Vesmírná asociace: nanopovídky

26.02.2019 14:36

Je to už nějaký ten pátek, co jsem na facebooku založil speciální stránku mé sérii space oper "Vesmírná asociace". Na ní jsem tu a tam zveřejnil nějakou tu nanopovídku, doplňující fikční svět, rozehraný v doposud vydaných románech "Světlo pulsaru" (Brokilon, 2015), Záře supernovy (Brokilon, 2016) a Jas kvasaru (Brokilon, 2017). Více o sérii zde. Letos by se měl na pultech knihkupců objevit díl čtvrtý a zároveň předposlední, Svit magnetaru.


Nyní přináším souhrn nanopovídek zde na webu. A začneme zostra :-D: okamžik, kdy se Desmond Sommers, hrdina Světla pulsaru, seznámil se svou budoucí ženou, Sarah.

 

Soustava HD 471869, stanice SolarEclipse, 29. dubna 2217

Do hajzlu!
Byla to moje noha. Chodil jsem po ní pětadvacet let. Běhal jsem. Hrál basket. A najednou tam není.
Mračil jsem se na deku.
Vztek byl v současnosti to jediné, co mě drželo při životě. Z psychologických kurzů, co jsem absolvoval během záchranářských seminářů, jsem si pamatoval jedno - nezkoušejte své emoce potlačovat, ani se jimi nenechejte ovládnout. Prožijte je a využijte je ve svůj prospěch.
Takže jsem to dělal. Až na jeden drobný detail: moc se mi to nedařilo.
Snažili se mi zdejší pobyt zpříjemnit. Samozřejmě.
Nemocniční pokoj byl hezký a čistý, naproti mému lůžku byla holovize, která zobrazovala les ozářený poledním sluncem. Pokojem zněl zpěv ptáků, ve vzduchu se vznášela příjemná vůně jehličí.
Moji frustraci to paradoxně jen zvyšovalo.
Když už to bylo neúnosné, dostal jsem chuť něco udělat. Vytrhnout si z loketní jamky kanylu, kterou do mě pumpovali léky. Zdrhnout odsud, i když jen po jedné noze. Cestou něco rozflákat, abych si vybil vztek. Jo, to by bodlo...
Posadil jsem se a sevřel kanylu mezi palec a ukazováček.
"Nejdu nevhod, pane Sommersi?"
Do pokoje vešla pohledná modrooká blondýnka v lékařském plášti. Nepamatoval jsem si, že bych ji tu někdy viděl.
"Ne. Jen jsem byl zrovna na odchodu."
"Vidím. Ale ve vašem stavu by to bylo dost nerozumné."
"Kdo říká, že jsem rozumný?" Nechal jsem kanylu kanylou a rezignovaně jsem se znovu svalil do postele. "Do hajzlu, chybí mi kus těla!"
Usmála se. "Proto jsem tady. Máme totiž možnosti, jak vám vaši nohu vrátit."
Její prohlášení zůstalo chvíli viset ve vzduchu. Usmívala se. A já ke svému překvapení zjistil, že se taky směju. Co když... co když je ona ten spásný anděl, na nějž jsem čekal?
"Opravdu?" ujistil jsem se.
Přikývla - světlé kadeře, které jí přitom spadly do obličeje, si odhrnula hřbetem ruky. Byla tak... sladká. Možná v téhle nemocnici nebude úplně všechno na draka...
"Máme skvělé výsledky s umělými implantáty a regenerací pomocí modifikovaných kmenových buněk. Znovu budete mít nohu a budete moci dělat všechno, co předtím - bez omezení. Slibuji." Odmlčela se, znovu se zářivě usmála a podala mi ruku. "Promiňte, zapomněla jsem se vám představit. Jsem doktorka Sarah Millerová."


Nyní nanopovídka, která se odehrává mezi dějem povídky Singularita (objevila se nejen ve sborníku Mlok 2010, ale i v časopise Pevnost 4/2018, nyní je zpřístupněna volně ke stažení - odkaz v tomto článku) a románem Světlo pulsaru. Desmond Sommers se po událostech v "Singularitě" chystá seknout se záchranařinou a začít nový život. Nanopovídka je unikátní v tom, že je to v rámci série Vesmírná asociace jediný text, který není psán v ich-formě, ale v er-formě.

 

Záchranná loď Tristan, 26. březen 2227

"Chci skončit, kapitáne."
Obadiah Makele věděl, že je Desmond Sommers rozrušený. Chápal ho. Jeho poslední mise k nákladní lodi, která uvízla na horizontu událostí supermasivní černé díry, neproběhla tak, jak měla. Vlastně to byl pořádný průser. Desmond na její palubě málem zemřel. A zachránil se jen zázrakem, jejž ani on sám nebyl schopný pochopit. Anebo to Makelemu alespoň tak tvrdil...
"Desmonde, posaďte se," vyzval ho.
"Myslím, že to není nutné, pane."
"Dobrá," rezignoval Makele a otočil se k minibaru v rohu pracovny. "Dáte si se mnou whisky z Egrebu? Je dvacet let stará."
Možná ho trocha alkoholu otupí a on nakonec svou žádost vezme zpět...
"Děkuji, pane, ale nechci."
Makele si povzdechl. Takže bude muset plně využít svých přesvědčovacích schopností... "Podívejte, Desmonde, záchranařina je těžká dřina. Lidé, kteří něco podobného dělají, musí být odolní jak fyzicky, tak i psychicky. Hodně z těch, co nakonec projdou vstupním seminářem, skončí po pár měsících, protože to prostě nedají. Vy jste vydržel. Dlouho. Dopracoval jste se dokonce na velitele týmu beta. Jste jedním z mých nejlepších mužů. Nahrazovat vás budu jen těžko. A ani nechci. Co si to takhle rozmyslet?" Na okamžik se odmlčel. Bylo vhodné nabídnout něco na oplátku. "Promluvím s prezidentem Avalon Rescue Company, Bormanem. Jistě by vám mohl zvednout plat..."
"Mně o peníze nejde a nikdy nešlo," zamračil se Desmond. "Mohu vám položit jednu otázku, kapitáne?"
"Ano."
"Máte rodinu?"
"Ne. Nebyl čas."
"Já ano. Mám dceru. Floru. Je jí osm. Díky službě na Tristanu jsem přišel o čtyři roky jejího života. Nechci, aby jich bylo víc."
Makele se zasmušil. Nevěděl, jaké má vznést protiargumenty. "Chápu," řekl jen.
"Fajn. Takže končím."
Makele rezignoval. Poznal totiž, že Desmonda nepřesvědčí. A ve skrytu duše s ním i souhlasil. Být na jeho místě, rozhodne se stejně. "Odešlu vaši žádost do Avalon Rescue Company. Za dva měsíce se vrátíme na Zemi, kde Tristan projde pravidelnou údržbou. Pokud do té doby vydržíte..."
Zaťal zuby. Nakonec přikývl. "Zvládnu to."
Opustil pracovnu a nechal Makeleho o samotě.
Kapitán se zadíval na protější stěnu, kde visely elektronické obrazy všech velitelů záchranných týmů, co pod ním kdy sloužili. Mezi nimi byl i Desmond Sommers. Makele věděl, že se s ním bude jen těžko loučit.
Pozvedl sklenku s whisky. "Tak na vás, Desmonde, a na váš nový život. Kéž je šťastný."
Potom si, o samotě, připil.


Opět nanopovídka, která předchází ději asociační jedničky, Světla pulsaru. Jejím hrdinou je Gerard le Comp, bývalý kapitán Eridanu, první lodi, která byla schopna cestovat hyperprostorovými koridory, a pozdější Předseda Vesmírné asociace.


Planetární systém pulsaru PSR 1257+12, 26. červen 2227

"Gerarde!"
Nazpět k životu mě volal ženský hlas.
Zalapal jsem po dechu, otupělost začala pozvolna odeznívat.
"Jak...," zašeptal jsem. "Jak je to dlouho?"
"Tři roky," odpověděla mi Margaret de Werrová.
Bolestně na mě dolehla tíha toho času. Když jsem naposledy procitl ze stáze, setkal jsem se s mou pravnučkou, Natálií St. Pierre, a vysvětlil jsem jí, jaké má místo v šedesátiletém plánu OROSu. Přišlo mi, jako by to bylo včera - protože já jsem zvolil tu kratší cestu.
Ve stázové komoře jsem poprvé ulehl roku 2173, kdy jsem byl prohlášený za mrtvého po katastrofické nehodě transportní lodi. Během šedesáti let, co od té doby uběhly, jsem byl několikrát probuzen. Sledoval jsem vývoj ve Vesmírné asociaci, jíž jsem zasvětil celý svůj život. Byl jsem nadšený z nových technických a vědeckých poznatků, ale také zklamán, když začali Kolonisti toužit po osamostatnění a začala válka. Bohužel však byla nevyhnutelná...
Vystoupil jsem ze stázové komory a rozhlédl se po operačním centru šedesátiletého projektu OROSu Světlo pulsaru. "Už je čas?" zeptal jsem se Margaret.
Přikývla. "Hypervirkator je připravený přeladit sféru carinaa. Nicméně ne vše vychází podle plánu. Nastal problém u doktora McQueena."
Zamračil jsem se. Výzkum toho geofyzika, probíhající na stanici Vulcano II. na Io, byl pro projekt kritický. "Co se stalo?"
"Přišli jsme o všechna data," vysvětlila mi Margaret. "Nicméně nejsou úplně ztracená. Nedopatřením se nahrála do nanobotického brnění spícího agenta, kterého jsme na Io aktivovali."
Zapotácel jsem se. Bylo to tady. Pocítil jsem nevolnost.
"Jak... jak se jmenuje?"
"Je to důležité?"
"Ano!"
"Je to jistý Desmond Sommers. Velitel záchranného týmu na jedné z lodí Avalon Rescue Company, na Tristanu. V současnosti bývalý."
To jméno... To jméno...
"Máme možnosti, jak z jeho nanobotů ta data získat, Gerarde. Doktor Weir už na tom pracuje."
"Chci se s ním setkat."
"S Weirem?"
"Ne - se Sommersem. Zařiď, ať se nějak dostane do systému." Na okamžik jsem se odmlčel. "Připravte kurýrní sondu. Musím poslat vzkaz mé pravnučce. Je to důležité."
Margaret se zamračila. "Gerarde, tohle všechno je zbytečné. Záleží jen na projektu, na otevření jiných systémů hyperprostorových koridorů."
"Ne," zamručel jsem. "Nezáleží."
Margaret odešla a nechala mě o samotě.
Věděl jsem, že se mnou nesouhlasí. Jenže nikdo nechápal to, co já.
Širší souvislosti.
Že je všechno jen součástí Plánu...

Následující nanopovídka se odehrává během děje Světla pulsaru. Sledujeme v ní osudy kontradmirála Martinelliho, který velel koloniálním silám, útočícím na stanici Lighthouse...

 

Okolí stanice Lighthouse, systém PSR 1257+12, 28. července 2227

Ve chvílích absolutního zmaru, kdy jsem hleděl smrti do tváře a takřka zapomínal na to, co jsem se během let služby v Branné jednotě naučil, jsem si vzpomněl na prezidenta Cruze.
Na to, jak mě pozval do své pracovny uvnitř Vládní věže a řekl mi o povaze mé budoucí mise. A že se jedná o nejdůležitější čin v dějinách Extrasolárního společenství. Že musíme zabránit zničení Vesmíru. To, co mi sdělil, mě šokovalo. Stejně jako, že jsem byl vybrán, abych velel operačnímu svazu, který se vydá hrozící zkáze zabránit.
Cruz mi pevně sevřel ruku, skoro slzel, když mi říkal slova, jimiž se se mnou loučil. "Teď je to na vás, kontradmirále Martinelli. Až dorazíte do soustavy pulsaru PSR 1257+12, nemějte slitování. Oni ho taky mít nebudou. Děkuji vám. Za náš všechny. Ať vás ochraňuje Bůh. A hodně štěstí."
Cítil jsem se tím, co mi řekl, zavázán. A proto jsem nyní tušil, že jsem selhal.
Zatlačil jsem oči mladému pilotovi a sám se ujal místa v pilotní sféře Patrokla, lehkého bitevníku typu Freedom. Kdysi, před dvaceti lety, jsem takhle začínal. To bylo v jiném životě, v tom, který jsem vedl za Koloniálních válek.
Systémy sféry fungovaly. Naštěstí.
"Pane!" kapitán Navara, velitel Patrokla, byl v šoku. "Pane, ale vy..."
"Nemám už čemu velet."
Truchlivou skutečností bylo, že nám v tomhle okamžiku zbyly jen poslední dvě bojeschopné lodě. A to jsme stále ještě stáli proti jednomu těžkému asociačnímu bitevníku typu Sunstorm.
Asociační bitevní lodě v soustavě nás překvapily. Neměly tam být. Jenže kdy jde všechno podle plánu? Litoval jsem, že nebyl můj operační svaz silnější, že měl původně k dispozici jen desítku lehkých bitevníků. Jenže to korespondovalo s tajnou povahou mise. Naše cesta hyperprostorovými koridory vedla přes mnoho systémů, věrných Asociaci. Kdybychom s sebou vzali velké lodě, byli bychom příliš nápadní. Ale možná... Možná jsme se měli vykašlat na opatrnost...
Zaznamenal jsem dva útočící bitevní raketoplány a pokusil jsem se o úhybné manévry. Přesto Patrokles schytal několik tvrdých zásahů.
Při tom poslední vybuchla pilotní sféra. Instinktivně jsem si ochránil oči předloktím. Šrapnely, tvořené kusy superskla, se mi zařezávaly hluboko do těla, zaživa mi trhaly vnitřnosti. Bolest, kterou jsem při tom zažíval, byla krutá. Nekončená. Mučivá. Přál bych si, abych při tom výbuchu zemřel, ale já stále žil; díky potměšilosti nemilosrdného osudu jsem zakoušel ta krutá muka.
Někdo mě uchopil za ruku. Nevěděl jsem kdo. Neměl jsem ani sílu otočit hlavu. Jen jsem tu ruku pevně stiskl.
Nastala další detonace. A já se modlil, aby už byl konec. Abychom zemřeli.
Potom všechno kolem vybuchlo a konečně přišla temnota...

Nanopovídka z pohledu Patricka Kerra, bývalého člena speciálního komanda Lion Brothers, který po svém útěku do Extrasolárního společenství vystupuje pod jménem Jorgos Tantalos a pátrá po své ztracené sestře... Děj se odehrává v předvečer Záře supernovy. A pozor na konec nanopovídky: bude celkem podstatný pro chystaný pátý a zároveň závěrečný díl série, Třpyt strangeletu.


planeta Taormina, 1. srpna 2227

Nikdy jsem na ezoterické pseudobláboly nevěřil - tak jak mě, ksakru, napadlo jít za vědmou?
Asi kvůli tomu, že jsem byl zoufalý. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Hledal jsem svou sestru už takřka deset let, prakticky od konce Koloniálních válek. Během té doby jsem navštívil i ty nejzapadlejší planety, které lidé během kolonizačních vln osídlili. A nikde po ní nebyla ani stopa. Jak je to jen možné?
Nejnovější pátrání mě přivedlo na Taorminu, okrajový svět, nepřidružený ani k Vesmírné asociaci, ani k Extrasolárnímu společenství, konkrétně do ulic jejího hlavního města, Chianchitta.
Nejdřív jsem pátral v ústředním archivu. Když jsem neuspěl, obrátil jsem se na místní vládu. Jako velvyslanec prezidenta ExoSolu, Geoffreye Cruze, jsem měl mnoho dveří otevřených. Bohužel, úspěch se nekonal. Nakonec jsem se tedy - nejspíš v aktu zoufalství - rozhodl navštívit jednu z místních vědem, jimiž byla planeta pověstná.
Protáhl jsem se úzkými vchodovými dveřmi s napůl vysypanou skleněnou výplní do zatuchlého přítmí, které panovalo v chodbě. Taktická přilba, kterou jsem měl na hlavě, má věrná společnice, mi ukázala, že se tu nemusím obávat žádného nebezpečí - tedy vyjma dvou vypasených krys, které se daly na útěk sotva jsem vstoupil. Nebyla to zrovna nejlepší čtvrť...
Mířil jsem ke dveřím číslo 18 až téměř na konci chodby. Když jsem zaklepal, tak se osmička, která visela jen na jednom šroubku, mírně zhoupla.
Nic se nestalo.
Zaťukal jsem znovu a netrpělivě jsem přešlápl z nohy na nohu.
Nakonec se dveře přece jen otevřely - ve chvíli, kdy jsem to už téměř vzdával.
Stála v nich vychrtlá žena v červeném županu, tmavé kadeřavé vlasy prokvetlé stříbrem jí padaly do tváře. Nepromluvila. Jen mi pokynula třesoucí se rukou, abych šel dál.
Vstoupil jsem do potemnělého bytu, v němž to páchlo zatuchlinou, plísní, kouřem a levným alkoholem; opatrně jsem postupoval uličkami mezi harampádím, co tu vědma nashromáždila. Dovedla mě až k ostrůvku prázdna uprostřed jedné z místností - jeho střed zaujímal kulatý stůl a dvě taburetky s potrhaným čalouněním.
Usadil jsem se, ona naproti mně.
Odrhnula si vlasy z tváře a upřela na mě krví podlité oči. "Vy si neodložíte masku?" zachraptěla.
"Ne," řekl jsem pevně.
Chvíli mlčela. "Sundejte si alespoň rukavici."
Zaťal jsem zuby. A udělal to.
Pohlédl jsem na hřbet ruky. Těsně pod kůží se mi tam pnuly zelené žilky. JEHO žilky...
Dívala se na mé ruce. Ale nic neřekla.
"Na co se mě chcete zeptat?" položila mi nakonec otázku.
"Na mou sestru. Potřebuju vědět, kde se nachází."
Jen jsem to vyslovil, opět mi došla absurdita mého chování. Chvíli jsem přemáhal nutkání vstát a zmizet odsud.
Než jsem to stihl udělat, vědma mě uchopila za pravičku a zavřela oči.
Uběhla minuta.
Dvě.
Už jsem si myslel, že usnula, když oči náhle vytřeštila. "ON!" zaječela. "ON! Cítím HO! I JE! Střežte se HO! Střežte se JICH!"
Ruku mi drtila takovou silou, až mě to překvapilo. Chtěl jsem se jí vysmeknout, ale nepodařilo se mi to.
"Střežte se JICH!"
Konečně se mi to podařilo.
Upřela na mě vědoucí oči. A pak řekla něco, z čeho mě zamrazilo v žaludku - anebo v tom, co mi ze žaludku zbylo. "Nesmíte mít děti! Vy nesmíte mít děti!"
"To se nestane. Nemohu je mít. Nikdy." Vstal jsem od stolu. "Děkuju vám za váš čas."
Opravdu to byl pitomý nápad...
Kličkoval jsem mezi harampádím k domovním dveřím - za sebou jsem zaslechl ještě její poslední výkřik.
"Vy nesmíte mít děti!"


Poslední nanopovídka se odehrává mezi asociační dvojkou a trojkou, tedy mezi Září supernovy a Jasem kvasaru. Je to předstupeň delší povídky, kterou chystám a jež se bude zaobírat smrtí kapitána Tristanu Obadiaha Makeleho.

V Jasu kvasaru bylo z úst Natálie St. Pierre jen neurčitě zmíněno toto:

"...Definitivně se rozešli před třemi roky, kdy zemřel při jedné záchranné misi bývalý kapitán Tristanu, Obadiah Makele. Ani já se svým povolením k přístupu k vysoce utajovaným informacím jsem netušila, co se tehdy vlastně stalo. Všechny zprávy byly příliš kusé, nejasné."

A v této povídce se chystám této problematice více věnovat. :-)


Extrasolární společenství, systém 14 Herculis, Liberty, Mystery Creek, 21. března 2228

Otevřel jsem láhev s pivem a hodil jsem otvírák po Bokovi.
Společně jsme se posadili do proutěných křesel na verandě mého bungalovu v Mystery Creeku. Byla vlahá noc, opodál v křoví cvrlikal hornyš, místní hmyz podobný pozemským cikádám, tmu prozařovala blízká plynná planeta, dominující obloze.
"Hergot, víš vůbec, co děláš, Desi?" vyprskl najednou Bok. "Ty si chceš vzít za ženu agentku OROSu! Člověk tě chvíli nechá bez dozoru a už děláš hovadiny!"
A bylo to tady. Když jsem Bokovi před pár hodinami řekl, že jsem Natálii St. Pierre požádal o ruku, byl natolik v šoku, že přišel o řeč. A to bylo vzhledem k jeho nátuře co říct...
"Natálie se za ty měsíce dost podstatně změnila," oponoval jsem. "Už se nechce vrátit ke svému původnímu životu a spousty věcí lituje. Pracuje na sobě. Chce se usadit. Občas i uvaří."
"Tomuhle říkáš vaření? Vždyť se to, co servírovala k večeři, vůbec nedalo žrát. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že mě chce otrávit." Bok mávl rukou a lokl si piva. Chvíli zíral na hvězdy. "Nechci ti kazit iluze, Desi, ale nikdo se jen tak nezmění. Ani nikoho nepředěláš. Ty jen vidíš to, co chceš vidět. A věř mi, že na tohle jednou dojedeš." Odmlčel se. "Víš, co jsem ti na její adresu řekl, když se poprvý vybarvila."
"Nevzpomínám si."
"Žes ji měl vyhodit z přechodový komory. A na tom furt trvám. Tohle není ženská pro život."
"Jak říkám, změnila se," zavrčel jsem.
"Jo, jasně. A příště tu vo Červený Karkulce. Ale je to tvůj život, šéfiku. Když si chceš napálit hubu, nebudu ti v tom bránit. Jen si pak nestěžuj - jasný?" Bok znovu upil piva. "Pryč s ní. Jak se ti daří u planetárních záchrannejch složek?"
Byl jsem za tu změnu tématu hovoru vděčný.
"Je to dřina, ale baví mě to. Kolektiv super, udělal jsem si pár nových přátel. Jen je to trochu něco jiného než práce ve vesmíru."
"Hmmm," zamručel Bok. "Slyšels o OilSpillage?"
Byl to ropný tanker typu Mastodont, co se před pár dny ztratil megakorporaci Old Texasan během rutinní cesty na Xandru.
"Jo," potvrdil jsem.
"Avalon Rescue Company po něm furt marně pátrá. Všichni sou natolik zoufalí, že dokonce požádali vo pomoc záchranný sbory Extrasolárního společenství. Tristan zejtra vopouští orbitu Liberty a vhrne se do toho pátrání taky." Úkosem na mě pohlédl. "Co ty na to?"
Nechápal jsem, kam tím míří.
"Kapitán Makele by byl rád, kdybys byl na palubě. A já taky. Potřebujem někoho s tvejma zkušenostma. Podle všeho nebude problém tě na nějakej ten tejden uvolnit z planetárních záchrannejch složek - Makele už se na to vostatně poptával. A asi by to šlo i do budoucna - pokud teda budeš chtít..."
Takže to byl důvod Bokovy dnešní návštěvy...
Lákalo mě to. Sakra že jo. Ale bylo tu i několik komplikací.
"Nechci tu Floru nechávat samotnou."
"Jak samotnou?" zamračil se Bok. "Vždyť tady bude přece s Natálií. Ta se určitě vo všechno postará - a jak říkals, změnila se. Nebo ne?"
Dostal mě přesně tam, kam chtěl. Neměl jsem potřebu mu něco dokazovat. Nicméně byla pravda, že po pár měsících strávených na pevné hroudě mě to vesmírné dobrodružství lákalo.
Bok do sebe kopl zbytek piva. "Raketoplán vodlítá z hlavního kosmoportu Města svobody zejtra ráno v deset. Kdyby ses náhodou zpozdil, budem pět minut čekat. Dobrou noc, šéfiku."
Potom vstal a zamířil ke vznášedlu...


Pokud nechcete, aby vám nějaká nanopovídka unikla, sledujte asociační fb stránku! Kromě nich jsem na stránce ještě rozjel speciální kraťoučké texty Průlom/Po průlomu, zabývající se Velkým architektem a jeho Plánem a vězte, že budou přibývat.

Protože my jsme Vesmírná asociace! :-)


Zpět

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode