ozval nový zvuk. Následovalo ho slabé pištění a syčení. Skoro jako když někde uniká vzduch…

„Meghan,“ zachraptěl jsem do tmy. „Meghan?“

„Ano, Rafaeli?“

„Co se děje?“

„Dochází ke kritickému narušení hexametalového pláště. Mikrotrhliny v segmentech D52 a A65 se počínají rozšiřovat, jak do nich vniká rozžhavená superhusté tekutina zvnějšku.“

Křach.

„To znamená…“

Tma ze mě sňala svůj rubáš: v těžebním modulu totiž naskočilo nouzové osvětlení. Zdálo se mi, jako by jeho stěny ke mně byly náhle blíž. Jako by se na mě tlačily. Ozvalo se skřípání a úpění vnitřní ocelové kostry, drcené tlakem. Vybuchlo několik nefunkčních zobrazovacích panelů.

„Ne!“ vyjekl jsem a zvedl se na loktech. „Ne! Zažehni záporný tažný systém, Meghan. Zažehni…“

„To už jsme řešili, Rafaeli. Obávám se, že k tomu nemám patřičná oprávnění. Byl jste Neohumansko-kyborgskou aliancí odsouzen k pohřbu, vzpomínáte? Ať je vám tedy Uran lehký!“