Tajemná Malta: výprava do maltského podzemí
Když jsem se rozhodl, že vyrazím na Maltu, nesměl v mém itineráři chybět zdejší klenot (tedy hned druhý vedle vynikající limonády Kinnie… :-D ), Hypogeum Hal Saflieni, které je od roku 1980 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Možná si říkáte, co to slovo hypogeum vlastně znamená. Je řeckého původu a znamená hypo „pod“ a geum „zemí“. Jedná se o svatyni (a nekropoli), která v podzemí skutečně je, a to přímo uprostřed moře domů v maltském městě Paola.
V Paole jsem trávil část mého masakrálního intenzivně poznávacího výletu po trase Vittoriosa-Paola-Ghar Dalam-Marsaxlokk. Dorazil jsem do ní krátce před polednem, prohlédl jsem si zdejší megalitický chrám Tarxien (o něm jsem se více zmínil v minulém článku), dal jsem krátký oběd v jednom ze zdejších rychlých občerstvení (rybí prsty s hranolkami) a pak už jsem zamířil k Hypogeu Hal Saflieni, jehož prohlídku jsem měl zarezervovanou na jednu hodinu.
Ve Vittoriose byste určitě neměli minout pevnost st. Angelo. Nabízejí se odtud krásné výhledy na zdejší jachetní přístav i na celý Grand Harbour.
Tady se krátce zastavím. V dřívějších dobách bylo možná Hypogeum polozapomenuté (alespoň tak se o tom zmiňuje Erich von Däniken ve své knize Prorok minulosti, který si prohlídku užíval dokonce sám, a to prý ve společnosti dvou maltských obrů, chlapíků, kteří prý měřili přes dva metry – no nevím, nevím, já jsem za celý svůj pobyt žádného dvoumetrového Malťana neviděl…), dnes se však jedná o hojně navštěvovanou turistickou atrakci. I proto musela maltská vláda přistoupit k jistým omezením turistického ruchu, protože Hypogeu nijak neprospíval. Z toho důvodu se na prohlídky chodí maximálně po deseti, a to každou celou hodinu. Jelikož je tedy vstup omezený, je nutné si lístky rezervovat dlouho dopředu, a to přes web Heritage Malta, kde si vyberete datum a čas. Já jsem to dělal dokonce měsíc a půl před odletem. A připravte se, že sáhnete hluboko do kapsy, Heritage Malta Multisite Pass tu neplatí a za lístek zaplatíte dobrých 35 Euro. Ale vyplatí se to, je to vskutku jedinečný zážitek.
Přístup do Hypogea se skrývá v obyčejném domě uprostřed zástavby. Ostatně tak bylo i nalezeno – v roce 1902 došlo k prudkému rozmachu Paoly, zejména kvůli blízkým britským vojenským dokům. Dělníci, pracující na nové výstavbě, se při budování základů domů v nových obytných čtvrtích často potýkali s trhlinami a puklinami ve vápenci. No a jednoho dne se jim podařilo prokutat se až do Hypogea.
Uvnitř vstupního domu se nachází nudlovitý prostor, kde sedí pracovníci Heritage Malta, na druhé straně je pak celá stěna plná suvenýrů (ZLO, ZLO, ZLO… :-D ). Když jsem se u jednoho z nich ohlásil (tedy u pracovníka, ne u suvenýru :-D ), byl mi zabaven batoh, fotoaparát i mobilní telefon, přičemž byly pevně uzavřeny do uzamykatelné skříňky – v Hypogeu je totiž kvůli jeho konzervaci přísný zákaz fotografování (fotky z prohlídky tu tedy nenaleznete, ale můžete si klidně pustit video od Heritage Malta). Do ruky mi byla následně vtisknuta malá vysílačka, která přehrávala komentář k prohlídce (jinak tu věc nazvat nemůžu). Když se mě pracovník Heritage Malta ptal, v jakém to chci jazyku, nesměle jsem se zeptal: „A češtinu tam asi nemáte, co?“ S úsměvem se omluvil. Takže byl výklad v angličtině. Následně mě prosklenými dveřmi nasměroval do vedlejší potemnělé místnosti, kde už seděli ostatní účastníci výpravy do tajemných hlubin Malty, kteří už na mě netrpělivě čekali (jo, jsem opozdilec, vím to). Přidala se k nám ještě slečna průvodkyně, která nás vlastně nijak zvlášť neprovázela, spíš to byla asistentka, která nám vždy řekla, abychom o kus postoupili a tam si poslechli další část výkladu z vysílačky. Jakmile jsem se usadil, začala se na stěnách místnosti míhat projekce a já se zaposlouchal do hlasu, který mluvil o Hypogeu a o jeho historii.
Stručně.
Jak už jsem v úvodu poznamenal, hypogeum je pravěká nekropole a svatyně, sahající celkem tři patra pod zem. Vznikla někdy ve třetím tisíciletí před naším letopočtem a postupně byla rozšiřována a upravována. V neurčité době, zřejmě když Maltu opustila původní kultura stavitelů chrámů, jež má na svědomí všechny zdejší megalitické divy, došlo k jejímu opuštění. Jak už jsem psal, znovuobjevena byla v roce 1902. Vykopávky nejprve vedl maltský etnograf a archeolog Manuel Magri, zajímavostí je, že neměl přístup do nejvyššího patra Hypogea a že se zpráva o jeho výzkumech do dnešní doby pohřešuje. Posléze Hypogeum zkoumal známý otec maltské archeologie, doktor Themistokles Zammit. Jak se archeologové prokutávaly do hlubin podzemní nekropole, nacházeli v ní pozůstatky lidí, prý se jednalo až o sedm tisíc koster.
Když skončila první část multimediální prezentace, byli jsme slečnou asistentkou nasměrováni do další místnosti, kde pokračovala. Následně jsme byli konečně vpuštěni k samotnému Hypogeu, a to k jeho v současnosti nejvyššímu patro (usuzuje se, že dříve nad svatyní existoval ještě povrchový chrám, jímž se vstupovalo dovnitř), které se nachází cca tři metry pod ulicemi Paoly. Dominuje mu hlavně mohutný trilitonový portál, nalézá se zde také podzemní cisterna a četné pohřební komory.
Druhé patro, do nějž jsme opatrně sestoupily po schodech (nachází se šest metrů hluboko), je ze všeho nejvelkolepější a nejzáhadnější – možná i proto, že sloužilo spíše jako svatyně. A já jím byl opravdu unesen, zejména známou hlavní komorou. Vápenec je zde skvěle opracován, hrany do něho vrytých žlábků jsou precizní a ostré. Dle archeologů tohle dílo (a vlastně vykutání celého Hypogea) zvládli pravěcí obyvatelé Malty pouze za pomocí parohů či pazourků. Nu, věřme tomu… Navíc byla celá podzemní svatyně skvěle orientována (jak jsem si mohl vyslechnout už během multimediální prezentace), během letních měsíců sluneční světlo pronikalo až dolů do chrámu a osvěcovalo komory ve druhém patře. Něco podobného se děje v irské mohyle Newgrange poblíž města Drogheda, kde během zimního slunovratu sluneční paprsek proniká otvorem nad vchodem a dosahuje až do hluboko položené vnitřní komory (je to jedno z míst, které mám na seznamu budoucích cest…). Další věcí je akustika. Pokud v jedné z bočních komor druhého patra Hypogea začnete zpívat (anebo bubnovat), pomocí rezonance se váš umělecký projev roznese do celé svatyně. Ve druhém patře také můžete naplno ochutit zdejší chladné mikroklima – což je vítaná změna oproti rozpáleným ulicím Paoly. A obdivovat můžete i rudé malby (zejména spirály) nanesené na zeď barvou obsahující oxidy železa. Proč rudé? Protože rudá je prý barva smrti. Také zde byla nalezena soška ležící Magna Matter, velké tlusté (anebo těhotné, to je jedno) matky bohyně, o níž jsem se rozepsal už v minulém článku.
Co se týče lidských koster v Hypogeu uložených, nebyly to kostry ledasjaké! Některé lebky prý byly anomálně protažené podobně jako lebky kněžích ze starověkého Egypta anebo ty nalezené v Peru (například ve známé Nazce). Samozřejmě se našli tací, kteří prohlašují, že byli v Hypogeu pohřbeni mimozemšťané. Zpátky na zem. Většinou se tvrdí, že tato abnormalita vzniká tím, že se dítěti během růstu (kdy jsou lebeční kosti ještě měkké) přikládají k hlavě dřevěné desky, které umožňují tvarování lebky do délky. Proč to dávní lidé dělali? Kdo ví…
Následoval sestup až takřka na dno Hypogea, k třetímu podlaží, které leží více než jedenáct metrů pod úrovní ulic Paoly. Do něj jsme jen krátce nahlédli. Poté jsme po spirálovitém ocelovém schodišti zamířili zpátky na povrch, kde jsem opět obdržel všechny své propriety. Jelikož jsem byl z prohlídky nadšený, neodolal jsem a koupil jsem si skoro půlmetrovou ozdobnou vápencovou lištu s vyrytými spirálami (tyhle suvenýry jsou ZLO, ZLO, ZLO… :-D). Až když jsem vyšel na ulici, tak jsem teprve začal řešit, kam ji vlastně dám. Do batůžku se mi samozřejmě celá lišta nevešla, takže mi z něho po zbytek dne ošklivě vyčuhovala. Při zpáteční cestě se do kufru naštěstí vlezla, jen jsem se trochu obával její váhy, ale prošlo to. Naštěstí.
Zamířil jsem na blízkou autobusovou zastávku, protože ten den nebyl maltskému podzemí ještě konec – na programu byl totiž jeskyní komplex Ghar Dalam. Jestli bylo Hypogeum staré pět tisíc let (podobně jako megalitické chrámy), v tomhle případě jsem měl vykonat ještě větší trip do minulosti – v Ghar Dalamu totiž žili lidé už před sedmi tisíci lety – alespoň o tom svědčí keramické střepy zde nalezené.
Při čekání na autobus v rozpálené ulici jsem málem zemdlel, bylo fakticky neuvěřitelné horko. Po dvaceti minutách se konečně přikodrcal autobus a já se vydal na patnáctiminutovou cestu k jeskyním. Vystupuje se na zastávce u hlavní silnice na Birzebbugu, kousek od ní se nalézá muzeum, které je vstupní branou do komplexu. Odčeknul jsem se u pracovníka Heritage Malta a jal si prohlédnout zdejší sbírku, složenou zejména z kostí pravěké maltské megafauny, které byly v jeskyni též nalezeny. Když jsem se dostatečně vynadíval, vyšel jsem z muzea druhou stranou. Tam se má nacházet další příklad maltských Cart Ruts, tajemných kolejí (více jsem o tom napsal v prvním maltském článku), které jsem ovšem jaksi minul, protože jsem byl primárně zaměřený na jeskyní komplex. Vyrazil jsem po schodech směrem dolů k jakési vyhlídkové plošině, za níž se nachází vápencový důl. Když jsem se ohlédl, tak jsem spatřil díru do temnoty, jeskyni Ghar Dalam.
Kosti patřící megafauně nalezené v jeskyni Ghar Dalam
Byla tam se mnou jen skupinka Poláků, která za chvilku odešla, takže jsem měl jeskyni jen sám pro sebe. Takhle… není to žádný zázrak, Ghar Dalam se ani v nejmenším nemůže rovnat Koněpruským anebo Punkevním jeskyním. Je to prostě jen 144 metrů dlouhá (z toho je veřejnosti zpřístupněných padesát metrů) nudlovitá jeskyně, kterou se prochází po vyvýšené lávce, pod níž je vidět jen pár nezajímavých stalaktitů a stalagmitů. Jedna zajímavost – lidé se žít do této jeskyně ještě jednou vrátili, a to během druhé světové války, kdy Ghar Dalam sloužila coby protiletadlový kryt. Pořídil jsem pár fotek a pak jsem se vydal zpátky k muzeu, kde jsem si koupil ledovou kolu. Bodla.
V útrobách jeskyně Ghar Dalam
Zatímco jsem ji popíjel, došel jsem do čtyři kilometry vzdáleného Marsaxlokku. Zde jsem si prohlédl zdejší fotogenický přístav, kde kotví tradiční maltské rybářské lodě zvané luzzu, vyznačující se nejen svou pestrobarevností, ale i tím, že mají na přídi Horovo anebo Osiridovo oko.
Rybářský přístav v Marsaxlokku
Tradiční maltská loď luzzu s Horovým/Osiridovým okem na přídi
A pak následoval jen přesun autobusem s přestupem u maltské nemocnice Matter Dei do Xemxije, kde jsem byl ubytovaný (perličkou je, že jsem si při přestupování u Matter Dei spletl autobus – naskočil jsem na ten v opačném směru, než jsem chtěl jet :-D ).
Byl to úžasný den, jeden z nejlepších, které jsem na Maltě prožil. Zároveň to bylo moje první a poslední seznámení se zdejším podzemím, protože návštěva katakomb sv. Pavla v bývalém hlavním městě Malty, Rabatu, nevyšla. Na druhou stranu mi alespoň něco zbylo na příští návštěvu maltského souostroví…
No a v dalším, posledním článku, se rozepíšu o nejstarším megalitickém chrámu na Maltě, Ggantiji ležící na sousedním ostrově Gozo.
Dodatek: až po návratu domů jsem se v časopisu Enigma (a na internetu) dočetl, že je s Hypogeem Hal Saflieni spojeno mnoho záhad. V okolí Paoly se prý záhadně ztratilo už přes sto lidí a místní proto mají vysvětlení: prý za všechno může Hypogeum, protože se jeho chodby coby tajuplné pařáty táhnou pod celým ostrovem! Také se z nich ozývá zvláštní nářek a žije tam něco velkého a hrozivého, dokonce se má za nejnižším patrem Hypogea nacházet bezedná propast, poblíž ní žijí zvláštní bytosti porostlé hustou srstí! A ti, co vkročí do Hypogea, si vůbec nemohou být jisti tím, že se kdy opět vynoří na povrchu.
Já si při návštěvě Hypogea žádných paranormálních jevů nebyl vědom, žádný chlupatý humanoid mě neosahával a zpátky na povrch jsem se dostal ve zdraví… ale kdybych o tom četl už před návštěvou, možná by představivost zapracovala… :-D
